8/2009

Editorial

  • Lidi jedním směrem... lidi druhým směrem... proud široký jak dálnice. Kelímkáče, PET láhve, papírové tácky, spacáky... vůbec netušíte, kam může takové množství jít, když to trvá celý den. Asi tedy musí chodit tam a zpátky. Takový dojem na vás musela udělat hlavní „highway“ festivalu Rock for People. Vlastně by se na to dal použít zákon a spojených nádobách: počet lidí ve všech kotlích je vždy stejný. Ovšem počet „kotelníků“ v jednotlivých kotlích je značně proměnlivý a závisí na veličině, která dodnes nebyla změřena – na popularitě. Když k tomu připočteme super pěkné počasí, které z pořaďáků určitě udělalo šťastné blechy, a neustále se mísící dunění basových beden, tak máte v kostce tak nějak atmošku asi největšího festivalu u nás... Pohled na úly, po stíhačkách využité na hospody a scény, jen lehce připomene, k čemu sloužily dříve, a zaplať pánbůh, že je to za námi. Jakoby to projektanti vojenského letiště museli tušit, k čemu se bude v budoucnu hodit :-) Nakonec zjistíte, že přelévání lidiček zdaleka není tak bezcílné, jak se na první pohled zdá, což skládá poklonu dramaturgii (to je odporný název pro program). Kotle se totiž plní a vyprazdňují s neochvějnou pravidelností. Na přestavbu prázdno, až na skalní fanoušky nalepené na bariéry, a při koncertě plno. Tedy ne vždy, ale to je spíše výjimkou. Kouzlo fesťáku asi nebude v hifi poslechu hudby, protože festivalový zvuk nebývá z nejlepších, co si budeme povídat. Na zvukovku mají čas jen největší hvězdy, a i ten snad jen u Placeba překročil jednu hodinu, jinak se to mydlí okolo dvaceti třiceti minut. Ale to není asi to hlavní. Úžasné je, že se tady placatí mezi kotly, beznadějně plným stanovým městečkem, toi toikami a bufiky přes dvacet tisíc lidí. Tady vám tak nějak dochází, jak to asi muselo vypadat ve Woodstocku. Konec konců naše výpravy s Vojtou Lindaurem do těch časů mají již třetí pokračování. Hezký konec léta a víc takových zážitků

    Vladimír Švanda

Články v tomto čísle