A je tady volné pokračování předchozího miniseriálku Teorie ve zkratce. Tentokrát se zaměříme na notaci klasických rockových nástrojů s určitým přesahem k nástrojům akustickým. Nepůjde o žádnou systematickou přednášku ani o vyčerpávající výčet všech možných způsobů zapsání nástroje. Podíváme se prostě na ty nejběžnější a nejjednodušší záležitosti notace vybraných nástrojů. A jaký div, že začneme kytarou.
Takže nejdříve názvy a ladění strun: E, A, d, g, h, e1. Samozřejmě u šestistrunného, standardně laděného nástroje.
A nyní rozsah. U klasické kytary se většinou uvádí od velkého E do dvoučárkovaného a, E-a2. Pokud pomineme přeladění a dropped ladění, u elektrické kytary v podstatě záleží na počtu pražců. Takže u jedenadvacetipražcového fendera se můžeme dostat od E k c#, dvaadvacet pražců les paula nás „vynese“ k tónu d3, u čtyřiadvacetipražcových krků (třeba u Ibanez) si můžeme „brnknout“ i e3. A pokud vytáhneme i tento mezní tón či použijeme bottleneck (či stojan mikrofonu...), můžeme stoupat, kam nám to délka struny a zapnutý snímač dovolí.
A na řadě je vlastní notace. I když jsme uvedli rozsah a ladění strun, pro zápis kytary se vžilo, že ji celou notujeme o oktávu výše. Takže i když kupříkladu do notové osnovy s houslovým klíčem zapíšeme prázdnou strunu e1 do první mezery shora, vzhledem k její faktické znělosti bychom ji správně měli „posadit“ na první linku zdola. A opačně.
Poznámky: Kytaru můžeme zapsat jak notami, tak i formou tabulatury či obojím způsobem dohromady (což je nejpraktičtější). V poslední době se k nám z amerických notových tiskovin dostal hybridní způsob, kdy se použije pouze tabulatura a délky jednotlivých tónů se vyznačí tím, že se k předmětným číslům přidají části symbolů not (viz příklad zápisu).
