Tak fajn. Abychom doplnili světovou mapu rockové scény, a to i o scénu našich nejbližších sousedů, tak pokračujeme v načaté krasojízdě. Uvedli jsme si totiž jak už Magyar rockzene nagyjai tak i Polscy wielcy rocka a samozřejmě i Velikány slovenského rocku. Takže nám zbývá Německo, jak západní, tak i východní, a to i s možným přesahem do současnosti.
Jako v minulých dílech, legrace to nebude. Západoněmecká scéna se může chlubit několika nadnárodními jmény světového rozsahu (Tangerine Dream, Scorpions, Nena, Nina Hagen, Accept, Helloween...), a dokonce i některými subžánry, které dokázaly ovlivnit vývoj rocku jako takového (viz třeba krautrock, teutonic thrash metal a další), východoněmecké kapely ovšem také dokázaly na sebe upozornit, byť zejména „jen“ v našem prostoru.
Ale to nevadí. Co opravdu nebude třeba zmiňovat, to jsou ty typicky „bundes-pivní“ šlágry na jedné straně a třeba kolíbání publika à la Ein Kessel Buntes na straně druhé... Ani neuvedeme producenta Franka Fariana, tvůrce Boney M...
Ale rozhodně se zmíníme o jménu, které vlastně opět dalo dohromady Německo po této stránce jako jednotné jméno na mapě rocku - a to jsou Rammstein.
Je jasné, že na tomto prostoru není možné vyjmenovat všechna základní jména, takže jsem zvolil pro podrobnější rozkryv pouze ty kapely, jejichž vliv byl prověřen časem. Ostatní při veškeré úctě budou pouze zmíněny.
Anfänge und sechziger Jahre
Westdeutchland
I když Německo bylo zemí, kam se mohlo jezdit hrát a kde si i Beatles obrousili svoje ostruhy ještě před svým super výkopem, jako samostatná scéna v kontextu doby nemělo šanci. Vlastně první opravdu velkou akcí, kde se mohly místní kapely prezentovat, byl festival v Essenu roku 1968, pro který se vžil výraz krautrock. Přesto zde vznikaly skupiny, které v dalších letech na sebe dokázaly upozornit.
Už v polovině tohoto desetiletí vznikají Scorpions, ovšem ti se konsolidují až počátkem další dekády. Vedle mnichovských undergroundových Amon Düül s názvuky flower-power o rok později přicházejí světově proslulí a dodnes velmi plodní elektroničtí Tangerine Dream se svým space rockem či dle některých periodik rockovým impresionismem.
Roku 1968 vzniká odnož Amon Düül, totiž Amon Düül II, a vliv jejich hudebních ploch, které jsou přirovnávány k syntéze Pink Floyd a Velvet Underground, hodně ovlivňuje další kapely jako Can či dokonce Hawkwind. Už zmínění Can se také objevují a vytvářejí respektované dílo, opřené zejména o hudební zkušenosti klasicky vzdělaných či jazzově zkušených muzikantů.
Na samém konci šedesátých let vedle progresívních Birth Control a dobově oblíbených elektroniků Cluster, kteří přidávají prvky raných artrockových postupů a v jejich prezentaci je možno slyšet i recitovanou poezii, vzniká kapela Lucifer’s Friend, která ale, a to si přiznejme, je známa zejména díky tomu, že její zpěvák John Lawton nastupil k Uriah Heep (působil u „Uriášů“ od alba Firefly do Fallen Angel). Nesmíme zapomenout na elektronické Kraftwerk, jejichž pozdější album Autobahn zaznamenává celosvětový úspěch.
Ostdeutchland
Východní Německo stálo pro svou politickou orientaci stranou ještě výrazněji. Pokud zde vznikají soubory, jsou orientovány spíše do „nekonfliktních“ stylových oblastí, jako pop, šlágr, estráda, jazz apod. Přesto se s určitým celkovým vývojem východního bloku občas povede dát něco dohromady, i když už jen po zvukové stránce s dost žalostným výsledkem (za to ale muzikanti nemohli). Takže už v polovině této dekády vzniká kapela Puhdys. Ta se ale pořádně rozjíždí až roku 1969. To už začíná prezentovat svou oblibu v hard rocku a rock and rollu.
Siebziger Jahre
Westdeutschland
Sedmdesátky se ukazují pro západoněmeckou scénu jako období, kdy se sice neobjevuje nic zásadního, ale vývoj neustrnul. Roku 1971 vznikají Accept, kteří se ale konsolidují až o čtyři roky později. Svůj úspěch zažívají ale až na přelomu další dekády, kdy se zařazují po bok mohutně propukající obecně heavymetalové vlny.
Avantgardu tentokrát posilují Faust, kteří jsou řazeni mezi krautrockové kapely. Elektroniku rozvíjí nová sestava La Düsseldorf, která je přímo ovlivněna tvorbou Kraftwerk. Novým jménem jsou také D.A.F. neboli Deutsch Amerikanishe Freundschaft se svou minimalistickou tvorbou. Můžeme do této dekády zařadit také další nové jméno a tím je kapela Trio, výrazní představitelé tzv. Nové německé vlny, kterou vlastně i definují.
Ost-Deutschland
Po politických kotrmelcích na konci šedesátých let se situace stabilizuje, ovšem politicky jde z hlediska kultury o stále výrazný marast. Přesto přicházejí nové soubory: Mezi jinými to jsou poprockoví City (také u nás vyšla jedna deska), Karat (to už bylo tak trochu na hraně) a také i Familie Silly. Ti nejdříve hrají funky a reggae, ale potom se začínají orientovat na Novou vlnu a dostane se jim úspěchu. Důležité ovšem je, že v této dekádě začíná v NDR působit Stefan Diestelmann, výrazný bluesman. Vystupoval i u nás (byl jsem na jeho koncertu), hrál s řadou osobností a vydával úspěšné desky (jedna vyšla i u nás a hostovali mu na ní Petr Kalandra a Jiří Veselý).
Achtziger Jahre
Westseutschland
Osmdesátky znamenají pro německou scénu rachot. Vše se daří, staré, předchozí kapely jezdí po celém světě a nové vznikají jako houby po dešti. Vedle powermetalových Running Wild, se kterými zpíval i Ladislav Křížek, se rozjíždí další slavná nadnárodní kapela - Michael Schenker Group (MSG). Michel Schenker byl nejdříve členem Scorpions, poté UFO a pak MSG, která zaznamenává velké úspěchy. Dokonce k ní přichází i zpěvák Graham Bonnet (ano, zpíval i u Rainbow).
Stálý hit německé scény, New Wave a elektroniku posilují Die Krupps, dobře se uvádí i Nena, známým se stává i Philip Boa (tzv. východní David Bowie).
Roku 1981 ale vznikají i řízní Sodom, kteří se svým thrash metalem s prvky dalších x-metalů září zejména ke konci dekády. Na této vlně jedou i Kreator, silnou heavymetalovou trojici pak doplňují speedmetaloví Warlock, z jejichž řad vzejde další hvězda, zpěvačka Doro Pesch. Nezadá si s nimi (hlavně ze začátku) U.D.O. a speedmetaloví Blind Guardian, kteří nenaplňují počáteční očekávání, ale ani thrashmetalová formace Tankard, která svou image staví v textech hlavně na pivu. Tuto dekádu ovšem přichází kapela, která je svým pojetím rychle zastiňuje - a to jsou Helloween. Spolu s nimi jsou se svou inklinací k vážné hudbě zajímaví Mekong Delta, špatně si nevedou ani hardrockoví Pink Cream 69.
Objevuje se i hodně osobitá kapela Die Toten Hosen, která sama sebe označuje jako politický punk ‘n’ roll. Další významný styl, gothic rock, přinášejí na konci dekády Love Like Blood (debut se hodně povedl).
Ostdeutschland
Na východě? Vlastně nic. Tam se čekalo, jak dopadne stále vzrůstající politický neklid - a když to pak bouchlo a všechno se spojilo, pak už se zase nevítali s otevřenou náručí ti chudáci z Východu a už se zase neposlouchalo s otevřenými ústy cokoli, co by vybočovalo...
Neunziger Jahre und Gegenwart
Německa se spojila, hurá, a všichni vykročili vstříc zářným zítřkům. Řada předchozích kapel, zejména ze Západu, pokračovala nevzrušeně dál, často tyto soubory chytly druhý dech. Mnohé východní kapely po rozjásaných projevech a představách, jak to teď bude fajn a že se všichni budou na jejich koncerty jen hrnout, jenom koukají na masívní odliv zájmu a zklamaně ruší, co se dá. Vzájemná kooperace obou scén ale přece jenom začíná fungovat. Přes všechny tyto záležitosti a teorie chaosu jsou zde ale další jména, která zastupují Němci už jako jeden celek. Vím, že je jich víc, ale tahle kapela je hodně výrazná a zaznamenala velký úspěch i ve světě. Jsou jim Rammstein, vše německé podporující a vše americké kritizující. Tito nejvýznamnější představitelé Neue Deutsche Härte, stylu, zahrnujícím groove s dalšími prvky hudby, jsou známí nejen preferováním němčiny (i když dokážou zpívat i v ruštině), ale i pódiovou prezentací založenou na kultu ohně.
Nepřehlédnutelnými (ale na samém okraji zaměření tohoto článku) jsou také i například newageoví Enigma, dobře si stále vede kytarista Uli Jon Roth... Jenže takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.
Německo je země, která nejen dala světu velké kapely, ale která obecně patří mezi oblasti, kam angloamerické skupiny rády jezdí (pokud nekoncertují samozřejmě doma). Německo, Japonsko, v poslední době severní státy, Rusko či Jižní Amerika (nemluvě o Kanadě, ale to vlastně beru jako americkou scénu) - to jsou ty země, kde zájem o hudbu, která přes své kořeny v padesátých letech se rozjela v letech šedesátých a ustanovila tak svůj post, pořád trvá. Mimochodem, třeba Blackmore’s Night - jejich hlavní scény jsou mimo domácí rank v Německu, v Japonsku a u nás... Ale to už sem nepatří.
