„Svíti“, „Slejdi“, „Smokáči“ - neodmyslitelné začátky mejdanů v sedmdesátých letech, Fox on the Run, Coz I Lov You, Don’t Play You Rock ‘n’ Roll to Me - prakticky samozřejmost, která se linula ze všech kazeťáků A3, nonšalantně nesených (a všemi kolem poslouchaných, chtěně či nechtěně) přes rameno.
A nebo taky jinak - když už jsme na těchto stránkách uvedli Sweet, není možné vynechat Slade. I když byly obě kapely povětšinou přiřazovány do ranku glam rocku, na rozdíl od stylově rozpolcenějších Sweet se Slade s tímto zařazením jednoznačně proslavili a stali se i jednou z určujících formací této tak trochu přehlížené „zákruty“ hardrockové muziky. Ještě než se ale pustíme do této jedné z nejúspěšnějších singlových britských skupin, neměli bychom zapomenout na to, že tak, jak jste již z těchto stránek zvyklí, i dnes si přiblížíme historii skupiny, zkompletujeme, utřídíme a charakterizujeme si její diskografii, uvedeme i strom vývoje a v rámci miniprofilů si přiblížíme oba kytarové protagonisty. Že se jich v post-klasickém období vystřídalo více? Ano, ale v rámci tohoto seriálu uděláme dnes zcela pochopitelnou výjimku. Kytaristé Slade byli vždy Hill a Holder - nástupci Holdera, při veškeré úctě, nevytvářeli nic nového, spíše se strefovali do původního zvuku a pojetí kapely. Proto se soustředíme „jen“ na ty dva (na rozdíl od ostatních profilů, kde řada změn na postu kytaristů často uvedla i podstatné zvraty ve zvuku kapely, v jejím dalším směřování atd.).
N’Betweens
Počátek kapely, která měla sedmnáct hitů v Top 20 (Beatles jich měli dvaadvacet), z nichž šest dosáhlo na samou špici, můžeme spatřovat již ve formaci The N’Betweens, kde se roku 1964 sešli hned dva budoucí členové Slade, kytarista Dave Hill a bubeník Don Powell. Oba dva již předtím spolu působili v Johnny Travelle and the Vendors. Powell v této skupině hrál již od roku 1963, Hill tam o rok později nastoupil ze svých předchozích působišť (viz miniprofil). Další budoucí člen slavných Slade, baskytarista Jim Lea, přibyl k N’Betweens na počátku roku 1966 (přišel z Nick and the Axemen). N’Betweens tehdy působili ve složení Hill, Lea, Powell, John Howells (voc) a Mick Marston (g). Poté, co se účastnili koncertu sestavy Steve Brett and the Mavericks a viděli výkon Noddyho Holdera, který dokázal zastínit Bretta, hlavního zpěváka, rozhodli se svůj kvintet rozšířit ještě o jednoho člena. Ano, právě o Holdera (viz miniprofil). Stalo se tak 3. března 1966. Je jasné, že Marston se začal cítit přebytečný, takže ke konci měsíce odešel. A protože Holderovo hlas byl i v této skupině výraznější než Howellsův, ten v polovině roku 1966 odešel také. Holder jako doprovodný kytarista tedy přebral veškeré pěvecké party, takže The N’Betweens se ustálili na kvartetu Hill, Powell, Lea a Holder.
Nedá se říci, že by nová sestava měla nějaký zvláštní úspěch. V domáckém prostředí místní klubové scény platili za hlavní tahouny, ale jak se vyjelo někam dál, nešlo to podle jejich představ. Přesto se kapela udržela pohromadě, a to po celé tři a půl roku, kdy si své ostruhy vysloužila tvrdou muzikantskou praxí stálého a neúnavného obrážení nejrůznějších klubů, hospod a malých sálečků. Změna nastala v lednu 1969, kdy po velmi malém ohlasu několika singlů a změně názvu na Ambrose Slade získala skupina manažera v osobě Chase Chandlera (historicky proslulá osoba, baskytarista Animals, poté objevitel a manažer Jimiho Hendrixe). Ten jim nejdříve doporučil, aby změnili image (oholili si hlavy, aby dosáhli stylizace skinheadů) a nakonec je poslal do studia.
Beginnings
1969, Fontana
Obsazení: Noddy Holder (g, voc), Dave Hill (g), Jim Lea (bg), Don Powell (dr)
Takže ještě pod názvem kapely Ambrose Slade vyšel tento debut, který obsahoval řadu cover verzí (z nejznámějších kupříkladu Martha My Dear od Lennona a McCartneyho, Journey to the Centre of Your Mind Teda Nugenta či Everybody’s Next One Johna Kaye) a čtyři vlastní autorské pokusy. Album se žádné ankety ani nedotklo, stejně dopadlo i vydání v USA, kde vyšlo pod názvem Ballzy. Kapela se ale rozhodla nevzdát to a zkusit to znova, tentokrát, na návrh Chandlera, pod kratším názvem, jen Slade. Koneckonců, když zkrácení názvu kdysi prospělo i Beatles, tak proč ne?
Play it Loud
1970, Polydor
Obsazení: až do zániku kapely pořád stejné, takže ho už u desek neuvádíme.
Produkce se tentokrát chopil Chas Chandler. Album se také honosilo daleko větším podílem autorských skladeb (obsahovalo pouze tři předělávky). I když nezasáhlo do dobových žebříčků, přineslo s sebou důležité změny. Poprvé se zde kapela prezentovala jako vyzrálý autorský i interpretační tým, a to i z hlediska kompaktnosti. Nevytvořila se zde ojedinělá hvězda, naopak, skupina se projevila jako jednotný celek. Dále zde můžeme zaznamenat změny ve stylu (oproti debutu) a za třetí, pod vlivem měnící se britské scény (nástup hard rocku) a rychle nastupujícího fenoménu, později označovaného jako glitter či glam, kapela razantně mění svou image a nechává si dlouhé vlasy. To, že se po všech stránkách, tedy i hudební, vydávají správným směrem, svědčilo umístění singlů; vedle Get Down and Get with It (16. pozice v UK) pak zejména Coz I Luv You (1. místo). Úmyslně gramaticky chybně napsané názvy pak podtrhovaly další stylizaci skupiny, kdy měla zdůraznit svou prezentaci „dělnických hochů z ulice, co mají rádi hlavně fotbal“. A úspěch na sebe nedal dlouho čekat.
Slayed?
1972, Polydor
První úspěch, a to hned pořádný. Album v Anglii vyšplhalo suverénně na nejvyšší špici (v Austrálii také, v USA se dostalo na 69. pozici). Převzaté věci jsou zde jen dvě (zajímavá je Move Over od Janis Joplin), ale jsou zcela ve stínu smrště, která se z tohoto klasického alba, nyní již proslulých, Slade hrne. Deska přinesla další dva hity, Mama Weer All Crazee Now (1. místo) a Gudbuy T’Jane (2. pozice), oba z pera dvojice Holder/Lea. Z historického hlediska jde o jednu ze základních desek glam rocku.
Slade Alive!
1972, live,
Samozřejmě, že skupina nemohla nevydat i záznam ze svých energií nabitých vystoupeních. A udělala dobře, protože tento „živák“ se stal také nesmírně úspěšným opusem - v Anglii obsadil druhé místo (v Austrálii první). Proslulost skupiny byla v této době na vrcholu, což potvrdila i kompilace Sladest (1973). Jaký div, že i ona obsadila - no jistě, jaké jiné než opět první místo v celostátní britské anketě. Nemluvě o řadě dalších singlů, jako Look Wot You Dun a Take Me Bak ‘Ome.
Old, New, Borrowed and Blue
1974, Polydor, Warner Brothers
Slade! Slade! Slade! Kapela se stala fenoménem, takže i další album nemohlo získat nic jiného než zlatou příčku. Zvláště po úspěchu další várky singlů, jako Cum on Feel the Noize, Skweeze Me Pleeze Me a Merry Xmas Everybody, jedné z největších trvalek britských rádií do dnešních dnů. Netřeba dodávat, že všechny obsadily nejvyšší místo.
Čtvrtá studiovka přinesla pouze jednu předělávku (hned úvodní Just a Little Bit), jinak vše pocházelo z tandemu Holder/Lea. I další dva hity, My Friend Stan (2. místo) a Everyday (3. místo) - povšimněte si, že šlo o správně napsané názvy. V USA, kde album vyšlo pod názvem Stomp Your Hands, Clap Your Feet, se prakticky neprosadilo, získalo 168. místo. Amerika nebyla pro Slade nikdy úspěšnou destinací, „Slejdi“ byli skutečně a vždy nefalšovanou britskou (potažmo evropskou) záležitostí. Četl jsem někde zajímavou úvahu, kde jeden americký novinář prohlásil, že to britské, co Amerika na Beatles milovala, totiž hravost, melodiku a určitou naivitu, to u Slade nemohla skousnout (už prý jenom britský styl oblečení Holdera, skrytá propagace anglických fotbalových tradic atd.).
Slade in Flame
1974, Polydor
Po vzoru Beatles se i Slade pustili do svého filmu, Slade in Flame. Album, které je vlastně soundtrackem, obsahuje klasickou již sadu skladeb, poprvé sestavenou zcela z vlastních autorských zdrojů, tedy od dvojice Holder/Lea. I když se v případě alba jednalo o úspěch (film neměl nijak zvlášť oslnivé reference), přesto nepůsobilo již tak silně jako jeho oba předchůdci. Nicméně se dostalo na šestou pozici, a to zejména díky megahitu Far Far Away, který zabodoval prakticky po celém světě (kupodivu mimo USA). Dobře si vedla i kompilace Best of... (1975, 2LP, Polydor), ovšem na britské scéně se začalo schylovat k velkému výbuchu. A ten přišel s nástupem punku a Sex Pistols.
Nobody’s Fools
1976, Polydor
A najednou bylo vše jinak. I když punk nakonec za svou krátkou existenci spálil i sám sebe, dokázal svou silou rozmetat již nastavený establishment a řada dříve zavedených skupin se nedokázala s novými skutečnostmi vyrovnat. Pověst Slade, i když začala strmě klesat, ale dokázala nástup nových pořádků dost dobře vydržet. A to zejména pro své jednoduché (a nyní to nemyslím hanlivě, jen z hlediska skladby), snadno zapamatovatelné a výrazně razantní skladby a i pro nekonvenční, neokázalé vystupování a přímočarou prezentaci. Dokázali tak aspoň do určité míry překonat praktický zánik glam rocku (na rozdíl od Mud, Garyho Glittera, Marka Bolana a dalších).
Deska se sice nedostala do Top 10 (skončila šestnáctá), ale vzhledem k dvouleté přestávce a zmíněným změnám nešlo zase o takový propad. Singly Let’s Call it Quits a In for a Penny skončily jedenácté. Standardně k situaci si vedla i kompilace Far Far Away (1976, Karussell).
Whatever Happened to Slade?
1977, Barn
Přes všechny předchozí úspěchy a prohlášení některých punkových kapel, které uváděly Slade jako jednen ze svých vzorů, popularita skupiny klesala nezadržitelně dolů. Po ztrátě labelu podepsali smlouvu s Barn Records, a i když je zde stále producentem Chas Chandler a skladby pocházejí jen od Holdera a Ley, album nezabodovalo a jediná skladba, Gypsy Roadhog, se zastavila na 48. místě. Skupinu to ale nepoložilo a dál neúnavně vystupovala na stále dobře navštěvovaných koncertech. Koneckonců, s podobnými (i když daleko horšími) časy měla své zkušenosti z počátku existence.
Slade Alive, Vol. 2
1978, live, Polydor
Obraz doby vystihlo i špatné umístění již druhého „živáku“. Mírným zlepšením pak bylo jen menší úspěch singlu My Baby Left Me - That’s All Right (32. místo).
Return to Base
1979, Barn
Zlaté časy byly tatam a pozici kapely vystihovala i obálka desky. Prý měli tenkrát tak málo peněz, že si nemohli dovolit ani fotografa. Pravdou je, že skupina se stáhla do malých klubů a sálků na menších městech. Situace dospěla dokonce tak daleko, že skupina musela parkovat na placených veřejných parkovištích, bez řidiče měla problém dovést své vybavení na místo konání koncertu a často měli i problém, kde se vůbec převléct... Do této atmosféry vyšla kompilace Slade Smashes! (1980), která se umístila díky kolekci silných čísel na 21. pozici. Že by záblesk na lepší časy?
We’ll Bring the House Down
1981, Cheapskate
Podpis s dalším labelem znamenal novou naději, Na producentskou židli se opět posadil Chas Chandler a album vylétlo na 25. místo. Zásluhu na tom měl nejen hit We’ll Bring the House Down, jež se dotkl Top 10 (10. místo), ale zejména i znovu se měnící hudební scéna. Punk se ocitl za zenitem a nová vlna svou unylostí přestala působit přesvědčivě. Na scénu se chystal plnou vahou vkročit heavy metal, což hudbě Slade nepřinášelo žádné problémy (povšimněte si obálky).
Till Deaf Do Us Part
1982, RCA
Na dobové poměry si nevedlo špatně ani toto album. I když se umístilo výrazně níže než jeho předchůdce, přesto přineslo hned dvě výraznější skladby, Lock up Your Daughters a Ruby Red. Bylo ovšem zřejmé, že skupině by pomohly jednoznačné hity.
Slade on Stage
1982, live, RCA
Do Top 100 (na 98. příčku) se dostal i třetí live záznam z koncertu, a to zejména pro lety prověřené hity. O výrazný úspěch ale zdaleka nešlo.
The Amazing Kamikaze Syndrome
1983, RCA
Zcela jiná situace nastala vydáním tohoto alba.. Skupině přineslo dva vytoužené hity, Run Runaway (7. místo) a zejména My Oh My, která jako singl zabodovala po celém světě (2. místo v Británii). Deska se celkově dostala na 49. pozici, v USA, kde vyšla roku 1984 pod názvem Keep Your Hands off My Power Supply dokonce vystoupala na 33. příčku. Špatně si nevedla ani kompilace Slade’s Greats (1984, jde v podstatě o předchozí kompilaci Slade Smashes! s pozměněnými třemi skladbami). Najednou to vypadalo, že Slade začali být opět v kurzu. Opravdu?
Rogues Gallery
1985, RCA
Špatně nedopadlo ani další album. I když se umístilo hůře než The Amazing Kamikaze Syndrome, přineslo hned čtyři skladby, které se umístily v Top 100 (nejúspěšnější byla All Join Hands na 15. místě).
Crackers: The Party Album
1985, Telstar
V tomto případě šlo o zajímavou záležitost, protože deska vznikla přetočením některých starších hitů nebo jejich jiným uvedením (například live). To ji vyneslo na 34. pozici, ovšem svědčilo to také o výrazné tvůrčí krizi skupiny.
You Boyz Make Big Noize
1987, RCA
To se také projevilo i u tohoto alba, které se propadlo na 98. pozici. Šlo o labutí píseň, protože všem zúčastněným bylo jasné, že takhle to už dál nepůjde. Všem? Ale ne.
I když v následujícím roce kapela svou činnost de facto ukončila, i když se k nahrávání singlu Radio Wall of Sound, který obsadil 21. místo, sešlo roku 1991 celé původní obsazení. Holder, unavený z předchozích let a faktickým řízením kapely se spolu s Leou dohodli, že končí. Samozřejmě, že se okamžitě vyrojila řada kompilací, zvláště v tomto období, kdy vrcholil znovu probuzený zájem o hudbu přelomu šedesátých a sedmdesátých let - Wall of Hits (1991, Polydor), Collection ’81-’87 (1991, RCA), Collection, Vol. 2 (1993, RCA, období 1979 - 87) a další.
Flintu do žita ale nehodlali hodit další dva členové, Dave Hill a Don Powell. Ti se rozhodli dál táhnout káru, tentokrát pod názvem Slade II (na návrh Holdera). I když jejich snaha byla chvályhodná, i když díky tomu jsme je mohli vidět i u nás (vybavuje se mi nejvíce společný koncert s Uriah Heep v Plzni), šlo spíše o nostalgické pohledy do minulosti. No ale zase na druhou stranu - komu by to mohlo zase tak hrozně vadit? U Rolling Stones také člověk čeká, až zazní Satisfaction... Následné album, Keep on Rockin! (1994,), vydané pod hlavičkou Slade II, tak nepřineslo žádné překvapení. A že po letech v různých obsazeních, kdy původnímu modelu se nejvíce přiblížila sestava s Malem McNultym (voc, g) a Johnem Berrym (bg), se opět název zkrátil na Slade, lze jen kvitovat s uspokojením. Ovšem, že by to znamenalo návrat staré slávy, to se říci nedá. Hillovi, Powellovi a ostatním to ale rozhodně nevadí. Hrají a své koncerty vyprodávají. A to je hlavní. S tím vědomím, že už dávno získali punc klasiky žánru. A to něco znamená.
Doplňme si ještě přehled některých výraznějších kompilací: Feel The Noize - Greatest Hits (1997), Get Yer Boots On: The Best of Slade (2002), The Very Best of Slade (2005), The Slade Box: 1969-1991 (2006, 4CD antologie).
Noddy Holder
Neville John Holder, tvůrce typického soundu Slade, se narodil 15. června 1946 v Newhall, St. Walsall ve West Midlands do rodiny umývače oken. Již jako třináctiletý založil se spolužáky kapelu The Rockin’ Phantoms. Po ukončení školní docházky se za první výplatu vybavil kytarou a aparátem Hofner (u kytary šlo o typ V2). Na základě Rockin’ Phantoms vznikla jeho další skupina, The Memphis Cut-Outs, ovšem ta jako samostatný celek měla krátké trvání. V srpnu 1964 si ji totiž, doplněnou o saxofonistu Terryho Taylora, vybral jako svůj doprovodný ansámbl zpěvák Steve Brett. Vzniklá formace Steve Brett and the Mavericks za dobu své existence (do prosince 1965) stihla pro label Columbia natočit tři singly.
Poté, co se po přemlouvání Dona Powella připojil k N’Betweens, projevila se naplno jeho schopnost skládat. V řadách Slade tak vytvořil autorský tandem zejména s Jimem Leou a jako zpěvák se stal frontmanem a spolu s Hillem v podstatě i poznávací značkou kapely.
Po odchodu od Slade se objevoval v nejrůznějších televizních programech, reklamních kampaních a videosetech, působil i jako učitel hudby, v devadesátých letech měl vlastní pořad na rádiu Piccadilly 1152 v Manchesteru, v rozmezí let 2000-2004 pracoval pro Century and Capital Radio, je znám i pro své kritické poznámky v pořadu Marka Radcliffeho a Stuarta Maconeho na BBC, kde je oslovován jako Sir Nodward of Holdershire.
Roku 1999 vyšla jeho autobiografie Who’s Crazee Now?, o rok později získal titul MBE za zásluhy, které prokázal britské hudební scéně.
Jako třetí osobnost v historii získal svou hvězdu na chodníku slávy v Birminghamu, a to 9. prosince 2007. Je zřejmé, že kuloární zvěsti o tom, že by měl nahradit Paula Rodgerse v roli zpěváka u Queen, jsou přece jen nadnesené a svůj původ jistě mají v dlouhém přátelství mezi ním a zbylými členy Queen.
Kytary
Po Hofnerce V2 si ještě jako teenager pořídil Gibson ES-335, zahrál si i na baskytaru Futurama. Delší dobu se pak jeho hlavními kytarami staly fendery telecastery, upravené Johnem Birchem a nestandardně osazené jinak (většinou šlo o SC Magnum u kobylky). Nevyhýbal se ani gibsonům les paulům (zejména TV/Junior) a „esgéčkům“ (také „ošetřované“ Birchem), z akustik za jeho působení se Slade si oblíbil jumbo Antoria, později hrál na ovationy (a to i na masivní nástroje Deacon).
Dave Hill
David John Hill se narodil 4. dubna 1946 v Holbetonu u Kingsbridge v Devonu. O rok později se rodina přestěhovala do Wolverhamptonu, kde později vychodil základní školu. Svou první kytaru si koupil na základě katalogu a absolvoval několik lekcí u svého učitele na škole, také samouka. Se spolužáky poté založil svou první kapelu, Brad Ford and The Sundowners, která po roce trvání a změně zpěváka přešla k názvu The Young Ones. Po ukončení školy pracoval přes dva roky v úřadu firmy Tarmac. To již působil ve skupině The Big Roll Seven. Protože kapela vykazovala velmi malou koncertní aktivitu, stal se současně členem další formace, Johnny Travelle and The Vendors. Tam se o rok později setkal se svým budoucím spoluhráčem, bubeníkem Donem Powellem. Po změně baskytaristy si skupina změnila jméno na The N’Betweens, kde na počátku roku 1966, kdy opět došlo na personální změny, začal hrát Jim Lea (původně od Nick and The Axemen). Když k nim posléze 3. března nastoupil Noddy Holder, základ budoucích Slade byl vytvořen.
Dave Hill je sice levák, ale nástroje pro leváky byly v polovině šedesátých let velmi drahou záležitostí - výsledkem bylo, že Hill byl prostě nucen naučit se hrát jako pravák.
V řadách Slade byl znám mj. i jako smíšek, kapelový klaun s velkými klobouky a bizarními kostýmy, což nesedělo zejména Jimu Leovi. Rozpory vyústily na jednom z prvních natáčení pro pořad BBC k Top of the Pops. Hill tehdy na Leovy výtky odpověděl: „Ty prodáváš sebe, já prodávám sebe.“
Roku 1989 vyprodukoval s Noddym Holderem pod hlavičkou Blessing in Disguise singl s Crying in The Rain, remakem hitovky Everly Brothers. Na dalším singlovém počinu z roku 1991, charitativní nahrávce Change to Be, již Holder nebyl.
Po rozpadu Slade se Hill nehodlal vzdát jen tak lehce a rozhodl se pokračovat pod označením Slade II. V jeho úsilí ho podpořil Don Powell. Roku 1997 si opět zkrátili jméno na původní Slade a vydali album Keep on Rockin!.
Kytary
Po Watkins Rapier, na kterou hrál v šedesátých letech, si pořídil Hofner Club 40. V období Slade si potrpěl na extravagantnější tvary nástrojů. Originály od Johna Birche, jako SuperYob a The Bat (a posléze tedy Birchovu produkci značky Jaydee), se tak staly součástí jeho image. V jeho sbírce bychom ale našli i DeArmond, Framus Nashville a „plamennou“ Flame.
Další jeho typickou kytarou bylo SG od Johna Birche, který mu postavil i dvoukrkou 6/12. Pravděpodobně nejznámějším nástrojem ale byl model Dad’s Gibson, kytara s krkem z Gibsonu 335 nebo 345, snímači 50’s Gibson PAF a javorovým tělem, vyrobeným od Sama Lee.
George Harrison
Muzikus 8/2001 - Kytaroví velikáni
Muzikus 7/2002 - Galerie slavných kytar - První 425 Rickenbacker
Muzikus 6/2008 - Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista - Day Tripper
Ano, v případě této osobnosti uděláme výjimku. Jak jste si všimli, v našem miniseriálu, kde doplňujeme informace o kytaristech, jež jsme uvedli v rámci Kytarových velikánů, se již nezabýváme těmi, kteří již nežili v době, kdy jsme o nich psali - nebo zemřeli těsně poté. Je to logické už jenom z hlediska dalších nových nahrávek apod. (nemá smysl reflektovat na řady kompilací). Ovšem u Harrisona výjimku udělat můžeme, přímo musíme. Za prvé, kdo může být větší klasikou než členové Beatles, a za druhé, posmrtné album Brainwashed si to zaslouží.
Když Harrison 29. listopadu 2001 zemřel (jeho popel byl rozprášen do řeky Gangy), byl zrovna uprostřed práce na svém dalším sólovém albu, Brainwashed. Během příprav hostoval na albu Zoom (ELO), zahrál si na slide kytaru v Love Letters pro Rhythm Kings Billa Wymana, legendárního baskytaristu Rolling Stones a zabýval se remasterizací dosud nevydaných snímků Traveling Wilburys. Se svým synem Dhanim také napsal novou skladbu, Horse to the Water. Její natáčení skončilo 2. října.
Své další album už nedokončil. Zbylé stopy za něj dotočili Dhani Harrison a Jeff Lynne (z ELO). Deska se vyšplhala na 18. příčku ankety Billboard (v UK a USA získala zlato), jednoznačnými hity (a rádiovými trvalkami) se staly Any Road (nominace Grammy za Nejlepší zpěv v kategorii pop), Stuck Inside a Cloud, Run So Far a Marwa Blues (Grammy za Instrumentální výkon v kategorii pop). Jo, a na piano si tam zahrál Jon Lord.
Nejtypičtějších dvanáct „otvíráků“ a pět ukončení blues I
Každý muzikant by se měl umět postavit k blues, tak už to prostě je. A nejde jen o to si zaimprovizovat. Ono se sice příjemně jamuje na bluesové struktury, ale - jak to celé začít? A jak třeba i skončit? A to bude ono, uvést ty nejznámější a zároveň nejzajímavější úvody a také i závěry blues. A že si je nazveme trochu zvláštně? To přece nevadí... A ještě upozornění. V rámci přehlednosti budeme všechny příklady uvádět pro blues v A dur, tedy od „áčka“.
Souběžný, obkročný otvírák
Vtipný název už sám naznačuje, že motiv tvořený dvěma tóny klesá souběžně a trsátko přitom vynechává strunu mezi oběma znějícími. Na celou sekvenci lze najet glissem zespoda, můžeme ji i lehce nafrázovat, k jejímu zakončení ji mírně zpomalit - prostě nechme se jí inspirovat. Třeba k pokračování skladby...
A kdyby vyvstal problém, jak se na hmatníku orientovat k jeho začátku, tak si vedle termínu „posunutí o velkou tercii“ můžeme raději jednoduše říci, že od tóniny, ve které blues je (zde tedy od A), prostě od základního tónu 1. figury na e struně (zde tón a na 5. políčku), pak celý motiv začíná o čtyři políčka výš (v našem případě na políčku devátém).
