Je to tak, přátelé. To už vlastně psal i Erich Maria Remarque (i když trochu v jiných souvislostech) - totiž že nejkrásnější věci jsou ty nejprostší, ty nejjednodušší, ty totiž nezklamou. A navíc, většinou jsme zde měli elektrické kytary, ale zapomněli jsme na nahou krásu kytar klasických, na krásu klasických, přirozených tvarů! Ta kompozice je sice trochu nesourodější, klobouk a okolí té cudně sedící slečny navozuje sice atmosféru country, ale sama kytara nás zavádí spíše do vod klasiky. Nápis v díře nástroje jsem nerozluštil, ale o to tak nějak nejde. Povšimněme si vázání nylonových strun, které je typické pro klasické kytary. Vzpomínám si, jak jsem se to, jsa kdysi studentem klasické kytary, pracně učil a jak jsem nevěřil, že to bude držet. Drželo to. Vzpomínám si také, že jsme, nemajíce na nové struny (třeba savarezky), ve snaze obejít „vytlačenost“ starých strun vždy ten úvaz povolili a struny jsme posunuli tak, aby ty vytlačené části nebyly nad pražci. Fungovalo to.
Místa pod strunami prozrazují, že zde nejde jen o nějakou rekvizitu, ale že kytara jako nástroj i sloužila. I když její majitel se s řadou věcí tedy moc nepáral... Struna E není ze sady klasických, ale jde o běžnou strunu se zakončením bullet, kterou, aby to nedrnčelo, majitel nějakým lepíkem zaizoloval. Navíc nultý pražec u této struny si také prožil své. A i způsob úpravy strun na hlavě ukazuje spíše na někoho, kdo buď chvátal s natažením (pokud měl před sebou tu slečnu, tak se nedivím), nebo to prostě neřešil. Vrchní část ale nápaditě řeší ty rozpuštěné vlasy, takže si toho nikdo nevšimne...
Takže tu všechno dokonale ladí: prostředí, nástroj, úsměv... pozor, ladí i barva nehtů na nohou s barvou klobouku.
Řekněte sami - jen to vzít do rukou, jen to popadnout a... začít. Muzika je nádherná věc, co? Za klavírem by ten klobouk určitě nevypadal tak hezky...
