Top 10 hardrockových desek Vítězslava Štefla - Michal Prokop & Framus V - Holubí Dante

Tohle album bylo trochu jako zjevení. Z hlediska chápání kompaktnosti skupiny Framus V to byl pravděpodobně na dlouho dobu poslední studiový počin, kdy kapela neměla statut pouhého doprovodného tělesa bez tváře. Michal Prokop je zde ve skvělé formě (ostatně jako vždy), jeho soulový feeling dokonale vykrývá rockovou naléhavost skladeb, navíc až na jednu skladbu (a samozřejmě medley na konci) je autorem hudby na celém albu. Výborně se zde také potkala nálada hudby s texty, byť od více autorů, než bývá v této žánrové oblasti obvyklé.

Album vyšlo dva roky po znovuobnovení skupiny, kterou vedle Prokopa tvořili Ivan Trnka (key), Michal Bláha (bg), Milan Vitoch (dr) a Rudolf Chundela (g). I když bývá obecně podceňováno, má ve vývoji domácí rockové scény své významné místo. Za prvé znovu uvedlo jméno Framus ve známost (doba Města Er už dávno byla pryč) a za druhé poukázalo na obrovský tvůrčí rozmach Michala Prokopa, korunovaný o tři roky později nesmírně úspěšným albem Kolej Yesterday. Osobně se mi ale Holubí Dante líbí víc. Je to rockovější, kytarovější album, nenajdeme zde žádnou podprahovou podbízivost a dodnes se mi okamžitě vybaví dvě skladby - eklektická Noc je dlouhá a drtivá Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval. A závěrečná směska motivů ze světových hitů? Proč ne?

Zvuk je dobový, žádná převratnost se zde nekonala - ale, jak vždy na přednáškách při poslechu uvádím - za to tehdy muzikanti nemohli...

Obal? Fotografie zpěváka bez kapely byla v přímém rozporu s tvrzením o jednotnosti souboru - ale tak to prostě vyšlo. Lokace na pražských střechách má hezkou myšlenku, ale celkově obal působí hodně rychlou prací ve stylu „hele, potřebujeme to včera...“. Nezachraňuje to ani rozmazaný obraz holuba na první a druhé straně.

Zajímavost/drb? Ze všech alb Prokop právě tohle považoval za své nejslabší - ale jak to vypadá, po letech možná změní názor...

A protože tohle je poslední článek této řady končícího časopisu, takže, přátelé, ať se daří, hodně zdraví a elánu a, jak zpívá Olda Říha - „... někdy příště...“