Český zástupce firmy Sonor získal za loňský rok ocenění Distributor roku. Je to mimo jiné důkaz toho, že výrobci berou zdejší trh čím dál vážněji. O tom svědčí i to, že firma Sonor pozvala své přední české obchodní zástupce a hráče na jakýsi soukromý víkend otevřených dveří. Nemohl jsem chybět.
Cesta autobusem kamsi do německé Horní Dolní, jmenovitě do vesnice Bad Berleburg, je značně zdlouhavá. Z fabriky to trvá na nejbližší dálnici minimálně hodinu jízdy, továrna opravdu stojí na místě, kde byste spíš hledali luxusní JZD než jednoho z čelních hráčů na trhu s bicími nástroji. Sonor své působení v Německu zredukoval, a tak se výroba levnějších sad přesunula do Číny, v Německu se nadále vyrábějí jen nejvyšší řady SQ2, Delite a S-Classix, k tomu je sem soustředěna produkce takzvaných Orffových nástrojů, což jsou výukové hudební nástroje pro nejmenší i středně větší žáky, které nacházejí podle metody skladatele Carla Orffa uplatnění při výuce hudby po celém světě.
Vzhůru do fabriky
Továrnou, která zaměstnává na sto lidí, nás prováděli osobně šéfové firmy. S oběma jsem připravil exkluzivní rozhovor, na nějž dojde v některém z příštích čísel. Prohlídka začala ve velkém skladišti součástek. V obrovské hale byste našli libovolný náhradní díl k veškeré soudobé produkci značky: matičky, ložiska, nožičky, podložky a bůhvíco ještě, v současnosti asi tři a půl tisíce položek od sto dvaceti dodavatelů z celého světa. Například ráfky dodává firma, která vyrábí volanty pro Mercedes Benz. Přes rozlehlou halu jsme se dostali do skladu exotických dřev, které se používají právě pro nejvyšší řady. Ve speciálních sušičkách se zde připravují dřevěné pláty, z nichž byste beze studu mohli vyrábět luxusní nábytek.
Jak tedy vypadá proces výroby špičkového bubnu? Nejprve je nutné vytvořit korpus. Ten se skládá dohromady z několika trojitých plátů dýhy, v závislosti na požadované tloušťce. Sonor lisuje korpusy odlišně od ostatních výrobců: zatímco u konkurence se bubny dávají do „pecí“, kde na ně působí tlak zvenčí i vnitřku a dává jim tak tvar, tady se bubny lisují jen pomocí tlaku z vnějšku. Celý proces je otázkou minut. Poté se na budoucím nástroji vybrousí hrany a putuje do lakovny nebo je na něj přidělána fólie. Je překvapivé, že bubny s fólií slaví v poslední době comeback právě i ve vyšších řadách. Počet vrstev laku závisí na konečné povrchové úpravě. Vše se děje s naprostou precizností a pečlivostí. „Museli jsme vyřadit z nabídky jeden druh povrchové úpravy, protože náš dodavatel nebyl schopen garantovat přesné požadované parametry. A my ručíme za to, že hráč dostane přesně to, co si objednal,“ vysvětluje náš průvodce. Sebemenší vada tady neprojde - korpusy, na nichž je byť minimální nepřesnost, se vyřazují.
Z lakovny buben putuje na místo, kde se do něj vrtají otvory pro mechaniku. Pokud se jedná o nástroje SQ2, již v lakovně dostane každý korpus svůj originální štítek a je pro něj připraven box s mechanikou, kterou si zákazník objednal. Po montáži se na nástroj přidělají blány a výrobci jej naladí a otestují zvukové možnosti. Výrobu špičkových sad SQ2 tak pro celý svět obstarává zhruba patnáct lidí, efektivita je při přísných kvalitativních kritériích obdivuhodná.
Des za odměnu
Exkurze pokračuje do oddělení pro Orffovy nástroje, tedy nejrůznější zvonkohry, metalofony, tamburíny a chřestidla. Míjíme soubor asi pěti kukaní, v každé je jeden člověk a ladí jednotlivé kameny zvonkoher. „Ty vole, si představ, že bys tady dělal, celej život bys vyráběl třeba fis... a na Vánoce by sis za odměnu moh’ udělat třeba des,“ ozývá se za mnou. Je pravda, že ladění je věnována vrcholná pozornost, protože podle filosofie firmy je velice důležité, aby dítě již od začátku vyrůstalo s těmi správnými tóny. Že by však pracovníky továrny trápili celý život jedním tónem, je nesmysl. Zaměstnanci musejí zvládat více profesí, a tak v pravidelných intervalech rotují mezi jednotlivými fázemi výroby.
Po exkurzi v továrně následuje prohlídka muzea. K vidění je například pedál k velkému bubnu z roku 1935 s označením Expres se stylovou dřevěnou patou. Zajímala by mě verze coby dvoušlapka. Po muzeu je čas na diskusi nad současnou produkcí firmy. Obchodníci a hráči mají vzácnou možnost vyjádřit se přímo k funkčnosti některých výrobků a navrhnout možná řešení neduhů. Česká výprava se nenechává zahanbit a přichází s několika nápady na vylepšení, které si management zaznamenává. Možná i pro tu ochotu naslouchat přání hráčů se Sonor drží ve světové špičce.
Rozhovor
Buď máte ty nástroje a jejich zvuk rádi, nebo si hrajte na něco jiného
Během návštěvy továrny si na mě udělali čas Karl-Heinz Menzel, obchodní ředitel firmy, a Andreas Strack, který má na starosti export. Řeč přišla hlavně na Orffovy nástroje, jednu ze stěžejních částí „Sonoří“ produkce.
Jste bezesporu jedním z největších výrobců takzvaných Orffových nástrojů, pokud ne rovnou výrobcem největším. Tento instrumentář má podle metody svého „vynálezce“ pomoci dětem proniknout do světa hudby, osvětlit základní hudební zákonitosti...
Sonor působí ve všech kategoriích bicích nástrojů: bicí soupravy, perkuse, symfonické nástroje, marching a právě Orffův instrumentář. Takový rozsah většina výrobců nemá. Co se právě Orffových nástrojů týká, jsme vskutku světovou jedničkou, což je celkem pochopitelné, protože Orffova metoda má kořeny právě v Německu, takže velkou roli zde hraje fakt, že jsme s tímto systémem vázáni tradicí a ve světě to tak také vnímají a respektují. V roce 1953 jsme se začali intenzivně věnovat právě téhle oblasti. V Rakousku, Německu a Švýcarsku uděláme ročně až sedmdesát seminářů, vše ve spolupráci s distributory, ale i učiteli a různými školami, a to i mateřskými, protože i nejmenším dětem je tato metoda určena. Chceme jim ukázat, jak nejlépe využít potenciál těchto nástrojů. Chceme, aby děti hned od prvních kroků vnímaly přesné tóny a budovaly si intonaci.
V Česku proběhl například velký „klávesový“ boom, kdy tento nástroj byl pro výuku často vyhledáván...
To bylo i v Německu. Jenže učitelé zjistili, že klávesy mají jednu podstatnou nevýhodu: může na ně hrát jen jedno dítě. S Orffovými nástroji můžete bez problému zapojit dvacet, třicet lidí. Proto k nástrojům děláme semináře, ukazujeme koncept. Ten ale pro ostatní firmy není přirozenou součástí vývoje.
Jaká část produkce Orffových nástrojů tedy jde na export mimo Německo?
Myslím, že tak sedmdesát procent! Přičemž největším odběratelem mimo Německou oblast jsou Spojené státy. Jinak hlavně Švýcarsko, Francie má dost specifický systém školství, naopak v Anglii má Orffův systém dost otevřené dveře a hudebnímu vzdělávání je tam věnována velká pozornost. V Rakousku využívá naše nástroje například Mozarteum.
Dá se vysledovat nějaká tendence? O co je ve školách největší zájem?
Ono to vždycky závisí na rozpočtu škol, který se odvíjí od peněz od vlády. V roce 2008 hodně vzrostl zájem ve Skandinávii. Hodně důležité je, že je tu nová generace rodičů, kteří dětem chtějí kupovat ekologické věci. A v tomhle ohledu je mezi klávesami a perkusemi z přírodních materiálů propastný rozdíl. Ekologická kritéria máme velmi přísná, lidé toto téma vnímají velmi pozorně.
Rozšířili jste hodně nabídku perkusí, co vás k tomu vede?
Vyráběli jsme je prakticky vždycky, ačkoli jsme se hodně specializovali na tradiční nástroje, které se vztahovaly k Orffovu systému. Ale nikdy jsme se systematicky nevěnovali latinsko-americkým nástrojům. Najali jsme na jejich výrobu specialisty, přičemž tady v Německu navrhujeme design a řešíme celkovou koncepci.
Pojďme se přesunout k vaší nejvyšší řadě SQ2. Jak se tento koncept vyvíjel?
Základem bylo nabídnout custom nástroj. Tuto ideu jsme již načali řadou Designer, ale ta řada byla uvedena na trh v roce 1993. Kladli jsme si otázku, jak nejlépe předestřít možnosti Designerů distributorům, aby vše zákazníkům mohli nabídnout a osvětlit. Doba pokročila a díky internetu se nám podařilo vyvinout unikátní program, v němž si zákazník může svou soupravu navrhnout úplně sám. Takže když přijde do obchodu, má přesnou představu o tom, co chce, a ví proč. Ten nástroj stojí hodně peněz, dbáme proto na to, aby měl bubeník jasnou nabídku všech možností, kterých může dosáhnout. A těch možností jsou opravdu miliony. Konfigurátor navíc okamžitě spočítá cenu všech materiálů a pro každého zákazníka je až po zaslání objednávky vyroben originální nástroj.
U SQ2 jste oživili buk a akryl...
Pro mě je buk nejlepším dřevem, jednak zvukem, jednak se s ním skvěle pracuje... Když se podíváte na trh z módního hlediska, zjistíte, že se vracejí některé trendy, které tu byly před desítkami let. Jsou to vlny... v jedné dekádě stačí malá jazzová souprava, v další bubeník bez dvou basových bubnů není rovnocenným hráčem. Konfigurátor má tu schopnost, že archivuje sety, které si zákazníci navrhli. Překvapilo nás, že je obrovský zájem o velké basové bubny - 26” na 20”! Jsem zvědav, kdo k tomu vyrobí auto, aby se ty bicí daly převážet.
Také jste představili výroční sestavu Steva Smithe...
Steve je u nás velmi dlouho. Je běžnou praxí, že hráči přecházejí od Yamahy jinam a naopak, to se děje všude. My jsme například přišli o Cindy Blackman... ale když už jsme někoho ztratili, nikdy to nebyla otázka zvuku nebo nástroje samotného, vždycky šlo o peníze, politiku - některé firmy svým hráčům platí, to my nikdy neděláme. Buď máte ty nástroje a jejich zvuk rádi, nebo si hrajte na něco jiného. Pro naše hráče uděláme všechno, ale platit jim za to, že hrají na naše nástroje...
Jak vybíráte hráče?
Máme na to specialisty. Když bylo JoJo Mayerovi čtrnáct, hrál s Vienna Art Orchestra. Věděli jsme o něm, pak ho ještě doporučil Steve Smith a vznikla spolupráce. Je potřeba neustále sledovat bubenické časopisy a festivaly. Umět odhadnout, kdo půjde nahoru a bude slyšet a vidět. Často nám bubeníci volají a chtějí se hráči stát. Že je jejich vzorem Steve Smith nebo právě JoJo. Ale my můžeme brát jen ty nejlepší, už proto, abychom jim mohli poskytovat ten nejlepší servis. Poměrně čerstvě jsou to například Gavin Harrison nebo Benny Greb.
