Amorphis - Rozjuchaný death metal

Amorphis jsou považováni za první kapelu, která propojila melodický death metal s finským folkem, a to jak po stránce hudební, tak i textové. Nový hybrid zaznamenal úspěch ve světě, a tak netrvalo dlouho a k odkazu Amorphis se svojí tvorbou začala hlásit řada dalších skupin.

Člověkem, který se v rozhovoru poohlédl za více než dvacetiletou historií této významné finské kapely, byl jeden z jejích zakladatelů, bubeník Jan Rechberger.

Z karelsko-finského národního eposu

Obvykle jsi ze zakládajících členů Amorphis uváděn na prvním místě. Znamená to, že jsi to byl ty, kdo přišel s nápadem dát dohromady skupinu?

Byli jsme to já a Esa, náš kytarista. Před Amorphis jsme měli skupinu Violent Solution. Ostatní ale chtěli dělat tvrdší deathmetalovou hudbu. Tak jsme odešli a založili Amorphis a pozvali jsme Tomiho (Koivusaariho), aby hrál na kytaru v naší nové kapele.

Rozhodnutí zpracovávat témata z karelsko-finského národního eposu vám vlastně umožňuje věnovat se detailně něčemu, co vás zajímá, a těžit ze svých poznatků.

Popravdě, dnes již netrávím tolik času tím, že bych studoval finskou mytologii. Je to něco, co jsme se učili ve škole. Je to součást naší tradice - něco, co dobře známe. Abych byl zcela upřímný, nejsem na to odborník. Možná by jiní kluci z kapely dokázali vše lépe vysvětlit. Je tomu tak, že všechny ostatní skupiny pořád zpívají o smrti a lebkách a podobných brutálních záležitostech, zdálo se tedy originálnější najít si jiné téma.

Hudba Amorphis zpočátku nebyla až tak výrazně ovlivněna folkovými prvky, jak je tomu na pozdějších deskách.

Tehdy byl death metal hodně populární. Tak jsme taky hráli tvrdší, hardcoreovější a přímočařejší metal.

Finský folk a legendy přišly o trochu později.

Ano, inspiraci z Kalevaly jsme začali čerpat, když jsme dělali na druhé desce Tales from the Thousand Lakes. První album bylo tématicky inspirováno spíše různými historickými skutečnostmi, válkami, ale i náboženstvím. Na Tales from the Thousand Lakes jsme také poprvé začali používat folkové prvky. Hodně jsme v té době poslouchali progresivní kapely ze sedmdesátých let, finský folk i finské progresivní kapely.

O finské progresivní hudbě se toho moc neví. Můžeš tuto scénu trochu přiblížit?

Nejvýznamnější finskou progresivní kapelou zajisté byli Wigwam. Jejich styl byl hodně podobný tomu, co se v sedmdesátých letech odehrávalo na britské scéně. V sedmdesátých letech tu byla také kapela Tasavallan Presidentti, což se dá přeložit jako prezident republiky. Pak v devadesátých letech byla populární další finská progresivní kapela Kingston Wall. Ale my jsme samozřejmě poslouchali také skupiny jako Jethro Tull, Pink Floyd, Led Zeppelin.

Amorphis je kapela, která popularizovala ve světě kombinaci tvrdého metalu s houpavými finskými folkovými melodiemi. Ovlivnila také řadu mladších kapel. Byli jste ale skutečně první také na domácí scéně, nebo se o podobné hudební propojení pokoušely již dříve některé kapely lokálního významu?

Nevím o takových. To, co jsme začali dělat, bylo něco neobvyklého. Asi proto jsme vyvolali tak velký zájem. Ani my jsme neplánovali, že začneme vytvářet něco nového. Přišlo to přirozeně. Najednou jsme začali skládat takové riffy a písně. Měli jsme zrovna klávesistu Kaspera Mårtensona, který tomu hodně napomohl. Byl velkým fanouškem Keitha Emersona, Genesis, samozřejmě také Pink Floyd a všech kapel toho druhu. Vlastně jemu osobně metal vůbec nic neříkal. Takže to byl on, kdo vnesl do hudby Amorphis všechny tyto prvky a nálady.

Životní škola hudební

Ty sám jsi také hrál v začátcích Amorphis na klávesy.

Ano, nahrál jsem klávesy na prvním albu, ale já nejsem žádný pianista - hraji jenom akordy. (smích) Měli jsme doma piano, tak jsem na něj občas hrál. A když jsme nahrávali The Karelian Isthmus, byl jsem jediný, kdo na piano uměl hrát. Hned poté jsme se však začali ohlížet po skutečném klávesistovi.

Tvým nástrojem jsou bicí. Jsi školeným bubeníkem?

Docházel jsem nějaký čas na lekce na Helsinskou hudební konzervatoř popu a jazzu (tříletá vyšší škola, pozn. aut.), ale vesměs jsem samouk. Tam mi pomohli si zlepšit techniku hry, ale neabsolvoval jsem celý cyklus výuky.

A kdo tě vůbec v mládí inspiroval?

Bylo toho mnoho. Zabralo by příliš mnoho času je všechny vyjmenovávat. Jako dítě jsem poslouchal Iron Maiden, takže Nicko McBrain. O něco později to byli bubeníci z progresivních kapel ze sedmdesátých let. Samozřejmě také John Bohnam z Led Zeppelin, Phil Collins, Phil Rudd z AC/DC. Dnes je tomu jinak. Poslouchám různé styly. Mám moc rád tvorbu Stevena Wilsona a jeho Porcupine Tree. Líbí se mi právě také hra Marca Minnemanna a Gavina Harrisona (první jmenovaný hrál na sólových deskách Wilsona, druhý je členem Porcupine Tree, pozn. aut.).

Tys od Amorphis odešel na sedm let. Proč k tomu došlo a čemu ses během této doby věnoval?

Nastala chvíle, kdy mi přišlo správné se od kapely odtrhnout. A pak bylo stejně tak dobře, že jsem se k ní vrátil, když nastal správný čas. V mezičase jsem dělal všemožné profese spojené s hudbou. Stavěl jsem audiovizuální instalace. Studoval jsem. Hrál jsem s různými kapelami - nebo spíše s nimi jamoval. Nahrával jsem s dalšími. Produkoval jsem. Vlastně jsem se chtěl toho co nejvíce naučit o práci ve studiu a o hudební produkci. A to dnes využívám částečně i v Amorphis. Máme své vlastní studio v Helsinkách, kde nahráváme všechno s výjimkou bicích, které pořizujeme ve větších studiích. Ale já v našem malém studiu také nahrávám - různé podpůrné vokály, trochu klávesy, akustické kytary a tak podobně.

Možnost vrátit se k Amorphis se naskytla, když se Pekka Kasari zřekl muzikantského života.

Tehdy mi zavolal Tomi Koivusaari, který vždycky byl můj výborný kamarád, a já jsem zrovna neměl nic na práci, tak jsem se nemusel nijak dlouho rozhodovat.

V období, kdy kapela procházela bouřlivou evolucí jsi však vlastně v Amorphis ani nebyl. Sledoval jsi po celou tu dobu jejich vývoj?

S Tomim jsem byl pořád ve spojení, tak jsme často diskutovali, co se v kapele děje, věděl jsem, jakým směrem se ubírá její vývoj.

Bylo pro tebe těžké se naučit všechny skladby, musel jsi nějakým způsobem pozměnit svůj přístup k hraní, své techniky?

Bylo to vlastně pro mě v danou chvíli o to snazší, že skupina kolem alba Far from the Sun šla směrem k jednodušším strukturám. Popravdě, nástup byl po stránce užívaných hráčských technik lehký. Vlastně se ode mě očekávala spíše rocková hra - držení základního rytmu. Na druhé straně mě baví, že na posledních deskách se toho po rytmické stránce odehrává mnohem víc, i když o zvlášť velké komplikovanosti se mluvit nedá. Je řada dalších kapel, hrajících nesrovnatelně komplikovanější hudbu, respektive vyhrávajících si mnohem více s takty. Tak na posledních dvou deskách The Beginning of Times a Circle jsme použili trochu neobvyklejší takty. To plyne ale z celkové povahy materiálu. Snažím se reagovat na to, s čím ostatní kluci přicházejí. My skládáme hudbu vždy pohromadě, jamujeme spolu.

Sám si zřejmě moc netroufáš skládat. Obvykle nejsi uváděn mezi skladateli v Amorphis.

Napsal jsem několik písní pro Far from the Sun, ale v kapele je tolik dobrých skladatelů, že mi to přijde zbytečné. Mám spíše talent na to upravovat aranžmá, než abych sám skládal hudbu.

Nové znamená inspirativní

Nejnovější desku Circle jste se rozhodli natočit mimo své studio v Helsinkách - údajně proto, že jste cítili, že potřebujete nový přístup.

Všechna alba s Tomim Joutsenem, od Eclipse až po The Beginning of Times, jsme pořád nahrávali ve stejném studiu, se stejným zvukařem... Už jsme cítili, že potřebujeme změnu prostředí, tak jsme si zvolili studio Petrax, které nás odtrhlo od každodenního života. Také jsme tentokrát cvičili mnohem více. A myslím si, že nám to prospělo. Přijde mi, že deska zní svěže. Samozřejmě, souvisí to i se spoluprácí s Peterem (Tägtrenem), protože přinesl mnoho nových nápadů. Celý proces nahrávání Circle byl opravdu moc příjemný.

Předchozí desku The Beginning of Times jste vlastně vyprodukovali sami.

Ano, jen Marco Hietala z Nightwish pomáhal Tomimu (Joutsenovi) s vokálními linkami. Marco a Mikko Karmila (jako zvukař a producent spolupracoval s řadou předních finských metalových kapel, jako Children of Bodom, Waltari, Nightwish, Stratovarius, Sonata Arctica, Tarot, pozn. aut.) vyprodukovali řadu našich alb. Každopádně potřebovali jsme tentokrát názor někoho, kdo je opravdu zvenčí.

Proč jste zvolili právě Petera Tägtrena (vůdčí osobnost kapel Hypocrisy, Pain, The Abyss, pozn. aut.)?

Uvažovali jsme o různých producentech, ale s Peterem se známe již dlouhé roky. Vídáme se na turné, na festivalech. Mnohokrát jsme se spolu bavili o tom, že bychom měli někdy něco spolu vytvořit. A nakonec se to stalo. Je to úžasný člověk, skvělý producent. Osobně doufám, že na příštím albu s ním opět budeme spolupracovat.

Radil třeba i s aranžmá skladeb, nebo v které fázi se Peter připojil?

Jak jsem říkal, tentokrát jsme dlouho zkoušeli, takže jsme se do nahrávání pustili až v okamžiku, kdy jsme měli hotovou finální podobu skladeb, až na některé vokály. Ale Peter nám pokaždé pomohl, když jsme si s něčím nevěděli rady. Poradil třeba zkusit rychlejší tempo, využít dvojšlapku v určitém partu, tak aby skladby působily zajímavěji a kompaktněji.

Peter Tägtren vás údajně při nahrávání zastavil třeba již po dvou pokusech, takže jste desku nahrávali, i přes její poměrně větší komplikovanost oproti některým starším albům, vskutku rychle.

Je pravda, že v minulosti jsme třeba své party nahrávali na čtyři i na šest pokusů a tentokrát jsme party klidně zaznamenali jen jednou. Hned napoprvé Peter řekl: „OK, to je ono! Jdeme dál.“ Tak co na to říct? Když to slyší zkušené ucho zvenčí a zní mu to dobře, tak není důvod pokračovat. Můžeš udělat dvacet záznamů, ale k čemu to je? Je to únavné. Bere ti to čas a energii a nakonec je člověk stejně tak otrávený, že daný part ani lépe nezahraje. Nakonec jsme sestřihali bicí za pouhé tři dny.

Při nahrávání jste použili staré zesilovače Marshall a použili jste k tomu efekty Boss, abyste dosáhli více oldschool soundu. Povíš nám k tomu něco více? Proč jste se třeba rozhodli přesně pro tato zařízení? Měli jste je jen někde na půdě, nebo jste hledali konkrétní zvuk?

Pokud vím, kytaristé hodně experimentovali se vším, co měli po ruce - převážně s Marshally, ale také trochu s Orange. Celkově jsme si tentokrát více pohráli s vybavením, tedy konkrétně starým vybavením. Tomi (Koivusaari) přitom používal Pro Tools. Zkoušel zapnout kytaru současně přes dva různé zesilovače a pořizovaly se souběžně dva záznamy. Ve výsledku kytary dopadly tak, že zní mnohem tvrději a, jak jsi naznačila, také hodně oldschoolově.

Také jsme použili skutečné kostelní varhany. Měli jsme klasické klávesy ze sedmdesátých a osmdesátých let, jako Jupiter 8. Použili jsme spoustu nástrojů a vybavení, které byly pro nás úplně nové, což nám dodalo čerstvou inspiraci.

Kde jste to všechno sháněli? To jste si půjčovali?

Ne, ve studiu máme spoustu starých nástrojů. Především syntezátory.

A co tvá bicí souprava? Jak zapadla do těchto snah o oldchool sound? Pokud vím, vlastníš kus z řady Pearl Reference.

To ano, ale při nahrávání poslední desky jsem ji nepoužil. Měl jsem k dispozici novou Reference Pure. To je opravdu moc pěkná souprava. Kdybych měl na ni peníze, vůbec bych se nezamýšlel a hned bych si ji pořídil! (smích) Má Pearl Reference je také pěkná - využil jsem ji na všech předchozích nahrávkách od Silent Waters po předchozí The Beginning of Times, takže jsem spíše chtěl zkusit něco nového. Nakonec, když jsem ve studiu ani moc neřeším, na co hraji, pokud to funguje. Nevadí mi zkoušet nové věci, když producent řekne: „Pojďme vyzkoušet toto!“ Naopak! Člověk potřebuje občas změnu, aby neztratil své zanícení.

Jinak jsem měl jako obvykle činely Sabian. Celkově vzato, souprava nebyla pro mě ničím příliš cizím.

Tentokrát jsme se jen rozhodli, že vyzkoušíme jiné blány. Dříve jsem používal průhledné blány od Evans. Tentokrát jsem měl Coated G1 - opět od Evans. Chtěli jsme vyzkoušet zvuk tenčích blan v naší hudbě. Chtěli jsme právě dosáhnout stejně jako u kytar i ve zvuku bicích onen feeling ze sedmdesátých let. Ačkoliv, mám-li být zcela upřímný, myslím, že konečný výsledek sedmou dekádu nijak zvlášť neevokuje. (smích) Řekl bych, že Circle je naopak hodně moderní nahrávka.