Moog Taurus Pedal Synthesizer 205 A - historický test

V polovině 70. let se na trhu objevil monofonní analogový syntezátor Moog Taurus, který měl podobu basového pedálu s ovládacím panelem a nožním řízením funkcí. Počtem kláves v rozsahu jedné oktávy odpovídal pedálům u elektronických varhan typu spinet. Jeho koncepce umožnila využít volné ruce ke hře na jiné nástroje, zatímco nohy spouštěly efektní dlouhé tóny nebo vyhrávaly basovou linku.

Nástroj přišel na svět v době, kdy firma z předměstí Buffala (český překlad je bizon) změnila svého majitele, stala se jím společnost Norlin Music. Vyráběl se tedy v rozmezí let 1975–1981, některé prameny uvádějí rok uvedení 1976. Původně se mělo jednat o součást monstrózní kombinace několika syntezátorů s návem Constellation (sólová Lyra se třemi oscilátory a tlakovou citlivostí, polyfonní Apollo a basový Taurus). První dva nástroje se nakonec prodávaly samostatně jako typy Multimoog (s tlakově citlivou klávesnicí a dvěma oscilátory) a Polymoog, pedálový Taurus však díky unikátní koncepci nabízel úplně nové možnosti. Na konci 70. let se objevil pokročilejší model Taurus II, basový syntezátor v podobě panelu umístěného na stojanu s pedálovou klávesnicí o větším rozsahu tónů. Nedosahoval ale zvukových kvalit prvního modelu a zakrátko zmizel v propadlišti dějin. Seznam slavných kapel a muzikantů, kteří syntezátory Taurus používali, je docela rozsáhlý – za všechny alespoň Ritchie Blackmore, Adam Clayton z U2, Phil Collins, Tony Banks a Mike Rutherford z Genesis, Eddie Jobson, Alphonso Johnson, Geddy Lee a Alex Lifeson z Rush, Duncan Mackay z 10cc, Chris Squire z Yes, The Police, UFO, Jean Michel Jarre, nebo Led Zeppelin. Jak je vidět, Taurus dokázal obohatit rockové songy i progresivní kompozice kosmickými zvuky a megaterickými basy tak dobře, že ho některé kapely měly v arzenálu hned dvakrát.

Tento historický test má jednu zvláštnost, je totiž psaný „na dálku“. Nejdůležitější jsou v něm proto obrázky. Poděkování za poskytnutí detailních fotografií v našich končinách docela vzácného nástroje patří americké firmě Thrift Store Music ze Sunset Boulevard v Los Angeles.

Konstrukce a vzhled

Moog Taurus, věrný svému názvu, rozhodně nepůsobí nijak křehce. Naopak, je to pořádný analog se vším všudy, a kam ho postavíte, tam se ani nehne. Pohled zespodu odhalí masivní rám z tlustého plechu, na který jsou přišroubovány jednotlivé páky kláves, rovněž kovové. Na ty jsou shora pomocí velkých křížových šroubů upevněné hnědé a černé klapky, nejspíše z plastické hmoty. Zde je nutno podotknout, že kontaktům spínačů jednotlivých kláves rozhodně prospěje pravidelné čištění. Taurus je vlastně obdobou externího varhanního pedálu se třinácti nožními klávesami, dvěma obrovskými nožními ovladači (foot-sliders), sedmi tlačítky a spoustou dalších regulátorů funkcí, schovaných pod průhledným krytem, který u vyobrazeného nástroje chybí. Jeden potenciometr najdeme i na zadní straně. Mezi horní plochou syntezátoru a pedály je umístěn samostatný panel tlačítek s logy výrobce a vlastního nástroje (obrázkem býka, pózujícího na posledních dvou písmenech nápisu Taurus). Ovládací plochy i detaily mají typické moogovské kouzlo s elegancí ve stylu NASA, černé panely s bílými nápisy využívají charakteristického moderního písma, evokujícího film 2001: Vesmírná odysea. Postranní části nástroje jsou potažené plastovou fólií s imitací dřeva a obepnuté stříbrně eloxovanými tvarovanými pásky. Celek tak nejvíc připomíná americká auta z doby prezidenta Jimmyho Cartera. Stříbrnou úpravu má také kovový rám, do kterého je nástroj posazen, a díky krajním špičákům nabízí pro změnu srovnání s obřím zastřihávačem vlasů nebo futuristickou zahradní sekačkou. Celkové rozměry syntezátoru jsou přibližně 24 x 20 x 9”.

Zadní panel

Je to část, kterou na koncertě normálně vidí publikum. V podstatě se jedná o pokračování vrchního panelu s povrchovou úpravou, připomínající černý vinyl s imitací kůže. Za zmínku stojí dobře viditelný spojovací materiál, kterým jsou obyčejné nýty. Na levé straně panelu najdeme veliké, až reklamní, logo výrobce, napravo šachtu s výstupem a síťovým připojením. Nechybí v ní ani logo nástroje včetně obrázku býka. Zcela nalevo v šachtě se nalézá velká kulatá záslepka, sousedící s výstupním jackem (Output) a zmíněným potenciometrem (Output Level). Možnosti ovládání zde končí kolébkovým síťovým vypínačem (Power On–Off) s voličem napětí a pevně připojeným síťovým kabelem. Volič (Line Select) má dvě krajní polohy 115 a 230 V střídavého napětí v širokém rozsahu frekvencí 40–440 Hz. Dalším údajem je příkon ze sítě 12 VA. Úplně vpravo dole se nalézá výrobní číslo, vyražené do plechu zadního panelu. Číslo je 2192.

Princip funkce a ovládání

Koncepce nástroje je založena na subtraktivní syntéze se dvěma napětím řízenými oscilátory (VCO A, B), napětím řízeným zesilovačem (VCA) a filtrem (VCF) typu low pass se strmostí 24 dB/okt. Zleva doprava na horním panelu najdeme posuvný nožní ovladač hlasitosti VCA (Loudness), dále okno, původně kryté dvířky s nápisem Variables a posuvný ovladač mezní frekvence VCF (Filter). Okno obsahuje potenciometry Tune (ladění) a Beat (rozladění), tahový potenciometr Glide (glissando) a sekci Programmed Preset. Tu tvoří přepínač oktáv (Octave Lo-Med-Hi), tahové potenciometry poměru oscilátorů (B-Mix-A) a základního kmitočtu oscilátoru B (OSC B Frequency), tři tahové potenciometry sekce Loudness pro nastavení parametrů VCA (Attack, Sustain Level, Decay) a pět tahových potenciometrů sekce Filter (Cutoff, Emphasis, Contour Amount, Contour Attack a Contour Decay). Ty umožňují měnit kmitočet, rezonanci a obálku filtru. Ovládacím prvkům okna nechybí výrazný barevný prvek. Sekce Loudness má páčky potenciometrů červené, ostatní jsou bílé. Přepínač oktáv je standardně černý, ovladače Tune a Beat i vzadu umístěný Output Level (výstupní úroveň) mají černé knoflíky s aluminiovou čepičkou. Všechny potenciometry mají stupnici s čárkami číslovanými od nuly do deseti. Tlačítek na dolním panelu je sedm. Čtyři z nich tvoří sekci Presets, tři další jsou označena Glide, Decay a Octave. Nad každým tlačítkem po stisknutí svítí příslušná kontrolní LED.

Presety a práce se zvuky

Syntezátor disponuje třemi přednastavenými zvuky s názvy Taurus, Tuba a Bass. Jako čtvrtá možnost se nabízí uživatelský preset, který se spouští tlačítkem s názvem Variable, což je určitě nejzajímavější varianta. Umožňuje naplno využít potenciál syntezátoru, který není ani zdaleka jenom náhražkou baskytary nebo tuby. Pomocí modifikace parametrů VCO, VCF a VCA v sekci Programmed Preset se dají nastavit úplně nové zvuky v rozsahu pěti oktáv. Oba oscilátory lze naladit v intervalu nebo jemně rozladit pro chorusový efekt, výsledný tón se dá ještě dotvářet pomocí aretovaných nožních tlačítek na pravé straně. Tlačítko Glide aktivuje plynulý přechod mezi notami (tedy vlastně portamento), Decay přepíná parametr doznívání v generátoru obálky a Octave zvedá tón o oktávu.

Pod průhledným krytem lze modifikovat uživatelsky přístupné parametry čtvrtého presetu ovládacími prvky jako u jednoduchého dvouoscilátorového analogu. Komu by se zdálo možností málo, měl by si uvědomit, že Taurus je plnokrevný analog s Moogovým žebříčkovým filtrem a přímo geniálním zvukem, což je základ k nezaplacení. Žádné i sebesložitější programování totiž z nástroje se špatnými oscilátory nebo filtry neudělá Býka – maximálně tak telátko nedochůdče, tence kníkající slabým hláskem písničku, která se nikdy nestane hitem.

Zuřící býk

Jsme u nejdůležitější části testu, velice podstatné svou informační hodnotou. Moog Taurus je totiž pověstný hromovým zvukem, který (jak jsem se dočetl v jednom uživatelském hodnocení) dokáže vyhnat z místnosti rotvajlera. Jeho zvuk je bohatý a šťavnatý, jak lze ostatně od Mooga očekávat. S filtrem na pomezí samooscilace se „dají vytvářet různé ambientní zvuky a bublající vlny“. Ovšem nejlépe jsou hodnoceny právě basy. Ultra hluboké, tlusté jako Tlustá Berta a strašlivě burácející, až hrůzu nahánějící. Z prvních tří presetů se v praxi nejvíce ujal zvuk s názvem Taurus – zvláště v oblasti progresivního rocku (líbí se mi popis zvuku jako „hrdelního řevu, postupně přecházejícího v kulaté vrnění při držení pedálu“). Býčí basy prý dokáží pohnout židlemi v koncertním sále, jak napsal Paul Ward ve svém testu pro magazín SOS z června 1995. Preset Bass je prý lepší hrát raději rukama než nohama, zato Tuba je skvělým suboscilátorem, kterým můžete bez obav zahustit basové frekvence v mixu. Model Taurus II, přezdívaný „Moog Rogue na tyči“ (narážka na laciný model s externím napájením) si o takové síle zvuku mohl nechat jen zdát a opravdové basy z něj podle všeho nikdo nikdy nedostal.

Závěr

Pravděpodobně se už těžko někomu podaří vyrobit lepší basový syntezátor, než je Moog Taurus. Jeho druhá verze byla jen ubohým odvarem a praktické zkušenosti s Býkem potvrzují, že ho nenahradí ani nekorunovaný král jednohlasých analogů Minimoog (jediný nástroj, který zní ještě lépe, je Memorymoog, jak mi kdysi prozradil Jan Hammer – viz Muzikus 8/1993). Problémem basových rejstříků u analogů je totiž synchronizace oscilátorů a jejich rozladění, které má za následek nebezpečí ztenčení zvuku nebo amplitudové rázy. U Býka je tento problém vyřešen tak, že se s ním prostě nesetkáte. A proto stojí za to mít ho ve stáji. Jeho cena však s léty spíše vzrůstá. Kolik že ta legrace dneska stojí? Ani se neptejte. Dobrá zpráva na konec: Firma Moog Music se na listopad 2009 rozhodla uvést na trh věrnou reedici tohoto nástroje, navíc vybavenou MIDI, USB a zvukovými bankami. Taurus 3 bude vyroben v omezeném možství tisíc kusů, cena byla stanovena na 1995 USD.Slyšíte? Jako by v dáli už dusala kopyta...n

Doporučený poslech

Zvuky syntezátoru Moog Taurus hledejte nejlépe ve vodách progresivního rocku 70. let minulého století. Stojí za to si poslechnout alespoň Clocks (Steve Hackett: Spectral Mornings), Dance on a Volcano (Genesis: A Trick of the Tail) a Sub-Divisions (Rush: Signals).