Groove v sukni - Wendy Phua

Občas se najde mezi lidmi někdo, kdo se nenechá spoutat stávajícími hranicemi. Čas od času si někdo položí otázku „a co je vlastně za hranicemi?“ nebo „kam až dosáhnu?“. Mezi basovými hráči je několik takových velikánů, kteří přetvořili basovou hru a určili jí nové hranice – ať už je to Marcus Miller, Stanley Clarke, Jaco Pastorius, Tony Levin či Michael Manring. Ze Singapuru se začíná ozývat čerstvý přírůstek do rodiny objevitelů a inovátorů basové hry – mladá a půvabná basistka Wendy Phua.

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek pojmout, neboť Wendy v následujícím rozhovoru zmínila všechny nejdůležitější věci a fakta o svém životě. Takže samotný článek bude spíše krátké shrnutí toho, co si potom přečtete v rozhovoru.

Wendy Phua se narodila v Singapuru, kde dosud žije. Jako malá se učila hrát na klavír, což jí, jak sama dodává, pomohlo zpětně při hře na baskytaru. V šestnácti letech se rozhodla, že chce hrát v rockové kapele a konečným rozhodnutím pro ni byla baskytara. Po počátečním působení ve screamo kapele se začala více orientovat na jazz a fusion (přestože na rock nezanevřela) a začala se učit od mistrů basové hry Marcuse Millera, Jaco Pastoria, Stuarta Zendera či Francise Rocco Prestii.

Brala i lekce na baskytaru, ale nejvíce se toho naučila právě z poslechu jiných umělců. Nejvíce ji v tomto ohledu ovlivnily nahrávky amerického basového kouzelníka Michaela Manringa. Od něj odkoukala dokonalou tappingovou techniku, přetvořila si ji po svém a učinila z ní svou značku.

Za svou kariéru vystupovala hlavně s umělci z jihovýchodního kouta Asie, ale zahrála si i se slavným rapperem Shaggym. V současné době je nesmírně aktivní a pracuje na několika projektech zároveň – dělá na své první desce (pokud nepočítáme první EP), píše hudbu pro animovaný film a hraje s jinými kapelami a umělci.

V současné době hraje hlavně na baskytaru Yamaha BBNE–II, ale v arzenálu má i baskytary Zon, Ibanez či Status. Z krabiček používá především Line 6 DL4, Boss GT6B a Boss RC–50 Loop Station. Co se týče aparátů, tak bere, co je právě k dispozici – ať už je to Trace Elliot, SWR, Peavey nebo Ampeg. Občas používá houslový smyčec.

Co tě přimělo, abys vzala baskytaru do ruky a začala hrát?

Když mi bylo šestnáct let, byla jsem si naprosto jistá, že chci hrát v rockové kapele. Nebyla jsem si ale jistá, zda bych měla hrát na kytaru nebo na jiný nástroj. Nakonec jsem začala hrát na baskytaru, protože jsem potkala jednu screamo kapelu, která hledala hráče na basu, a řekli si, že bude zajímavé mít hráčku na baskytaru. Moje matka z toho nebyla dvakrát nadšená, protože investovala nemálo peněz do mého vzdělání v klasické hře na klavír. Ale moje srdce tehdy bilo pro rockovou hudbu. Dnes je to samozřejmě něco úplně jiného. Miluji klasickou hudbu právě pro tu komplexnost, která stojí za jejím komponováním.

Kdo byly vaše basové vzory a proč?

Můj první baskytarový vzor byl jednoznačně Stuart Zender z Jamiroquai. Je to funkový mistr! No a protože byl on sám inspirován Jaco Pastoriusem, začala jsem také poslouchat Weather Report, a odtud už byl malý krůček k tomu, abych začala poznávat takové basisty, jako jsou Marcus Miller, Victor Wooten, Brian Bromberg a pro mě nejdůležitější Michael Manring, který může za to, že jsem se začala intenzivně zajímat o tapping. Mezi moje nejoblíbenější alba patří určitě Tales od Marcuse Millera a Unusual Weather od Michaela Manringa. V současné době poslouchám Palmystery Victora Wootena.

Jak jste se naučila hrát na basu? Měla jste nějakého učitele?

Protože jsem nevěděla o basové hře absolutně nic, když jsem začala hrát v té první screamo kapele, bylo to jen díky podpoře mých spoluhráčů, že jsem se učila na basu velice rychle a byla jsem nakonec schopná za několik měsíců absolvovat své první vystoupení. Určitě mi nesmírně pomohlo mé vzdělání v klasické hudbě, že jsem byla schopna rozumět hudbě jako takové a zvládnutí baskytary se omezilo jen na osvojení si základní techniky hry. Nakonec jsem absolvovala i několik lekcí u mých přátel a učitelů na baskytaru Jonathana Sima a Micah Lima (oba vynikající singapurští basisté) a hodně jsem se naučila i ze svých oblíbených nahrávek. Vlastně se inspiruji jak v sólových basových skladbách, tak ve skladbách, kde dominují jiné nástroje, ať už je to kytara, klavír, saxofon nebo cokoli jiného. Je to proto, že miluji sólové melodie vystavěné na akordových postupech, které jsou nějak zajímavě vystavěny. Díky vlivu obrovského množství hudby jsem se nakonec dostala až k poslouchání fúze jazzu a funku.

Zdá se, že vaše skladby mají své kořeny v klasické hudbě. Je to pravda? Studujete kompozici?

Ano. Jak už jsem zmiňovala před chvílí, studovala jsem sedm let klasickou hru na klavír, ale rozhodla jsem se raději pro rockovou hudbu, neboť se mi zdála více vzrušující a silnější, navíc jsem měla možnost experimentovat a psát své vlastní skladby. Opravdu jsem se tehdy hodně naučila o tom, jak používat v hudbě svoje uši a jak aplikovat to, co slyším, do skládání hudby. Přesto, když píši své sólové kompozice, mám tendenci spíše spoléhat na to, co slyším, a na náladu hudby, která teprve následně získává formu. Ve chvíli,, kdy je hotová základní stavba skladby, použiji své znalosti z oblasti kompozice a hudební teorie, abych nějakým způsobem dotvořila skladbu a zjistila, jakým způsobem bych ji ještě mohla vylepšit. Je to i díky základům ve hře na klavír, že jsem byla schopna se naučit tapping velmi rychle a jednoduše. Je to jako hra na klavír. Konečně, klavír je přeci také strunný nástroj.

Co cvičíte? A co si myslíte že je důležitější cvičit – techniku, nebo harmonii?

Obvykle začínám s lehkým protažením prstů, je to podobné, jako když se atlet protahuje před závodem. Pak následují nějaká jednoduchá zahřívací cvičení k uvolnění svalů v rukou, někdy cvičím do nějakých jednoduchých skladeb, které poslouchám, abych se lépe dostala do nálady pracovat na hudbě. Mám hromadu skladeb či jen riffů, na kterých se rozcvičuji. Záleží na tom, jak dlouhý čas mám na rozcvičení. Některé rychlé tappingy do mých skladeb mě zahřejí do deseti minut, obvykle to používám těsně před koncertem. Vždycky cvičím s metronomem, protože nemám ráda spoléhát se v tempu na bubeníky. Podle mne by celá kapela měla šlapat kolem stejné doby, a ne se spoléhat na bubeníka jako na jediného dirigenta. To ale neznamená, že neposlouchám bubeníka. Hodně se soustředím na to, abych přibila svůj groove přesně na bubeníkův, a vždycky se během zvukovky ujišťuji, že můj zvuk dobře ladí se zvukem velkého bubnu.

Pro mě jsou harmonie, technika, stupnice a všechno ostatní jen části jednoho velkého hudebního schématu – dosáhnout muzikálnosti, kde nikdo nemusí přemýšlet a uvědomovat si tyhle jednotlivé části, ale bude používat jakýkoli postup při vytváření hudby. Osobně si myslím, že harmonie je složitější na pochopení, než je technika. Harmonie je méně konkrétní a velmi subjektivní. Technika je jen práce na svalech různých částí ruky, ale v harmonii je spousta je spousta různých zvratů, kterými se můžete vyjadřovat, stačí přidat jednu notu, a všechno je jinak.

S kým vším jste za svou kariéru hrála a co vám ty spolupráce daly?

V minulosti jsem v roce 2003 hrála s jamajským reggae zpěvákem Shaggym pro MTV Asia, hrála jsem s crossoverovou zpěvačkou Emmou Shapplin, která zpívá rockové opery, hrála jsem s kytaristou Riki Hendrixem a dalšími. Byly to pro mne nezapomenutelné zážitky, díky nimž jsem se ohromně moc naučila hrát ve velkých arénách. I díky své vlastní nahrávce, EP Between Here and Then z roku 2008, jsem dostala spoustu nabídek na session práci, například s rockovými kytaristy Rosli Mansorem nebo Shern Wongem.

Hrála jsem také s Lion City Orchestra, což je osmičlenná soulová kapela v Singapuru, jejíž součástí je i dechová sekce. Dále jsem hrála ve Walkin’ on Water – to je ženská kapela, která hraje jazz a r & b, a její členky jsou absolventkami Berklee; hrála jsem i v TC Music Station – pro zavedený management v čínské produkci a spoustu dalších akcí.

Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi mužskými a ženskými basisty? Mám na mysli rozdíl v přístupu k hudbě, protože v technice hry žádný rozdíl není.

No, je vidět silný trend, kdy se ženy coby zpěvačky či klavíristky a skladatelky dostávají na stupeň hudební obratnosti a zdatnosti srovnatelný s jejich mužskými protějšky. Když ale přijde na méně konvenční nástroje, co se týče výběru pro hudebnice, jako je právě baskytara nebo třeba bicí, ženy mají tendenci si myslet, že nikdy nedosáhnou toho stupně dokonalosti jako muži. I když vezmeme v potaz to, že kytary a baskytary jsou stavěny pro vyšší a rozložitější, tedy mužskou, konstrukci těla, nikdy mě to neodradilo od hraní a od dělání hudby. Prostě jsem si jen vybírala menší baskytary, jako třeba Yamahu BX1, nebo jsem si jen našla kratší popruh, abych dostala baskytaru výš – jako třeba Yamahu BBNE, která je pro mne celkem velká, ale ten nádherný zvuk mi vykompenzuje všechna negativa. Je to jen o tom, kde a jak mohu dělat svou hudbu.

Jste firemní hráčkou Yamahy. Proč jste si vybrala právě jejich nástroje?

Je to poprvé v historii, kdy singapurská pobočka Yamahy začala podporovat nějakého hráče. Jsem hrdá a šťastná, že jsem byla vybrána, abych na jejich nástroje mohla hrát. Konkrétně používám baskytaru Yamaha BBNE–II Nathan East WH.

BBNE je ideální baskytara pro všechny styly a je velmi flexibilní. Má excelentní třípásmový ekvalizér a vypínatelné středy, což umožňuje hraní na naprosto odlišných koncertech, na kterých hraji – od jazzu a r & b přes čínskou lidovou hudbu až po heavy rock. Hodně mi vyhovuje kombinace olše a javoru v těle nástroje, která mi pomáhá dostat z nástroje jiskřivý a čistý zvuk, který je ale stále plný – je to ideální pro moji sólovou a tappingovou hru.

Od té doby co mám BBNE jsem dělala pro Yamahu několik workshopů. Na těchto workshopech upřednostňuji své sólové basové kompozice doprovázené živými podklady. Nikdy to nepřestane publikum bavit, když vidí, jak se basová hra dostává ze své podřízené a doprovodné role do popředí a na světlo, kde hraje ty nejdůležitější části skladby, jako akordické změny a sólové linky.

Jaké jsou vaše současné hudební aktivity, můžete nám o tom říci něco víc?

Díky sdružení singapurských hudebních instrumentalistů, které se jmenuje Singapore Fretboard Frenzy and Terrabox Management, jsem hrála v nedávné době pro Localisation in Esplanade Concourse. Nádherně mě tady doprovázela perkusistka Audrey Tang, zakladatelka a bubenice již zmiňované ženské kapely Walkin’ on Water. Bylo to na tomto koncertě, kde jsem poprvé zahrála svou novou kompozici, která nese název Windchimes. Vystoupení můžete shlédnout na www.wendyphua.com/videos/

Připravují se dva další zajímavé projekty. Byla jsem vybrána, abych napsala titulní skladbu pro jednu krátkou animaci. Měla bych ji natočit do měsíce a samotná animace bude dokončena do konce tohoto roku.

Druhá věc je, že jsem právě podepsala smlouvu s MTV Asia, která mi dá prostor na svých internetových stránkách, kde budou články, videa a hudba – počítám že to bude asi do dvou měsíců hotové. Tyto stránky mají obrovskou návštěvnost, od Singapuru přes Malajsii, Hong Kong, Indonésii, Thajsko, Vietnam až po Filipíny. MTV Asia pro mě bude opravdu zajímavá platforma, díky které se mohu dostat do kontaktu s podobně smýšlejícími hudebníky v celé jihovýchodní Asii.

Právě jsem dokončila natáčení nové desky velmi nadějného kytaristy Shern Wonga. Dokončili šňůru na podporu jeho EP. V kapele ještě byli bubeník Alfe Kim a Simon Lai na kytaru. V současnosti pokračuji s Shern Wongem v dalším hraní.

Co si myslíte, že je pro začátečníka nejdůležitější, když se chce stát basovým virtuosem?

Musí pochopit, co je důležité ve hře na basu v různých stylech. Naučit se je a dokonale je zvládnout. Pak je musí zahodit a najít si své vlastní postupy a principy hry. Klíčem k inovacím je nechat otevřenou mysl k basové hře. Jak vidím v současné době, minimálně u singapurských basistů, mnoho jich neví, jak experimentovat na baskytaru, a mají tendenci se schovávat za bicí. Ve chvíli, kdy se vám hraje v každé situaci pohodlně, je čas přehodnotit svůj přístup a zkusit to jinak.

Jakou hudbu posloucháte?

Mám opravdu ráda jazzové nahrávky, cokoli z nahrávací společnosti ECM, miluji funk kapel jako Earth, Wind and Fire nebo Tower of Power nebo dobrou elektronickou hudbu Lamb and Imogen Heap. Hodně se v současnosti vracím ke klasické hudbě, zejména mám ráda Čajkovského. Mám ráda The Awakening od Pata Methenyho, album Jana Garbareka I Took up the Runes a Jeff Beckovu Nadii. Vzrušují mne nahrávky Shawna Lanea, Jonase Hellborga a Jeffa Sipea, vynikající jsou Béla Fleck and The Flecktones, Dave Weckl Band, Rush a mnoho dalších.

Jaké máte hudební plány do budoucna?

V současné době pracuji na svém sólovém albu a na dalších projektech spolupracuji. Snažím se také prosadit jako skladatelka filmové hudby, hudby do animací nebo počítačových her.n