7/2014

Editorial

  • V tomto čísle vám přinášíme článek Petra Stříbrného, zvukaře Národního divadla, který pojednává o vývoji odbavovacího software pro divadla. Kdyby člověk nevěděl, že jde o zvuk, tak by se mohl domnívat, že jde o aplikaci pro iDotykáče, který bude fungovat jako automatická uvaděčka. Ale lapidárně řečeno, jde o audiopřehrávač do kompu. Vybavily se mi tím vzpomínky na dobu, kdy jsem byl zvukařem a přesně tuhle práci jsem dělal. Tehdá jsem byl zaměstnán v Armádním uměleckém souboru, jemuž nikdo neřekl jinak než AUS. Připravovali jsme a pak také pouštěli při představení pro baletní soubor scénické playbacky. Baletním mistrem byl Míla Korn, brácha Jiřího, a nutno říci, že byl stejný perfektcionalista jako Jirka, a tak zvukaři neměli na růžích ustláno. Playbacky se opravdu musely pouštět s přesnosti na desetiny sekundy. Když to přeženu, tak tanečník při výskoku vám ve vzduchu nepočká, až pustíte nahrávku. Takže než se vyvažovací kladky kotoučových magnetofonů daly do pohybu, tak se vám zdálo, že uplynuly věky. A vše záleželo na tom, jak jste si pásek přesně nastříhali, kam přesně jste v páskové dráze umístili střih, tedy začátek playbacku, a navíc jste to museli dát kousek s předstihem, aby se ustálila rychlost přehrávání. Jinak by nahrávka, jak se říkalo, „houpla“. A to nejtěžší: Museli jste mít v sobě ten předstih přesně zakódovaný, aby to klaplo. Nemluvě o dalších úkolech zvyšujících stres, jako hlídat šavle na pultě a dalších zvukařských úkonech.

    Takže nůžky a speciální tenoučká čtvrtpalcová páska tenkrát sloužila jako dnes myš u kompu. A když se člověk „ustřihl“, tak to celé musel z originálního pásku znovu začít vyrábět. Originál byl svatý a mohl se opravdu použít jen na nahrání pracovních kopií, protože nikde ve zvukové režii nebylo tlačítko Undo. Ale občas byl z režie slyšet řev zvukaře, co si něco takhle pokazil a musel to celé dělat znovu.

    I když, taky jsme zaznamenali pokrok, přešli jsme později na kazety a pouštěli jsme playbacky s double decku Aiwa. Stříhání se ale nedělalo v kazetách. To už se kopíroval hotový program z nastřihaného pásku. U double decku se zase spouštělo přehrávání pomocí mikrospínačů, které ovládaly elektromagnety. A když už začal dosluhovat, tak i prodleva nebyla vždy úplně stejná. Nemusím nikomu, kdo tuhle práci dělal, vykládat, jaké vás polije horko, když zmáčknete tlačítko a odezva si chvíli počká… nebo když si spletete kazetu. To jsme vždycky vyfasovali pěknej záhlavec od Míly.

    Odbavovací program Colosseum, který už je v současné době přejmenovaný na SceneFlow, by byl tenkrát nepředstavitelným sci-fi. Ani jsme si neuměli něco takového představit. To se psal rok 1990.

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 23. 6. 2014

Články v tomto čísle