Když se potká mandolína s flétnou - exkluzivní rozhovor s Radimem Zenklem

Stradivari - Ital, který jednou provždy dovedl formu houslí k dokonalosti.

Tourte - Francouz, který jednou provždy určil tvar smyčce.

Zenkl - Čech, který jako první a jednou provždy prolomil bariéru tradiční mandolinové hry vytvořením jedinečného stylu, který je už nyní celosvětově znám jako Zenklův styl (Zenkl Style).

Přehnaná srovnání? Možná ano...

Stejně tak jako Stradivari a Tourte musel mít Radim inspiraci podloženou nesmírnou pílí, aby přišel s něčím novým, dokonalejším. Spojenou s touhou překonat již tradiční a zavedené. V případě Stradivariho a Tourteho oba měli k dobru poměrně dlouhý vývoj a zkušenosti, které ve své práci uplatnili. V případě Radima šlo o naprosto novátorský kousek. Vytvoření ojedinělého a nekonvenčního stylu na míle vzdáleného všemu, co se do té doby spojovalo s klasickou mandolínou.

Když svému otci, známému učiteli hudby na Ostravské universitě, sdělil svůj plán věnovat se hře na mandolínu, viděl na něm, že má starost. Bylo jasné, že ve zlomku vteřiny si tenhle špičkový pedagog rychle v hlavě probral poměrně nevelký repertoár klasické mandolíny a uvědomil si, že s tímhle se jeho kluk nemůže uživit.

Béla Fleck, David Grisman, Mike Marshall, Stanley Jordan, Jerry Douglas, Jerry Garcia, Michael Manring... jména vyskytující se ve spojení s Radimem Zenklem,anebo přímo na jeho deskách. Radim je bez nadsázky jedním z nejpozoruhodnějších českých muzikantů žijících v zahraničí. Zda by se výše uvedená jména objevovala na jeho deskách i v případě, že by v naší zemi zůstal, je jen pouhou řečnickou otázkou, ale odpověď je, myslím, celkem jasná. Sotva.

Radim se narodil v Opavě, kde v osmdesátých letech působil v ostravských skupinách Athabasca a Rozkol. V roce 1985 založil a vedl newgrassovou skupinu Tyrkys, se kterou zvítězil ve finále Porty v roce 1988, tedy necelý rok před jeho odchodem do USA. V roce 1992 zvítězil v prestižní celoamerické mandolínové soutěži s mezinárodní účastí Winfield Mandolin Championship. Na svém kontě má pět sólových desek a spoluúčast jako studiový hráč na více než šedesáti CD. Vynalezl speciální techniku hraní na mandolínu, tzv. duostyle, který se již natrvalo usadil v povědomí mandolínové společnosti jako Zenklův styl (Zenkl Style), při které mandolína zní jako dva nástroje hrané současně.

Během návštěvy Irska, v roce 1999, začal hrát na tradiční irské flétny. Hrál na pódiích všech pěti kontinentů a pravidelně navštěvuje Českou republiku, kde kromě sólových vystoupení ho měli posluchači možnost slyšet ve spolupráci s hráči a skupinami, jako například Druhá tráva, Buty, Čechomor, Vlasta Redl, Samson Lenk, Hradišťan, Bratři Ebenové, Vladimír Mišík, Karel Plíhal, Waldemar Matuška, a s mnoha dalšími. Televizní diváci mohli Radima vidět v pořadu Na Plovárně Marka Ebena nebo v Noci s Andělěm.

Vlast jsi opustil, tuším, v roce 1989. Důvodů bylo asi víc než dost?

Na Západ jsem se chystal zhruba od svých třinácti let. V tom období jsem začal více vnímat to, co se kolem v naší společnosti děje. Původně jsem měl namířeno do Kanady (především kvůli přírodě), později, když jsem se začal vážněji věnovat hudbě, jsem se rozhodl pro Spojené státy, abych byl blíže hudebnímu dění, které mě oslovilo. Odešel jsem počátkem srpna 1989, aniž bych tušil, jak šťastně se budou vyvíjet politické události o pár měsíců později.

Šel jsi sám?

Ano. S batohem a mandolínou.

Jaké byly tvoje hudební kořeny tady ve vlasti? Co byl tvůj první nástroj? Kytara, mandolína?

Od sedmi let jsem chodil do LŠU na klavír, ale vydrželo mi to necelé dva roky. I když se mi klavír líbil, nějak jsem neměl vztah k tomu, co se hrálo, anebo mělo hrát. V deseti letech jsem začal zpívat v pěveckém sboru Červený květ (od jeho založení), který vedl Petr Škarohlíd. Z toho jsem už měl opravdovou radost. Ve sboru jsem se seznámil s o rok starším kamarádem, který hrál na kytaru a zpíval trampské a folkové písně. Netrvalo to dlouho a začal jsem se od něj na kytaru učit. Později, asi ve dvanácti letech, když jsme se přestěhovali do Ostravy, jsem začal studovat klasickou kytaru. Kolem mne ale najednou bylo celkem dost kytaristů, a tak se mnozí začali učit na jiné nástroje. Mě chytla mandolína. Věděl jsem, že se používá v country a hráli na ni Zelenáči.

Tvoje kapely u nás před odchodem?

S kamarády jsme založili trampskou kapelu Athabasca, kde jsem zpíval a hrál na mandolínu. V té době jsem uslyšel ostravskou kapelu Koukol a v ní mandolinistu Jana Meisela a to mne okouzlilo a chtěl jsem hrát bluegrass. Když mi bylo sedmnáct, Koukol se rozpadl na několik samostatných skupin. Jedna z nich, Rozkol, potřebovala mandolinistu, a tak jsem nastoupil. Spoluhráči mne vybavili xeroxovou kopií bluegrassové mandolínové školy a spoustou amerických nahrávek.

Za dva roky jsme se společně s několika mladšími hráči oddělili a založili skupinu Tyrkys, která se věnovala modernějšímu bluegrassu, tzv. newgrassu, a později i vlastní tvorbě. Také jsem hrál v mandolínovém duu Mondo Mando společně se Zdenkem Vítkem. Soustředili jsme se na vlastní tvorbu ve stylu nové akustické hudby, což byl v podstatě akustický jazz.

Jak to probíhalo po příletu do USA? Setkal jsi se velice brzy se Davidem Grismanem, že?

Na svou cestu jsem se dlouho připravoval a zjišťoval jsem si všemožné údaje o místním hudebním prostředí. Byl jsem tedy celkem připraven na to, co mne čeká, ale přesto to byl nesmírný zážitek. Byl jsem poprvé v západní zemi, o které jsem tolik snil. Setkáni s Davidem Grismanem se uskutečnilo hned během druhého týdne v Kalifornii a bylo tak trochu i symbolické. Šel jsem na koncert „otce blugrassu“ Billa Monroea a v obecenstvu seděl sám Grisman. O přestávce jsem ho vyhledal a představil jsem se mu a v krátkosti mu pověděl svůj příběh. To ho zaujalo a pozval mne k sobě domů, kde právě dokončil své nahrávací studio. Ta návštěva trvala osm hodin. Povídali jsme si, jamovali a poslouchali muziku. Pak mne pozval k vystoupení v jeho programu na blížícím se Strawberry Music Festivalu. Dal mi pak kontakty na další mandolinisty a taky na mandolínový orchestr Berkeley Mandolin Ensemble, kde kdysi hrával na mandocello. Tam mne několik členů požádalo o soukromé lekce, a tak jsem začal učit.

Jak vlastně došlo k nápadu a vytvoření tvé jedinečné a originální techniky duostyle anebo Zenkl Style?

Na své první nahrávce jsem použil klasickou italskou techniku duo style, kde se trsátkem hraje tremolo a zároveň se občas zahraje další tón anebo akord na nižších strunách. Po příjezdu do USA jsem přemýšlel o rozšíření zvuku mandolíny pro sólové hraní a napadlo mne použít trsátka dvě. Původně jsem si je přilepil izolepou na prsty (ukazováček a palec), později už to byl běžný bendžový palcový prstýnek a upravený prstýnek na prst. Oběma se dá hrát nahoru i dolů. Ukazováček hraje typické tremolo na jedné z vyšších strun a palec pak může hrát akordy na nižších strunách buď rozloženě,anebo přes všechny struny, popřípadě druhé tremolo.

Hraje ještě někdo tvým stylem?

Shodou okolností je to krajan Martin Krajíček z Boskovic. Před lety mne požádal o mandolínovou lekci a později se tento styl s drobnou obměnou naučil.

Teď něco k tvým projektům.

Ve Státech hraji sólové koncerty, duo s Leošem Černouškem (původně z Ostravy) a taky se skupinou Festival of Four, kde je klasická kytara, flamenco kytara, flétna a mandolína. V Čechách hraji s triem, ve kterém hraje Jakub Racek na kytaru a Prokop Saidl na baskytaru. Občas je tohle trio rozšířené o Alenu Gaalovou na irský buben bodhran. V minulém roce jsem upravil několik skladeb pro irskou píšťalu a sbor Bohemiachor u příležitosti zájezdu do Irska. Naše spolupráce pokračuje nadále i u nás. Připravuji také sérii skladeb pro flétnu za doprovodu smyčcového kvarteta.

Kdo tě jako muzikanta nejvíce ovlivnil?

Je jich mnoho a člověk je neustále ovlivňován spoustou osobností, a to nejenom v hudbě, ale celkově v umění i obecně v životě. Abych vzpomenul alespoň pár z těch začátků: Sam Bush, David Grisman, Jethro Burns, Dave Apollon, Béla Fleck a trio kytaristů Al Di Meola, John McLaughlin a Paco de Lucia. Toto jsou samozřejmě světově proslulá jména, ale byla to i spousta jmen méně známých, například virtuos na balalajku Ivan Akimov. Z ostravské scény to bylo kytarové duo Duo Pas - Radek Pastrňák (dnes Buty) a René Sas. Bylo mi potěšením, že jsem s nimi v roce 1989 odehrál několik koncertů jako trio, pár měsíců před mým odchodem z vlasti.

Jaké používáš nástroje?

Je jich spousta, tady jsou alespoň ty hlavní:

- Mandolína F5, Rosťa Čapek, Praha. Nástroj je pro mne vyroben na míru se širokým krkem. Rosťa je můj kamarád a je jedním z našich předních výrobců mandolín. Vyrábí taky výborná bendža.

- Mandola, Breedlove Company (USA).

- Flamenco mandolína, Chris Berkov (USA), čtyři nylonové struny, konstrukce podle flamenco kytary.

- Jazz mandolína, Paul Lestock (společnost Arrow, USA), čtyřstrunná.

- Irské bouzouki (oktávová mandolína), A. Leonne, Musikalia, (Itálie).

Tvoje diskografie pod lupou...

Mandolin Parade

Před odletem do Států jsem natočil své první album (na kazetě) Mandolin Parade (Mandolin Defilé). Jednalo se o přehlídku deseti nástrojů mandolínové řady a mnoha hudebních stylů včetně bluegrassu, folku, vážné hudby, blues, rocku a vlastních věcí.

Galactic Mandolin

Na Mandolin Parade byla jedna skladba inspirovaná hudbou Jaroslava Ježka. Abych se přiblížil zvuku jazzového orchestru, napadlo mě zcela zvláštní ladění mandolíny, při kterém je každá druhá struna dvojice naladěna o malou tercii níže. Normální ladění mandolíny je: ee-aa-dd-gg (od nejvyšších strun dolů, jako u houslí), já jsem měl ecchar1-af char1-dh-ge.) Výsledný zvuk se mi líbil, a tak jsem na další projekt použil ladění ve všech intervalech, od unisona po oktávu. Takže první skladba byla v normálním ladění, ve druhé byla každá druhá struna dvojice o malou sekundu níže, ve třetí skladbě to bylo o velkou sekundu níže, potom o malou tercii, velkou tercii a tak dále až do oktávy. Skladeb bylo celkem třináct. Každý interval má jinou barvu a evokuje jinou náladu. Při kompozici jsem mandolínu naladil do žádaného ladění a začal hrát. Po chvíli se hlavní téma většinou objevilo samo. Tento projekt velice zaujal Davida Grismana a nabídl mi jeho vydání u své nahrávací firmy Acoustic Disc.

Czech it Out

Jako odezvu na přání mnoha amerických spoluhráčů a fanoušků, toto CD obsahuje převážně české a slovenské lidové skladby společně s vlastní tvorbou v podobném duchu. Je to celé sólový projekt převážně pro mandolínu s výjimkou jednoho mandolínového bendža a jednoho mandočela. V několika skladbách jsem použil tu svou „duo techniku“ hry.

Strings & Wings

Po dvou sólových cédéčkách jsem zatoužil po spolupráci s dalšími muzikanty. Alba s duety už existovala, například Béla Fleck - Double Time nebo Beppe Gambetta - Dialogs. Na Fleckově albu byly všechny skladby jeho vlastní, v Gambettove případě to byly tradicionály. Hledal jsem ještě něco dalšího a rozhodl jsem se pro volnou improvizaci. Jeden hudebník začne hrát, druhý se přidá, vzájemně se inspirují a ovlivňují. Natočil jsem celkem dvacet skladeb. Každá z nich je duetem mandolíny a nějakého akustického strunného nástroje. Za spoluhráče jsem si pozval špičky svého oboru: Béla Fleck - bendžo, Jerry Douglass - dobro, David Grisman - mandola, Mike Marshall - mandocello a Rob Wasserman - basa. Je tam i spousta lidových nástrojů z celého světa, například sitar, koto, cimbál, niněra, balalajka, paraguyská harfa a spousta dalších.

Restless Joy

Tento projekt obsahuje převážně moje vlastní věci. Je tam několik sólových skladeb na mandolu či irské bouzouki hrané prsty (namísto tradičního trsátka). Skladba Pegasus Descent je hraná Zenkl stylem. Hosty na dalších skladbách jsou například Michael Manring na baskytaru a Leoš Černousek na klavír.

Co používáš za struny, snímače, efekty, kombo, trsátka?

Struny od D’Addario - mají obrovský výběr průměrů a materiálů. Na mandolinu F5 většinou sadu J 74. Na ostatní nástroje objednávám podle průměrů. Snímač používám piezoelektrický Shaller-Oyster na F5 a flamenco mandolínu, na jazzové mandolíně a mandole mám Barcuss Berry, na irském bouzouki snímač Bartollini. Všechny nástroje mají zároveň i kondenzátorový mikrofonek. Používám předzesilovač Fishman Pocket Blender, kombo Ultrasound, trsátko Wegan T 1,40.

Hodně teď hraješ na flétnu a irské píšťaly. Kdy a jak jste se vzájemně potkali?

Před pár lety jsem poprvé navštívil Irsko. Chystal jsem se na nějaké túry s batohem, a proto jsem s sebou mandolínu nebral. Pořídil jsem si ale malou irskou píšťalku (pennywhistle). Začal jsem na ni hrát právě v těch zelených irských kopcích (konkrétně ve Wicklow Mountains jižně od Dublinu) a úplně jsem tomu krásnému zvuku propadl. Později jsem přidal i hlubší píšťaly, příčnou flétnu a mnoho různých fléten a píšťal z celého světa včetně těch našich domácích, jako je dvojačka, koncovka a fujara. Rozhodně to není útěk od mandolíny, ale spíše jakési doplnění hudebního obrazu. Po letech hraní na strunné nástroje jsem cítil potřebu obměny. Hudba sama existuje nezávisle na nástrojích a každý nástroj má své specifické výrazové prostředky. Flétna má především ten dlouhý tón a práci s dechem, a navíc mi potom i zpětně ovlivňuje hru na mandolínu, více pracuji s tónem a jinak frázuji.

O mandolínách už víme, co tvoje píšťaly a flétny?

Výrobci irských píšťal: Michael Burke, Susato, Patrick O’Riordan, Brian Howard, Michael Copeland a Chris Abell.

Dřevěné pastýřské píšťalky, koncovky, dvojačky a fujary mi na zakázku vyrobil a vyrábí Vít Kašpařík z Velkých Karlovic. Jsem rád, že jsem ho potkal. Úžasně se s ním spolupracuje, jeho nástroje mají krásnou lidovou barvu zvuku a navíc dobře ladí.

Co chystáš v nejbližších dnech, měsících, letech?

Dokončuji dvě CD. První společně s hráčem na klávesy Leošem Černouškem. Před deseti lety se přestěhoval do Spojených států, potkali jsme se až tam. Jako duo jsme spolu odehráli spoustu koncertů. Mám tam hosty na baskytaru a bicí. Hrajeme převážně naše lidové věci v modernějším duchu. Druhý projekt je tradičnější, hraji tam výhradně na ty dřevěné lidové píšťaly včetně fujary, za doprovodu vynikající cimbálovky Prespolan z Brna.