Minule jsme mluvili o tom, jak si poradit se situací, když musíme místo akustických bicích použít programovatelné (což se v domácím prostředí stává většinou). Jeden díl nám na toto obsáhlé téma ani zdaleka nevystačil, takže pokračujeme v krasojízdě. Tentokrát zabrousíme více do detailů. Hlavní ponaučení se tentokrát dá shrnout následovně: Přílišná pravidelnost je nepřítelem přirozeně znějících rytmů.
Pokud se pokoušíte „umělými“ bicími nahradit ty reálné, tak aby rozdíl poznalo co možná nejméně lidí, máte před sebou opravdu nelehký úkol. Garantuji vám, že strávíte mnoho času „kamufláží“, budete zkrátka maskovat nedokonalosti (nebo, jak brzy zjistíme, nedokonalosti vytvářet). Pokud vám tato mravenčí práce stojí za to, je dobré zamyslet se, čím se liší živý bubeník od toho počítačového. Zajděte si na koncert, kde hraje bubeník, který ví, co dělá. Pozorujte jednotlivé ruce i práci nohou. Používejte uši i oči. Rychle zjistíte, že dobře zahraný groove v sobě skrývá jeden paradox - musí být přesný, ale ne příliš. Musí v něm být pravidelnost v „makro“ měřítku, ale velké množství drobných nepravidelností v „mikro“ měřítku. To se snad nejvíce projevuje v případě hry na hi-hatu nebo ride.
Dokonce i když programujeme rytmus „čtyři do zdi“ neboli „bum-čvacht“, bude to znít příšerně, pokud všechny údery na hi-hatu (případně ride) budou stejné. Ještě se dá (se sebezapřením) přežít, pokud si noty hrané na kopák nebo virbl budou podobné jako vejce vejci. V případě „doprovodných činelů“ to ale zní nepřijatelně vždy. Přinejmenším je potřeba pohrát si s dynamikou not, jejich intenzitou. V MIDI tuto funkci ovládá parametr velocity. Nejjednodušší je u hi-haty naprogramovat „pumpu“, tedy ztišit každý druhý úder - sudé či „lehké“ doby. Už jen to působí nesrovnatelně lépe, než když jsou všechny údery stejné. Pokud však máme v patternu pouze dvě intenzity - tišší a hlasitější -, bude to i tak znít poněkud strojově. Pohrajte si proto s parametrem velocity u každé noty zvlášť, výsledek tak bude mnohem „uvěřitelnější“.
Nepřirozený dojem také vytváří, pokud se neustále opakuje příliš krátká sekvence. Proto stojí za to naprogramovat raději osmidobou smyčku než čtyřdobou apod.
Doposud jsem zmínil jen potřebu drobných nepravidelností v dynamice. Stejné pravidlo ale platí i pro nepřesnosti v rytmu samotném - ty jsou totiž velmi žádoucí (ještě jednou opakuji - drobné nepřesnosti). V lidských silách není hrát každou notu přesně na dobu a našim uším (resp. mozku) jsou tyto nepravidelnosti velmi příjemné. Proto je dobré zavést podobné mikronepřesnosti i do programovaných bicích patternů. Pokud to budeme dělat manuálně, strávíme tím hodiny a hodiny. Mnohdy je snazší použít automatickou „humanizaci“, kterou dnes mimo jiné nabízí i většina bicích plug-inů (EZ Drummer, Addictive Drums a mnoho dalších).
Abych to shrnul - přirozeně znějící rytmy v sobě obsahují velké množství nepravidelností v oblasti dynamiky, přesnosti i barvy zvuku. Toho všeho se dá docílit manuálně i automaticky, výsledku to ale prospěje v každém případě. Pokud vám tedy připadá, že vaše programované bicí zní nepřirozeně, položte si otázku: Není to příliš pravidelné?
