Americký kytarista a inovátor s československými kořeny Doug Blair se v našem časopise objevil už v čísle 9/2012. Tehdejší rozhovor však neuškodí doplnit, protože kromě velkých plánů s W.A.S.P. se Doug věnuje vzdělávání mladých hráčů ve finském Turku a vývoji nových experimentálních modelů kytar.
Co hlavního se u tebe událo za těch pár let, které uběhly od našeho posledního rozhovoru?
Tak hlavně s W.A.S.P. jsme dokončili a vydali v roce 2015 album Golgotha a podpořili jsme jej nejlepším turné, jaké jsem kdy zažil. Kromě toho jsem se přestěhoval z amerického Bostonu do finského Turku, kde jsem zapojený do vzdělávacího programu Rock Academy Finland. Jinak se i dále snažím nakopnout Signal2Noise v Evropě ve spolupráci s několika bubeníky a vyvíjet nové kytary. Pořádal jsem řady vzdělávacích, a dokonce i akademických událostí, kde jsem spolupracoval s mnoha mladými kapelami.
Co tě nejvíce baví na kytarových lekcích a klinikách? Dostáváš poděkování od mladších hráčů, že jsi je inspiroval?
Ano, sdílení zkušeností a pozitivní zpětná vazba je na tom to nejlepší. Je to příjemná změna, protože ve Spojených státech to nebylo možné realizovat a strašně mě to frustrovalo. Rock, metal a zakládaní nových kapel je v Evropě stále zajímavé a já chci být nápomocen, jak to jen jde. Finský školní systém tyto programy podporuje prostorami a vybavením. Je to prakticky splněný sen, po mnoha letech, kdy jsem vyučoval privátně a nezávisle.
Velice mě zaujala videa, kde vystupuješ s Craigem Blundellem, bubeníkem Stevena Wilsona. Je radost vidět a hlavně slyšet tvůj osmistrunný GuitarCross v akci. Má opravdu úžasný zvuk. Přibliž nám prosím jeho propojení se systémem Fractal Axe-FX.
GX je pro tuto chvíli čistě analogový, v rámci strun, snímačů a ovladačů. Nicméně pomalu jsem se začal věnovat modelování zvuku a Axe-FX je maximum, kam jsem zatím došel. Tato jednotka je úžasně konzistentní a neskutečně flexibilní.
Jakým experimentům v rámci vybavení se nyní věnuješ?
Ve finské škole IKATA, kde se vyučuje vývoj kytar, se podílím na vývoji nového modelu „mutant“ o dvou krcích, který jsme nazvali Reso-Tele. Má rezonátor z dobra na horním krku a dole klasický Telecaster. John 5 (Rob Zombie) mě bude prosit, aby si na tuto kytaru mohl zahrát. (smích) Dále se věnuji vývoji zvuku „surround - sound“ při využití Axe-FX a dvou digitálních mixů Soundcraft Ui12. Věřím, že to budu moct aplikovat co nevidět naživo.
Jak pokračují práce na nové desce W.A.S.P. a připravovaném DVD?
Kromě několika nepříjemných zpoždění, která znemožnila naše festivalové plány, jde všechno výborně. Je to obrovský závazek představovat osvědčené skladby a do toho přidávat řadu nových. Myslím, že to bude opravdu unikátní živý záznam a nemůžeme se dočkat, až vše předvedeme naživo v průběhu podzimu. V té době to také bude dvacet pět let od chvíle, co jsem se ke kapele přidal.
Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase. (2015)
Vrchol všech mých objevů a zkušeností v rámci rocku, popu a progu. Je to jako bych zkombinoval Yes, Rush, Pink Floyd a přidal na to dech beroucí výkony těchto muzikantů: Marco Minneman, Guthrie Govan, Ninet Tayeb a Nick Beggs. Stevenův cit pro aranže a stavbu příběhu bere za srdce především u skladeb Routine, Perfect Life a Happy Returns. Viděl jsem je dokonce dvakrát během aktuálního turné. Kombinace vizualizací, které má na svědomí Lasse Hoile, a silných emocí je úžasná. Steven je aktuálně můj superhrdina.
Rush - A Show of Hands (Live) (1989)
Živák, který mapuje to nejlepší ze všech období Rush, kteří dosáhli autorského vrcholu s Grace under Pressure. Klíčovou skladbou je Time Stands Still, s hostující Aimee Mann, která podle mého názoru ovlivnila tyto budoucí spolupráce: Devin Townsend & Anneke van Giersbergen a Steven Wilson & Ninet Tayeb. Naprosto strhující živé album. Tuto show jsem měl možnost shlédnout již několikrát. Jednalo se prý o první, kde použili naživo dnes již všudypřítomný sampler.
Type O Negative - October Rust (1996)
Uznávaná nahrávka od tohoto jedinečného temně eroticko-gotického kvarteta. Neskutečně mě ovlivnil jejich patentovaný basový zvuk alias „lavina průjmu“, kytarové textury à la The Cure, groteskní klávesy a lyrický humor. Hráli ty nejtvrdší, ale zároveň nejpomalejší pasáže na světě, aby vytvořili prostor pro lůnem třesoucí hlas Petera Steelea. Viděl jsem je hned třikrát v Spojených státech a potkal jsem tam Petera. Stejně jako Nirvana - písničkově zaměřená kapela žijící ve svém světě. Během října neposlouchám nic jiného.
Sevendust - Animosity (2001)
Těžko bys hledal kapelu, které by to naživo šlapalo víc než jim. Tato deska vystihuje jejich autorský vývoj a na MTV se dokonce dostalo několik hitů typu Angel’s Son a duet s Aaronem Lewisem ze Staind, kdy byl tehdy ještě tak nějak cool. Vždycky mi spadla čelist, když jsem viděl jejich brilantního bubeníka a charismatického frontmana. Měli naprosto strhující živou show a vždy jsem jim přál, aby se chytili v Evropě.
Poe - Haunted (2000)
K této desce jsem se dostal díky nelichotivé známosti s jednou polskou dívkou. Okamžitě jsem pochopil hloubku této nahrávky, která je vlastně výsledkem spolupráce mezi ní a jejím bratrem. Nechali se ovlivnit náhodně nalezenými audionahrávkami svého otce, který byl filmovým režisérem. Získala si mezi svými fanoušky kultovní statut těsně předtím, než se stala obětí čistek během akvizice vydavatelství, a již nikdy se na scénu neprobojovala. Nádherná koncepční deska s krásně plynoucím příběhem. Nikdy jsem Poe sice nemohl vidět naživo, ale vždy si v mém srdci ponesu její hudbu.
Led Zeppelin - The Song Remains The Same (1976)
Tohle byl můj svět a hudební vzdělání. Všechno, co se událo na této desce, představuje dokonalou chemii mezi špičkovými hráči a zároveň průkopníky v našem koncertním oboru. Každé studiové album Led Zeppelin obsahuje řadu legendárních hitů, ale to, co s nimi dokázali předvést naživo, bylo neslýchané a pro ostatní nedosažitelné. Toto album jsem žral, ale naživo jsem Planta a Pagea viděl až v roce 1995.
U2 - The Unforgettable Fire (1984)
Album, které dokazuje, že kytara dokáže v kapele hrát roli, kterou běžně neznáme. Není typický tahoun, ale pouze podporuje melodické textury. Stejně tak oceňuji unikátní přístup producentů. Síla aranží, produkce a chemie v kapele byla v tu dobu monumentální a velice inspirativní. Brian Eno a Daniel Lanois se vyřádili hlavně ve skladbách Pride, Bad a také v titulní skladbě. Album pak Bono popsal slovy: „Nádherná nekoncepční deska, která je rozostřená jako kresba impresionisty.“ V roce 1985 jsem je poprvé viděl naživo.
This Will Destroy You - This Will Destroy You (2008)
Mám celkem poctivou víru v rostoucí kvalitu a sílu nových kapel a hudební scény celkově. Především proto, že to mladí muzikanti mají těžší než kdy dřív, aby se o nich vůbec někdo dozvěděl. Toto album je důkazem toho, že instrumentální hudba dokáže nést emoce, dynamiku a sílu. Zároveň je krásným příkladem, že kapela může být přesným opakem toho, co by jí hudební branže doporučovala, a přitom dokáže přinést světu něco jedinečného. Velice inspirativní.
The Delvins - Waiting (1997)
Někde na severu USA, v jednom horském středisku uprostřed zimy jsem se šel do divadla podívat na vystoupení jedné nejmenované dámy. Nicméně veškerou pozornost na sebe strhla předkapela, se kterou jsem se musel seznámit a zakoupit si jejich desku. Jedná se o irskou kapelu složenou ze dvou bratrů, které nazývali „Další U2“. Podařilo se jim vydat několik dalších desek, ale neprosadili se. Dodnes hraju jejich skladbu Surrender, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec. Viděl jsem je tehdy poprvé a naposled, ale změnilo mi to život.
King’s X - Best of King’s X (1997)
Stejně jako Rush i King’s X jsou inspirativní power trio, které dokázalo zkombinovat mnoho elementů: lyriku, metafory a instrumentální mistrovství. Dělají doslova divy s harmoniemi, dvěma vůdčími vokály a skladbami, které každý z nich dokáže interpretovat po svém. Každá z jejich mnoha desek má něco do sebe, takže spíš doporučuju výběrovku, kde je většina na jednom místě. Jsou jedni z nejčastěji vystupujících dříčů, které znám, a vždy si na ně rád zajdu.
