8/2017

Editorial

  • Co si budeme povídat, rock and roll provází Muzikus od jeho vzniku. Nemyslím ten chuckoberryovský, klasický, ale rock and roll jako podstatu rocku, kam počítám i metal i blues. A vím, že na západ od našich hranic to tak vnímané je. U nás je to bigbít. Myslím rock and roll jako styl života, jako názor... Kdo má rád bigbít, ať už ho hraje nebo poslouchá, určitě ví, o čem mluvím. Když si dáte trochu práci a budete lovit na YouTube a zadávat jména slavných písničky, tak najdete určitě mraky cover verzí, řekl bych klasických. Rockandrollové kapely hrají rockandrollové covery hůře či lépe. Někdy i stejně slavné sobě navzájem. Ale pak se také začnou objevovat ty nejbizarnější pokusy zahrát tyhle pecky na nástroje nebo v seskupeních či klasických obsazeních, které mnohdy vyvolají spíše úsměv než ten správný tah na branku, který je rock and rollu vlastní. Někdy jde téměř o nadlidský výkon ve snaze naučit se a zahrát něco, co pro ten určitý nástroj vůbec není. A mně se pak začne honit hlavou, proč tomu také není naopak. Samozřejmě i opačně to funguje, inspirace rockandrollových muzikantů není bezedná a sahá do lecjakých vod, ale mnohdy se stane, že pak tahle cover verze se stane slavnější a je považována mnohými posluchači za originál. Čas od času jsme se pokoušeli v redakci najít někoho, kdo by dokázal nějak osvětlit a pak napsat, proč několik primitivních akordů a jednoduchá melodie má takovou sílu, stejně jako bylo napsáno mnoho statí o klasice či jazzu, kde rozbor notového zápisu již stačí k uznání. Ale tady, můžu říci, že se to zatím asi nepovedlo… Je to zvuk kytar, nekompromisní groove, image…? A tak nezbývá než vzdát hold letem šedesátým a sedmdesátým, kdy se zatopilo pod rockandrollovým kotlem, uvedl se do varu a vře dodnes.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 2. 8. 2017

Články v tomto čísle