Kytaroví velikáni - Herman Li

Vynořil se zčistajasna jako kulový blesk, nadto s čínským rodným listem, aby jako vrchní predátor britských DragonForce svou technikou hry, neuvěřitelně vyšperkovanou technickými finesami a efektními kouzly s pákou, vyšokoval celý kytarový svět. A to pořádně.

Ne, určitě to neznamená, že by Li zčistajasna zadupal do země řadu „olympioniků“ Tonym McAlpinem počínaje a třeba Richiem Kotzenem konče. To ne. Jenže je tady vždycky to jenže...

V každém případě jde o člověka, který silou tajfunu značně provětral tak trochu již zatuchlé prostředí současných kytarových es. Pravdou ovšem je, že pokud se přidržíme tohoto přirovnání, tak jak tajfun náhle přišel, může také i náhle odejít. A pak, ty stromy, které jsou dostatečně silné v kořenech, tento nápor vydrží a vyjdou z toho ještě více posíleni. No a ti ostatní, slabší, často jen pouzí napodobovatelé, orientující se pouze a jenom na efekt a prvoplánové předvádění techniky...

A vůbec, nechme raději stranou tato „nazelenalá“ přirovnání. Herman Li, to je vítěz řady prestižních anket v nejrůznějších kategoriích (od Nejlepšího shreddera ankety Metal Hammer Golden Gods přes nejlepší sólo za Through the Fire and Flames v Total Guitar po čtyřnásobné prvenství časopisu Guitar World v kategoriích Nejlepší nový talent, Nejlepší metalista, Nejlepší riff a Nejlepší „rychlař“). Herman Li, to je i autor příspěvků do kytarových časopisů, tvůrce vyhlášených seminářů, mimochodem, věnuje se studiu vojenské taktiky a jiu-jitsu, mluví plynně třemi jazyky atd. A hlavně - je to neuvěřitelně technický kytarista extreme-powermetalových DragonForce. A tahle kapela, neboli v současném složení Li, ZP Threat (voc), Sam Totman (g), Vadim Pruzhanov (key), Dave Mackintosh (dr) a Frederic Leclerq (bg) - to je čirá energie. Eremü...

Li se narodil 12. března 1975 v Hongkongu. Ještě než se stal členem své současné formace, působil v řadě kapel, z nichž nejznámější byla Demoniac, prakticky předchůdce DragonForce. Už v těchto víceméně teenagerských skupinách udivoval svou technikou, kde vedle rychlosti výrazně vyčnívala i práce s pákou (spíše by se hodilo říci ekvilibristická cvičení) a další finesy včetně efektní hry jazykem (koneckonců, proč ne, když mohl Hendrix hrát zuby a strhat si všechnu sklovinu...). Pokud vzpomíná na tuto dobu, uvádí, že základem jeho cvičení byla instruktážní videa, a to zejména od Franka Gambaleho: „Mám je všechna. A také od dalších kytaristů jako Yngwie Malmsteen, Tony McAlpine, Michael Angelo a tak. A abych se to pořádně naučil, abych cítil každý tón těch běhů a jen tak ho neošolíchal, používal jsem vždy ta nejtěžší, nejtvrdší trsátka.“

Ze srdce na sílu

Když se roku 1999 dali dohromady kytaristé Li a Sam Totman, zpěvák ZP Theart, baskytarista Steve Scott, bubeník Didier Almouzni a klávesista Steve Williams, původní název měl znít DragonHeart. Ovšem po zjištění, že skupina tohoto jména již existuje, rozhodli se pro DragonForce.

První velké entrée si odbyli umístěním Valley of the Damned na mp3.com. Když si skladbu za několik měsíců stáhlo přes půl miliónu lidí, utvrdilo je to ve vědomí, že se vydali správným směrem. Ne ovšem všechny. Dva ze zakládajících členů, Steve Williams a Steve Scott, usoudili, že by to měli zkusit po vlastní ose, což je přivedlo k odchodu z kapely a sestavení vlastní formace, Power Quest.

Po doplnění sestavy, kdy za odpadlíky nastoupili nejdříve Diccon Harper (bg) a později Vadim Pruzhanov (key), začala skupina získávat renomé stále četnější řadou velmi intenzivních vystoupení, a to nejen na základě neuvěřitelně rychlých Liových prstů, ale i výraznou souhrou a nosnými melodickými linkami. Spolupráce obou kytaristů, hromově se valící přesný základ bicích a baskytary a zcela osobitý zpěv ve spojení s předpokládanou náplní textů (většinou téma fantasy, boje, bitvy, válečníků...) - to vše přinášelo DragonForce stále větší oblibu. Přesto cesta nahoru nebyla tak snadná a rychlá, jak se u nich z dnešního pohledu zdá.

Drak vzlétá

Debutové album, které vycházelo z jejich prvního dema, nahraného za pouhých pět dní, přineslo i s bonusem deset skladeb, pod kterými je podepsán většinou Totman. Silný patos, ohromující nasazení a energie, to vše zasáhlo metalový trh velkou silou. Ne ovšem takovou, jak by si DragonForce přáli. Podle dobových recenzí šlo v podstatě o to, že o podobné skupiny s podobnou tematikou a podobným nasazením (byť ne v případě kytary tak oslňujícím) není zase taková nouze. I když se deska v Japonsku ujala, v ostatních zemích zaznamenala předvídatelný ohlas.Lapidárně vyjádřeno - prostě dobrý, ale uvidíme, co dál. Kapela se ale nevzdala. Nejen že sama hodně a neúnavně koncertovala, ale její věhlas vystoupal až do těch výšin, že Li a spol. jeli turné s takovými kolosy, jako W.A.S.P., Helloween a Iron Maiden! A brána do světa se pootevřela.

Bitevní metal

Takové nasazení a takové nároky nevydrželi všichni členové skupiny, takže před natáčením dalšího alba došlo opět k personálním změnám. Za Harpera přišel Adrian Lambert (bg) a zakládajícího člena kapely, Didiera Almouzniho, vystřídal Dave Mackintosh (z kapely Bal-Sagoth). Zcela v duchu „optimisticky“ laděné obálky (à la blížící se hysterie roku 2012) skupina tentokrát daleko výrazněji udeřila na metalový trh a dostala se do povědomí i jiných rockových žánrů. I když stále pokračovala v klasických intencích spojení hřmícího, nadupaného „úprku“ s melodickými frázemi, silněji než na debutu se zde projevila Liova technika hry. Album navíc šokovalo i na soudobé poměry nezvykle dlouhými stopážemi (zde také skupina stavěla na odkazu svého debutu) - šlo zejména o Soldiers of the Wasteland, skoro desetiminutovou kompozici, honosící se i nejdelším sólem. V délce jí může konkurovat jen The Last Journey z jejich prozatím posledního počinu, Ultra Beatdown.

Deska zaznamenala daleko větší ohlas, zajímavostí pak jistě je, že získala cenu časopisu Metal Hammer - 2. místo v kategorii Battle Metal (nádherná kategorie, už se těším na soutěže o nejlepší lesnické country, kanálový folk, opilý grunge či nemám-za-co-pít blues).

Rychlejší než rychlý

Během velkého turné na podporu vydaného alba došlo k dalším personálním otřesům. Baskytarista Adrian Lambert se rozhodl věnovat se spíše své rodině (šlo o oficiální vyjádření, později prokmitla tiskem zpráva, že důvodem k rozchodu byly hudební neshody s Liem a Totmanem). Na jeho místo nastoupil Fréderic Leclercq, dohrál turné a svým výkonem přesvědčil ostatní natolik, že byl uznán za právoplatného člena kapely. To už bylo připraveno další, již třetí řadové album, v drtivé většině případů pro další existenci a úspěch kapely obecně klíčové. DragonForce se ale tohoto úkolu zhostili na jedničku. Dokázali, že pochybovačné řeči z počátku jejich tvorby neměly žádnou váhu a že kapela přes poměrně časté změny v obsazení šla ve svém pojetí, technice a vývoji skladby nahoru. A to bez zakolísání.

Album je typické i tím, že na něm dostal větší prostor Pruzhanov, a to nejen v sólech, ale i jako skladatel - tři z devíti skladeb jsou jen jeho, na další, Trail of Broken Hearts, mimochodem velmi příjemné věci, se spolupodílel s Totmanem. Deska má ještě větší soudržnost, než předchozí díla, klávesy se dokážou postavit šíleným jízdám obou kytaristů, spodek - to je až enervujícně přesná, nadupaná mašina. Z prvního poslechu jsem sice získal dojem, že se tam ve vší té parádě trochu ztrácí zpěv, ale chce to spíše se nechat unášet tou smrští než nad něčím podobným hlouběji uvažovat.

Právě tato deska doslova „vykopla“ kapelu do popředí zájmu soudobé hudební scény a posluchačské obce. I když zde najdeme řadu silných písní (The Flame of Youth, už zmiňovaná Trail of Broken Heart či Storming the Burning Fields), jednoznačným tahákem celého díla je úvodní skladba, Through the Fire and Flames. Technicky náročné sólo (část jsme uvedli v notové příloze) bylo zejména tím pověstným oříškem na dortu, který přilákal pozornost médií i fanoušků. Není divu.

Inhuman Rampage získalo v Británii stříbro, ještě lépe se umístilo v Japonsku a zejména v USA (ze všech sledovaných anket se nejlépe prosadilo.v Top Hard Rock Albums - 18. místo, Top Heatseekers - 1. místo a Top Independent Albums - 5. místo).

Díky své proslulosti byla skupina zařazena na program řady festivalů, a to do časů náležejícím spíš hlavním hvězdám. V květnu 2006 se tak dostala i na prestižní Ozzfest, který na jeho hlavní scéně zahajovala. DragonForce tedy postoupili o další důležitý stupínek a čekalo se, co bude dál. A že naděje fanoušků zklamány nebyly, na to můžeme vzít jed.

... a ještě rrrrrrrrrychleji!

Ultra Beatdown nejen potvrdilo renomé kapely, ale představilo DragonForce jako vyzrálou formaci, která umí navázat na své předchozí zkušenosti, ne je pouze vykrádat a omílat, ale vystavět na nich další patro. A to doslova. Už hned úvodní skladba, Heroes of our Time, je unikátní kousek a spolu s A Flame for Freedom, Inside the Winter Storm a snad i The Warrior Inside tvoří páteř alba. Navíc skladba získala nominaci na Grammy za Nejlepší metalový výkon.

Když pomineme textovou stránku, Li je spoluautorem pouze jedné skladby. Vynahrazuje si to ovšem jinak, a to v jeho případě vlastně již nepřekvapujících výkonech na hmatníku a v páce (zní to sice sportovně, trochu olympionicky, ale je to tak). Jinak je deska výrazně kolektivním dílem, a to i včetně Leclercqa.

Skupina po vydání alba vyrazila na velké turné, které bylo veskrze úspěšné (až na zranění Sama Totmana, za kterého na vystoupení v Melbourne zaskočil Michael Birney). Jejich osvědčená taktika krkolomných, ultrarychlých sól a dvojsól, extrémně rychlého tempa, „soubojů“ mezi kytarami a klávesami, zabírajících harmonií podmalovaných klávesovými plochami a exaltovaného zpěvu se ukázala velmi silná a přesvědčivá. Otázkou zůstává trvanlivost tohoto projevu. Všechno ale zatím nasvědčuje tomu, že pokud se týče rychlosti a všech možných ekvilibristik na kytaru (a vůbec na další nástroje), budou členové kapely nadále omezováni jen a jen fyzickými možnostmi lidského organizmu. Pokud někdy přiletí Marťané, mohlo by se „to rychlé“ zrychlit tak, až to bude „nejrychlejší na celém světě“ (klasik promine). Nemohu si tak odpustit aspoň část hlasu lidu. Jeden můj žák, mimochodem vyznavač Yngwieho Malmsteena, Eddieho Van Halena a Steveho Vaie, si poslechl Ultra Beatdown, shlédl noty a prohlásil: „Kytarová o....e. Nahoru, dolů. Ale pořádná výzva...“

Kytary

Liova sbírka je zcela ve znamení kytar Ibanez. Navíc po letech spolupráce s touto firmou vznikl roku 2008 signature model, Ibanez E-Gen Herman Li. Na rozdíl od některých modelů nejmenovaných firem je tato kytara na pultech obchodů úplně stejná jako ty, které Li používá. Model E-Gen18TVF má mahagonové tělo s javorovou deskou, šroubovaný krk je z pětivrstvé kombinace javoru a ořechu, palisandrový hmatník nese 24 pražců. Poslední tři políčka jsou pak vybíraná (loutnový profil). Kytara, na jejímž těle je na první pohled zřetelná „rukojetní“ úprava horního rohu (tzv. Kung-Fu vybrání), vycházející z podobného „úkazu“ na modelech JEM, je osazena snímači vzorce HB/SC/HB. Ve všech případech jde o DiMarzio HLM, speciálně vyvinuté jak na základě Liových požadavků na možnosti tvorby palety zvuků, tak i vzhledem k poměrně dosti tenkému korpusu, typickému ostatně pro Ibanezy série S. Pro své zapojení, ovládané pětipolohovým přepínačem a dvěma vertikálními polohami knoflíku volume, se zde nabízí možnost celkem devíti možných konfigurací. Při vysunutém knoflíku volume jsou cívky humbuckerů rozpojeny a jde v podstatě o variace zapojení singlů. Při zamáčklém volume se jedná o humbuckery (ve dvou krajních polohách přepínače) či o zapojení cívek, které u HB mají ke střednímu SC nejblíže. Čtvrtá poloha přepínače při obou modech knoflíku volume pak nabízí stejnou možnost.

Jak už jsme zmínili, model E-Gen vyšel z kytar série S. Tyto nástroje jsou od roku 1987 vděčnou součástí katalogu firmy. I když za ta léta prošly některými změnami (např. v osazení typu kobylky/tremola), stále pro ně zůstává řada typických prvků, od mahagonového těla s topolovou, javorovou či bubingovou vrchní deskou přes vícevrstvý krk po způsob vsazení šroubovaného krku.

Li před svým signature modelem hrál právě na kytary této série Prestige, z mnohých můžeme jmenovat kupříkladu S540, S2170FB, S2170FW, našli bychom u něj i GRX20 či GRG170DX. Samozřejmě u něj nemohou chybět ani modely JEM, používá i sedmistrunné kytary (např. v Storming the Burning Fields).

Aparáty

Na rozdíl od svých mnohých kolegů nezkoušel (možná zatím) Li hodně různých aparátů. Základem jeho sestavy jsou „siliče“ Marshall 120WT a Mesa Boogie Stereo 2:50 s bednami Marshall a Peavey JSX (vždy 4x12”).

Efekty

Zde už Li není tak skoupý jako u aparátů a jednoznačný jako u kytar. Základem jeho pedalboardu jsou dva pedály, DigiTech Whammy 2 a wah pedál Dunlop Cry Baby DCR-2SR. Li je nezřídka dokáže používat i takovým způsobem, že na obou stojí! Zkusili jste to někdy? Když pominu hledisko rovnováhy (a pozor, není to nepodstatné) a větší míru opotřebení mechanických součástí zařízení (zase je fakt, že Li není žádná hora), tak zkorigovat práci obou nohou při soustředění se na hmatník... Ale pokud se k tomu odhodláte a zkusíte pro začátek pravidelný protipohyb obou pedálů, výsledkem je velmi zajímavý zvuk.

Jeho signálová cesta dále obsahuje Rocktrony Prophecy II, All Access, MIDI Mate, Patch Mate, Xpression a Intellifex XL, Ibanez Weeping Demon, DigiTech Harmony Man a Korg DTR-2000.

Vítězslav Štefl