Získat pro rozhovor Richarda Kruspeho z německých Rammstein byl bez přehánění běh na dlouhou trať. Jednání se táhla v podstatě několik let a nakonec se to podařilo těsně před druhým vystoupením kapely v Praze. Sestava měla sice značné zpoždění, ale díky vyhlášené německé preciznosti se vše podařilo realizovat, včetně podpisu kytary pro jednoho z fanoušků. V článku naleznete i box, kde je tento divoký zážitek rozebrán pečlivěji. Nicméně samotný rozhovor byl jeden z nejzvláštnějších, jaký jsem kdy dělal.
Richard má k sympatickému strejdovi, jakým je třeba Roger Glover, hodně daleko a nejlepší bylo jej nechal mluvit o tom, co ho baví, a pouze přihazovat polínka. Každopádně občas jsme si skočili do řeči, poměřovali si síly, zvyšovali hlasy a různě nechávali a nenechávali toho druhého mluvit. Několik otázek bylo v podstatě k ničemu, protože Richard, který si užíval svou cigaretku a bíle víno, vedl konverzaci sám. Můžete se tak těšit na jeho rozbor aktuálně používaného vybavení, ale i budoucí plány. Nakonec je zde i zpráva pro všechny jeho fanoušky.
Jaké máš dojmy ze včerejšího pražského koncertu a hlavně, jak jsi byl spokojen se zvukem?
Byl to velice dobrý koncert a zvuk se vydařil. Velkou zásluhu na tom má velikost tohoto stadionu, který má ideální rozměry. Abych řekl pravdu, nejradši bych v podobných prostorách hrál pořád. Malý stadion je přesně to, co potřebujeme.
Nevím, jestli k tobě ta informace dorazila, ale fotbalový tým Slavia Praha, který zde hraje, před pár dny slavil titul.
Vážně? Paráda!
Musím uznat, že tvůj model kytary ESP RZK-II „Burnt“, který máš nyní vedle sebe, vypadá parádně. Zároveň tu máme i kytaru LTD RZK-600, kterou jsme přinesli na podpis pro jednoho fanouška. Mohl bys pro nás tyto dva modely porovnat?
Abych byl upřímný, na LTD RZK-600 jsem se vůbec nepodílel, i když tam jsou mé iniciály. Kromě toho v případě ESP se stejně všechno mění. V tuto chvíli pracuji na vytvoření vlastního modelu RZK v rámci série E-II. Jsem totiž značně nespokojen s postupem značky ESP, která zdvojnásobila cenu mého signature modelu. Cena nyní dosahuje úrovně šesti nebo sedmi tisíc eur. To je příšerné. Proto jsem se rozhodl změnit kompletně politiku, protože si všímám nářků fanoušků.
Od začátku naší spolupráce jsem se snažil vytvořit něco jedinečného. ESP RZK I má velice originální vzhled, který je založený na tvaru kytary... zaboha si teď nevzpomenu. Od první chvíle, co jsem uvažoval nad vlastním modelem kytary, jsem toužil po designu „burnt“. Nicméně jen co jsem začal, tak to byl jeden neúspěch za druhým. V ESP sice obdrželi můj seznam požadavků, ale nikdo z nás to neměl snadné a vše bylo založené na mnoha pokusech a omylech. Vytvořit tak specifický design není vůbec jednoduché a mou prioritou bylo dosáhnout přesvědčivosti. Asi rok jsem pracoval s grafickým designérem na návrhu, který jsme následně aplikovali na kytaru. Přestože jsme s tím byli zprvu spokojeni, finální řešení mě hrozně zklamalo. Nebylo to nic pro mě a výsledek mi připadal falešný. Proto jsem to všechno smetl ze stolu. Po nějaké době jsem oslovil svého kytarového technika, který dříve pracoval pro Stambaugh. Jedná se o německého výrobce basových kytar. Nabídl mi, že se pokusí něco vymyslet, a já souhlasil a pečlivě mu sdělil svou představu. Stambaugh Musical Designs pak vzali náš návrh a aplikovali jej ručně. Napřed aplikovali vrstvu papíru, který popálili, a na ni pak nalepili další vrstvu. Byl to časově velice zdlouhavý proces. Jakmile jsme byli hotovi, osobně jsem korigoval komunikaci mezi nimi a japonskou pobočkou ESP. To taky chvíli trvalo, ale dnes už všichni víme, jak na to.
V tuto chvíli pracuji na vytvoření vlastního modelu RZK v rámci série E-II.
Co další aspekty kytary?
Vždy jsem preferoval kobylku typu Floyd Rose, přestože ji prakticky nepoužívám, jak asi všichni ví. Způsob, jakým hraju, mi dává rychlejší zpětnou vazbu. Mám dokonce dojem, že tak kytara hraje o trochu rychleji, než kdyby tam Floyd Rose nebyla. Takže tuto součástku nepoužívám, ale potřebuju, aby tam byla. Jinak od doby, co jsem začal hrát na kytary značky ESP, nedám dopustit na snímače značky EMG, ať už se jedná o model 81 nebo 84. Takže v tomto ohledu se nic nezměnilo, přestože jsem vyzkoušel i značku Fishman. Jejich snímače jsou hodně slušné, a dokonce jsem je použil na jednu ze svých kytar. Zrovna teď pracuju na modelu, kde bych všechny tyto zkušenosti zužitkoval, ale zatím nemám představu, jakým směrem se vydat. Každopádně významnou roli bude hrát tvar a myslím, že se shodneme, že nic není tak sexy jako Les Paul a nic není také více kopírované než Les Paul. Má naprosto jedinečný tvar a inspiraci z něj jsme si vzali i my. Nicméně při práci ve studiu stejně používám nejčastěji model RZK-I, možná kvůli tomu, že byl první. Jako kytaru ji znám dlouho, a tudíž do posledního detailu. Navíc jsem vytvořil hned tři prototypy, které miluju. Aby toho nebylo málo, plánuji s ESP i kytaru ve tvaru V. V tuto chvíli bych tuto variantu chtěl primárně vyzkoušet naživo, jak by mi sedla. Co jiného bys chtěl slyšet? (smích)
Všiml jsem si, že v případě dřeva preferuješ tvrdé a těžké druhy. Je to pochopitelné z pohledu tvého stylu hry a potřeby dosažení stability. Je to směr, kterým se chceš vydat i v případě připravované kytary?
V tomto ohledu nebudu experimentovat, používáme stejné dřevo. Na druhou stranu nic není definitivní, protože v tuto chvíli nemám úplně jasnou představu. O všem neustále diskutuji se svým kytarovým technikem, ale celkově není vůbec snadné komunikovat s firmami na druhém konci světa o tom, že bych měl chuť vyzkoušet tohle a pak zase tamto dřevo. Jednak je to příliš složité, a pak, já se radši vyblbnu v rámci zesilovačů, nastavení, předzesilovačů a mikrofonů, než abych příliš mnoho energie investoval do vývoje kytary. Ne že by to bylo méně podstatné, ale myslím, že všechno má svůj čas. Pravda je, že dříve jsem tomu věnoval více energie a pečlivě jsem řešil snímače nebo zkoušel nejrůznější typy kytar. Jsem tak nějak zaseknutý a dalo by se říct i spokojený s tím, co mám.
Jistoty a experimenty
Když jsme u té věrnosti a tématu zesilovačů, v tvém případě hraje dlouhodobě klíčovou roli značka Mesa Boogie, přestože jsi i chvíli experimentoval s Blackstarem. Je to tak?
Nevím, jestli jsem vzorový závislák na této značce. Ale pravda je, že nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem zaslechl jejich Rectifier na veletrhu ve Frankfurtu. Do konce života si budu pamatovat moment, kdy ten chlápek měl sice jediný zesilovač, ale zvuk byl neskutečný. Rectifier je jako divoké zvíře, které člověk musí umět ovládnout. Těžko bych hledal srovnání. Nicméně abych byl upřímný, tak zpočátku bylo hned několik věcí, které jsem si potřeboval uživatelsky upravit. Především tedy nastavení středů, protože kytarový zvuk byl opravdu syrový. Dokážu proto ocenit, že nastavení u novějších modelů je jiné. Ať tak či onak, ten zvuk miluju a nikdy jsem nic takového neslyšel. Na druhou stranu, bylo by až příliš zbrklé mě označit jako výhradního uživatele značky Mesa Boogie.
Najděte svou vlastní tvář, způsob prezentace a originální zvuk.
Jak pokračují tvé experimenty v rámci elektroniky?
Abych byl upřímný, tak jsem dříve experimentoval mnohem více. Před pár lety jsem si uvědomil, že věnuju ve studiu nehorázné množství času vývoji kytarového zvuku. Lidé o mně moc dobře vědí, kolik času trávím experimenty s předzesilovači, mikrofony, kabinety, reproduktory a všema těmahle kravinama, přestože z toho občas vylezlo něco opravdu zajímavého, jako třeba můj mikrofonový robot. Práce ve studiu je pro mě doslova posvátná, a právě proto mě nejvíc štve, že jsem nebyl schopen předvést stejně kvalitní zvuk i naživo. Když jsem se o to pokoušel, tak mě všichni nesnášeli. Museli jsme totiž třeba postavit obrovský stan, kterým bychom ochránili mikrofony, protože Neumann M 149 pochytí kurevské množství hluku. Naživo totiž probíhá naprosté peklo plné explozí a následného prachu. Měl jsem tak velké množství vychytávek a nastavení tak složité, že mi došlo, že takhle prostě nemůžu dál. Proto jsem před nějakou dobou vyzkoušel zesilovač značky Kemper, ale nedopadlo to dobře. Nicméně když jsem to zkusil po určité době znova, tak výhody převýšily nevýhody. Takže se ze mě naživo stal výhradní uživatel značky Kemper. Nejsem ale spokojený jen já, ale i všichni ostatní kolem mě. Hlavně tedy technici na koncertech. Vytvořil jsem totiž své vlastní nastavení, což nám zabralo asi týden před turné, kdy jsme prošli všechny mé zesilovače. Nemysli si, jsem si plně vědom, že i Kemper má své nedostatky. Nicméně to, co je problémem ve studiu, se krásně ztratí naživo. Zvuk prochází tak komplexním procesem, že než vyleze reproduktorem, tak se nedostatky ztratí.
Můj život a mnoha dalších se tak stal mnohem snazším, když jsem začal spolupracovat se značkou Kemper. Jsem proto i v úzkém kontaktu s Christophem Kemperem, se kterým často rozebíráme mé preference. Zároveň mě moc těší, že dochází k vývoji a novým možnostem v blízké budoucnosti. Neříkám, že zesilovače zaniknou, ale naživo si člověk vystačí s málem, nemusí s sebou tahat spoustu vercajku.
Když se bavíme o budoucnosti, vždy si nadšeně mluvil o vývoji kytarového zvuku. Je pro tebe Rammfire stále atraktivní nástroj?
Rozhodně, stejně jako vývoj zcela nového zesilovače. Upřímně řečeno, existuje jediné řešení, abych zachytil zvuk, jaký bych si přál, a tím je profilování mého zvuku. Nicméně problém je, že Kemper sice chce se mnou na něčem dělat, ale potrvá to ještě aspoň dva nebo tři roky, protože teď pracují na zveřejnění svých nejnovějších inovací. Přitom nechci, aby někdo kopíroval můj zvuk, tak že si ho prostě stáhne. Musí být něčím chráněn, protože je prostě můj a pokud to někdo chce, bude si muset zaplatit. V tomto ohledu jsem velmi staromódní. Samozřejmě se mi v hlavě motá ještě kupa dalších nápadů, ale kdykoliv se do něčeho nového pustím a rozjedu komunikaci s nějakou firmou, tak to není žádná sranda.
Vezmi si třeba Mesa Boogie. Máme se sice rádi, ale do ničeho většího se se mnou pouštět nechtějí. Mají asi dva signature modely a opravdu nevím, jestli by chtěli nějaký další pojmenovat po někom dalším. Navíc já na nic takového ani netlačím a dohodli bychom se, pouze pokud by měli zájem. V takovém případě bych vzal Rectifier a vyprofiloval bych si ho dle svých potřeb, aby zněl ideálně naživo. Značnou roli by hrál Gate a Mid, které dnes opravdu potřebuju. Zároveň bych chtěl změnu u frekvencí, protože přicházím o sluch. (smích) Možná to je ten důvod. (smích) To je však pouze nápad, ale abych to konečně shrnul: Přeju si, aby lidé dostali celý balíček. Nejde totiž jen o zesilovač. Jistě, moje hra má taky určitou roli (smích), ale jde i o zesilovač, reproduktory a mikrofony. Proto se domnívám, že nejlepším řešením dosáhnout mé představy o Rammfire, je vyprofilovat vše, a ne jen vytvořit jeden zesilovač. Ale kdo ví, třeba to bude zítra jinak. (smích)
Jak je libo. Důchod v tvém případě není aktuální...
To je pravda, ale ta padesátka za rohem taky není ideální. (smích) Nápadů bylo a bude habaděj. Slušnou dávku optimismu mi přidává digitální svět, který se vyvíjí neskutečným tempem. Věřím, že během následujících pěti nebo deseti let zmizí rozdíl mezi digitálním a analogovým světem. Vše je v rukou CPU, a pokud máš dostatek možností, pak se můžeš postarat, aby sis analog vyprofiloval tak, jak se ti zachce. Možná to bude haprovat po čuchu a citu, ale bude to znít stejně! (smích) To mi nevadí, přestože analog odjakživa miluju. Jsem si vědom toho, že určité vlastnosti prostě nenahradíš, a proto mám velkou řádku klasických kusů stále ve studiu, ale budoucnost nabízí nepřeberné možnosti komfortu. Pokud člověk navíc přebíhá mezi různými studii, tak mít svůj profil k dispozici je úžasné. Proto považuji Kemper za poslední velkou revoluci v rámci profilování v kytarovém světě. Na světě je velká řada výrobců zesilovačů, ale aby přežili, musí se budoucnosti postavit čelem a nabízet stále něco nového. Je to fascinující.
Profilování ve stylu RZK
Rád slyším, že se i po tolika letech kariéry dokážeš nadchnout pro kreativitu v tolika ohledech.
Já tím doslova žiju a fascinuje mě vše, na co ve studiu sáhnu. Kytary jsou jedna věc, ale podílím se i na vývoji samotného nahrávacího vybavení. Nejsem pouze kytarový šprt.
Chápu tedy správně, že ti aktuální stav technologie nabízí konečně dostatečně uspokojující kreativní prostředí pro skládání nové hudby?
Jsem rád, že už nejsem posedlý zvukem, který nebylo možné zachytit. Bylo to jako nekonečná honba za drakem. Musel jsem s tím konečně přestat, protože jsem se nikam neposunoval a místo toho se motal ve zvukovém kruhu. Musel jsem pochopit, že uspokojení dosáhnu pouze nalezením kompromisu. Pochopil jsem, že není špatné si říct: „Ok, takhle to teď zní a tak to asi má být.“ Je lepší ukončit den s tím, že mám napsanou nějakou skladbu, která zní slušně, než se hnát za nějakou představou, které nikdy nedosáhnu. Byl to velice složitý proces, abych pochopil, že vzdát se něčeho, není slabost. Teď už konečně můžu psát! Velkou zásluhu na tomto prozření měl i fakt, že řemeslnictví ve studiu prakticky vymizelo, protože v tom není dostatek peněz. Lidé v minulosti dokázali strávit na dolaďování šroťáku i dva týdny. Dnes se většina spokojí s tím, co je zrovna dostupné. Nikomu to nezazlívám a nikoho tu nechci poučovat, ale můj pocit je, že všechno začíná znít stejně.
Nejsi první, od koho tento názor slyším, ale od tebe to zní věrohodně. Řekl bych, že jsi ušel dlouhou cestu, od doby co sis v Československu zakoupil svou první kytaru.
To máš pravdu. Vše začalo v Praze. Obvykle bych řekl, že by mě ani nenapadlo, že bych se tím mohl živit, ale čím víc nad tím v průběhu let uvažuju, tak mi dochází, že jsem hudbu miloval odjakživa. Už jako malý kluk jsem si pouštěl desky na gramofonu svých rodičů a k tomu jsem se nahrával, jak u nich zpívám. Vždy mě fascinovalo hrát, zpívat a vystupovat.
Jednalo se o AC/DC?
Ano! AC/DC!
Dokázal jsi tehdy zpívat tak vysoko?
Ne, bohužel ne. Tak vysoko jsem to nikdy nedokázal. Zároveň mě mrzí, že jsem Bona Scotta nikdy neviděl naživo. Je to můj nejoblíbenější zpěvák, ale když jsem se do něj zamiloval, byl už dávno po smrti.
Jsem rád, že už nejsem posedlý zvukem, který nebylo možné zachytit
Máme prostor na poslední otázku a celou dobu jsem uvažoval, kterou položit. Posbíral jsem totiž stovky otázek od tvých fanoušků na nejrůznějších platformách a těžko lze vybrat jen jednu. Mnozí se ptají na novou hudbu, dámy ti vzkazují, že máš obrovský dívčí fanklub, a další ti vzkazují, že jim tvá tvorba hodně pomohla v osobním životě. Proto bych tě rád požádal o vzkaz pro všechny.
To mě těší, ale hlavní je, aby každý hledal v prvé řadě u sebe, aby pochopil, co v životě potřebuje a co se musí naučit. Na tomto světě jsme primárně proto, abychom se něco naučili. Všechno je nesmírně individuální, a proto mé doporučení nemusí nutně zapadat do zkušeností někoho jiného. Pokud však jde o hudbu, tak je tu jedna věc, která mi hodně pomohla, a tou byla chuť skládat vlastní věci, protože jsem nebyl dostatečně dobrý, abych hrál věci jiných autorů. Když brouzdám po internetu, narážím na lidi, kteří jsou po technické stránce neuvěřitelní, ale všichni zní jako někdo jiný. Proto říkám: Najdi svou vlastní tvář, způsob prezentace a originální zvuk. Autenticita je strašně důležitá a tu obdivuju nejvíc. Jistě, není na škodu se něco přiučit od ostatních, ale snažte se najít svou vlastní cestu. Jedno univerzální doporučení neexistuje, ale vám všem co si to budete číst nebo poslouchat, chci vzkázat toto. Největší ponaučení mého života zní: Pokud jste něco v někom našli, tak existuje i druhá strana mince. Ještě jste na ni možná nenarazili, ale je tam.
Mission unmöglich
Vyjednávání ohledně rozhovoru s Richardem Kruspem probíhala již od konce roku 2014, kdy vydal se svým projektem Emigrate druhé album - Silent So Long. Veškerá jednání ztroskotala, ale vydání nového živáku Rammstein z Paříže a plánovaný pražský dvojkoncert byly ideální příležitosti zkusit to znovu. Když pak od managementu přišlo potvrzení, že s námi počítají na půl šestou před druhým pražským koncertem, byl to opravdu malý zázrak. Nicméně kouzelných okamžiků nás ten den čekalo hned několik.
Kromě koncertu jsme měli, na základě prosby od české pobočky ESP, zařídit pro jednoho fanouška podpis kytary ESP LTD RZK-600, kterou Richard už jednou podepisoval, ale podpis z exkluzivní série nevydržel. Vše jsme měli řádně připravené s dostatečným předstihem, ale kapela v domluvený čas do Edenu nedorazila a manažerka kapely nekomunikovala. Čas běžel, a když spustili svůj set Kurtizány z 25. Avenue, zdálo se, že je vše ztraceno, protože už bylo prostě příliš pozdě. V tom ale přišla SMS od pořadatelů z řad Live Nation, že kapela dorazila, včetně seznamu hostů, a že se prý máme okamžitě dostavit do zákulisí. Kytaru jsme však dovnitř vzít nemohli a navíc jsme následně čekali na špatném místě. Naštěstí opět zasáhla ruka pořadatelská a mistr Jaromír nás na místo setkání dovedl s hláškou: „Kdybych vás našel jen o třicet vteřin později, bylo by pozdě.“
V zákulisí bylo příjemně živo. Muzikanti se bavili s dalšími hosty, dolaďovali kostýmy a doplňovali pitný režim. Po rozhovoru s Richardem, který musel být částečně zkrácen kvůli zpoždění na obou stranách, jsme se vrátili k tématu podpisu kytary. Manažerka nám tak položila naprosto logickou otázku: „Tak kde ji máte?“ Ochranka by nám obrovský kytarový vak nedovolila přenést, a proto jsme jí navrhli, ať s námi vyběhne před halu, kde bychom kytaru nafasovali. Jenže v nejhlubších útrobách této haly jsme byli všichni tři, včetně fotografky Anny Pospíšilové poprvé, a když jsme vyšli zadním východem, byli jsme totálně ztraceni. Nikdo z nás se neorientoval a do toho jsme měli za zadkem dámu, která řešila každou desetinu sekundy. Naštěstí zapracovala ženská schopnost pro orientaci a Anna poznala jeden ze stanů na občerstvení, kde majitel kytary nervózně vyčkával. Uprosili jsme ochranku, aby pro nás cestou rozebrala dva ploty, a pro kytaru jsme doběhli. Během cesty zpět do útrob haly fotografka obdržela fotopas a instrukce, kde vyčkávat. S manažerkou jsme pak opět odchytli Richarda pro rychlý podpis a fotku. Volím termín „rychlý“, protože Jaromír alias Jerry dostal na mé vyvedení ze zákulisí opět oněch známých třicet vteřin. Až později jsme zjistili proč: Hned po nás se totiž kapela šla setkat s Karlem Gottem.
Zatímco moje role již byla u konce, fotografka Anna zaujala místo těsně vedle pódia, kde vyčkávala na poslední instrukce od manažerky. Ten večer se tam měla stát jedinou fotografkou, protože veškeré promo focení probíhalo den předem. Ale protože rozhovor byl potvrzen překvapivě a relativně těsně před koncertem, naše žádost o fotopas byla rovněž opožděná a musela projít celým schvalovacím procesem u managementu kapely. Nakonec tak vše vyšlo, včetně rozhovoru a exkluzivního focení prvních tří skladeb. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že to stejně vyšlo díky té kytaře.
Tímto bychom moc rádi poděkovali všem, kteří nám k tomuto životnímu zážitku pomohli, především tedy Live Nation a manažerce Heike.
(Dan Sywala a Anna Pospíšilová)
