Letem kytarovým světem - Kytarové aparáty Blackstar a Fuchs

Přes rok a půl jsme v rámci tohoto seriálu nepsali o kytarových aparátech. A ne že by nebylo o čem psát, to je snad každému jasné. Sice jsme u těch nejzákladnějších firem uvedli dodatky (přece jenom je to již hodně přes deset let, co jsme o nich psali), ale naposledy jsme si přiblížili výrobce aparátů v prosinci 2012. A tak to musíme napravit.

V rámci jednotnosti s předchozími díly budeme postupovat obdobně, s tím že si vedle charakteristiky firmy přiblížíme jednotlivé řady a série, uvedeme si i umělce, kteří používali či používají uvedené výrobky, což je pravděpodobně ta nejlepší charakteristika uvedené značky. O celkovém obrazu to tak vypoví rozhodně víc než všechny možné popisy zvuku. Navíc, jako obvykle, uvedu i osobní názor na některé produkty, se kterými jsem se prostřednictvím svých žáků či na festivalech, ve studiích a na sessionech setkal. U té druhé uváděné firmy to bylo jen v jednom případě, přece jenom se k nim na našich pódiích tak zcela běžně nedostáváme. Navíc to bylo vlastně jen ve studiu.

Rád bych zde opět připomenul, že, jak moji dlouhodobější čtenáři vědí, jsem si zcela vědom variability osobního názoru na tu kterou značku či na určitý model. Je to samozřejmé, protože je zde mnoho dalších proměnných, počínaje rukama a feelingem kytaristy přes efektové řetězce a styl hry po akustiku sálu. Proto tedy berme následující řádky nejen jako obecné, uživatelské doplnění informací a ucelení si osobního i obecného povědomí o světě hlav a komb, ale také i jako možnost porovnání jednotlivých názorů a tříbení vlastních představ.

Dnes nás tedy čekají dvě firmy, jedna anglická a jedna americká. U první z nich se sestava zaměstnanců z velké části skládá z bývalých pracovníků firmy Marshall, druhá sází jednoznačně na svůj přístup, a to i z hlediska designu, kdy se snaží (a daří se jí to) vytvořit zcela vlastní image. Obě dvě mají v nabídce i krabičky. První se vedle očekávaných sérií pustila i do zajímavých řad, druhá se až zavile drží vlastních představ. Již dle nápovědi víte, o jaké firmy půjde? První z nich je Blackstar, druhou pak Fuchs.

Blackstar

Roku 2004 se pár přátel v Northamptonu domluvilo, že zkusí zúročit své dlouhodobé, několik desetiletí sbírané předchozí zkušenosti a vytvoří společnost, která bude produkovat takové aparáty, aby jejich tón byl krásný, mocný a veliký jak na velkých pódiích, tak i při cvičení doma. Po dvouapůlletém výzkumu, který probíhal v doslova polních podmínkách v jednom altánu, se nová značka, pojmenovaná Blackstar, uvedla na mezinárodním hudebním veletrhu Musikmesse ve Frankfurtu (čtenářům pravidelně každoročně přinášíme informace z tohoto svátku muzikantů), a to v březnu 2007. A podařilo se. Značka se rozletěla do světa, oblíbila si ji řada velkých světových muzikantů (viz příloha) a ve velmi krátké době se již firma nemusela tísnit v zahradním domku. Ideální vlastnost tvůrčího týmu této značky je skutečnost, že většina z nich jsou muzikanti (nikoli tedy jenom technici), kteří se snaží, jak sami říkají, o vášnivý tón, takový, který by se nejvíce přiblížil představě, jakou nosí každý kytarista ve své hlavě. A dlužno uznat, už jenom podle jejich klientely, že se jim to daří opravdu dobře.

Firma nabízí jak nízkovýkonné aparáty (od výkonu jednoho wattu), tak i běžné, očekávané výrobky, včetně těch nejsilnějších, jako jsou dvěstěwattové hlavy Series One 200 s osazením 4x ECC83, 1x ECC82 a 4x KT88 a signature hlava Blackfire 200 kytaristy Guse G se čtyřmi kanály a šesti módy. Její rozsah sahá od klasických celolampových aparátů (např. série HT Venue) po programovatelné řady ID (Core a ID Series TVP).

Řada HT-5 (pět wattů) a HT-1 (jeden watt) jsou v podstatě amplifikované pedály, krabice, obsahující vždy lampu ECC83 v pre-ampu. Je pravda, že na ně občas ve studiích narazím a hraje se na ně příjemně, protože výrobci nezapomněli na řadu vychytávek, aby výsledný zvuk nezněl jak z hrnce. Mezi ně patří i technologie ISF, kdy uživatel může přepínat mezi tvrdým americkým a měkčím british zvukem. Série ID je zase plně programovatelná, řada Core nabízí pro nastavení šest zvukových režimů - clean warm, clean bright, crunch, super crunch, OD1 a OD2. Vestavěné efekty se liší u každého modelu svým počtem, ale obecně jde vždy o modulaci, delay a reverb. Řada Series se zase honosí emulací lamp v šesti módech, kdy umožňuje volit mezi EL84, 6V6, EL34, KT66, 6L6 a KT88 se 128 programy.

Na Musikmesse 2013 firma uvedla nově i řadu HT Metal, jejíž stylové určení už jenom pro vysoký gain je zcela jednoznačné. Řada Artisan je ručně vyráběna v Koreji a některá komba získala ta nejvyšší ocenění (magazín Vintage Guitar jim dal přídomek „zemité zesilovače, které dají zemitý tón“). Series One jsou lampové výkonné zesilovače s technologií ISF, které spolu s limitovanými edicemi doplňují poměrně širokou nabídku firmy.

Setkal jsem se s několika aparáty. Ve studiu jsem si zahrál (a půjčil jsem si to i domů) na jednowattová a pětiwattová komba, kdy mi utkvělo v paměti HT-5210. Našemu zvukaři také, protože při jeho snímání zaznamenal, jak sám řekl, x-krát menší problémy při snímání zvuku a jeho úpravě než u mého Marshallovi, na kterém trvám (a to i z hlediska síly zvuku). Ať si trhne nohou, sedí tam v režii přece kvůli tomu, no ne?

Kombo HT Metal 60 Combo mi přišlo zvukově trochu placatější (to je ovšem pro tento druh hudby snad u všech komb běžná charakteristika), daleko lepší výsledek (ovšem při napojení na bednu Marshall 1960A) byl u hlav HT Metal 100 a HT Stage 100. U první z nich jsem si nastavil ta největší zkreslení, a přesto tam nešlo vyloženě o tzv. rozsypaný písek. Nevím, jak by se to projevilo u jiných kytar, ale hrál jsem na svého Gibsona Les Paula, kde mám u kobylky Seymour Duncan SH-6. Celolampa HT Stage 100 krásně zpívala, zvuk byl plný, agresivnější než u mého TSL100. Basy byly hustější, než jsem zvyklý, ale to bylo spíše nastavením, protože jsem při připojení hlavy vůbec nic neměnil na svém pedalboardu a hodnoty na hlavě jsem nastavil klasicky na nejběžnější, totiž doprostřed.

V každém případě je tato značka již zavedenou firmou, která oslovila značné množství muzikantů a má výborné jméno i na našich scénách. Cena jejích aparátů se pohybuje zhruba na stejné úrovni, jako třeba u standardních řad Marshallů a za ta krátká léta si vydobyla značné renomé, kdy se dokázala vecpat do přední linie výrobců kytarových aparátů. Nezbývá než jí držet palce, protože si to opravdu zaslouží. Jen ty ceny, jen ty ceny...

Kdo hrál či hraje na Blackstar

Gus G (Ozzy Osbourne), Silenoz (Dimmu Borgir), Paul Allender (Cradle of Filth), James Dean Bradfield (Manic Street Preachers), Richie Sambora, Uli Jon Roth (Sky of Avalon), Tommy Henriksen (Alice Cooper), Reb Beach (Whitesnake), Eric Peterson (Testament), Pat Travers, Randy Bachman (BTO), Guy Griffin (Quireboys), Neal Schon, Tony Rombola (Godsmack), Jeff Stinco (Simple Plan), Leslie West, Steve Jones (Sex Pistols), Sammy Hagar, Billy Gibbons, Alex Scholpp (Tarja Turunen), Wolf Hoffman (Accept) a dlouhá řada dalších.

Fuchs

Fuchs je respektovaná americká firma zaměřující se na boutique lampové výrobky s velkým podílem ruční práce, vyznačující se maximálním přizpůsobením zákazníkům, malými sériemi, zahrnujícími vždy verzi kombo a hlavu a vlastním, a nyní již prověřeným designem. Nabízí několik základních řad, které až na sérii Casino jsou hodně individuální a jedinečné. Když už jsme zmínili sérii Casino - ta se velmi dobře ujala jak pro svou variabilitu v základní nabídce, tak i pro příznivější ceny, a to určitě ve srovnání s ostatními modely firmy.

Overdrive Supreme, další série, je tvořena jen jedním zástupcem. Ovšem jak kombo, tak i hlava mají velmi širokou variabilitu a dají se pořídit od dvacetiwattových výkonů do stopadesátiwattových zařízení se čtyřmi 6550 v power-ampu.

Hlava i kombo Train je zase z kategorie vintage aparátů, kdy se vývojáři zaměřili na vysoce široký frekvenční rozsah zvuku. Tripledrive Supreme je určeno spíše pro čisté a nakřáplé zvuky se zaměřením styly country, jazz a pop - protože to je právě ten jeden aparát (padesátiwattové kombo to bylo), který jsem měl v ruce, mohu prohlásit, že výrobcem uváděné využití je opravdu jen orientační, protože se dá použít i do rocku a skvěle reaguje na to, co mu naservírujete na pedalboardu. Základní myšlenka z Tripledrive byla použita při stavbě dalšího modelu, Clean Machine, kde je využití opravdu již směřováno do vod jazzu. Naopak high gain zesilovače na NAMM Show roku 2010 u této značky zastupovala hybridní řada Mantis.

Na značku Fuchs u nás opravdu jen tak nenarazíte. Což ovšem neznamená, že by šlo o něco nekvalitního, stačí se podívat na galerii jmen, co na tyto aparáty hrají. Řada z nich také využívá i další produkty této firmy, kterými jsou krabičky, kdy největší nabídka je z ranku overdrive a distortion. Z této nabídky jsem měl možnost vyzkoušet si jako stálý hledač ideálního zkreslení dvě krabice, žlutou Double Plush, která skvěle reagovala s Marshallem a přinášela průzračný, skleněný zvuk, a Valve Job s lampou 12AX7, která mne přímo nadchla. Ale to už je o jiném článku.

Kdo hrál či hraje na Fuchs

Warren Haynes, Jimmy Herring, Nils Lofgren, Gregg Allman, Joe Bonamassa, John Bell (Widespread Panic), Al Di Meola, Jeff Golub, Zach Myers (Shinedown), Rick Nielsen (Cheap Trick), Kenny Wayne Shepherd, Joel Stroetzel (Killswitch Engage), Derek Trucks (Allman Brothers Band), Dweezil Zappa a řada dalších.

www:

www.blackstaramps.com

www.fuchsaudio.com

Mick Box jako jediný původní člen legendárních Uriah Heep stále drží tento jeden z pěti pilířů, které definovaly hard rock v jeho klasické podobě, stále při činnosti. Pravda je, že po naprosto skvělém návratu na světová pódia albem Sea of Light v polovině devadesátých let následná alba jejich příznivce zklamala. Jak zvukem, tak i autorskou invencí. Po Wake the Sleeper, které nezaujalo ani obalem (a ty byly vždy pro tuto kapelu příznačné), si trochu lépe vedlo CD Celebration. Ve stejném duchu pak vznikla deska Into the Wild, která se po drahných letech opět dostala do finských, pro Uriah Heep dříve tak úspěšných, anket. Toto album bylo také posledním, které natočil Trevor Bolder, vynikající baskytarista, který bývá neprávem přehlížen...

Vydání dalšího alba, pravděpodobně pojmenovaného Outsider, se plánuje na červen tohoto roku. Opravdu mu držím palce, protože tato kapela si to zaslouží.

Diskografie:

Mick Box + Uriah Heep

Pozn.: Do základního katalogu uvádíme i koncertní alba (z celkem devíti alb od uvedení Kytarových velikánů), stejně postupujeme i při výběrech (z celkem šesti alb).

Wake the Sleeper (2008, Parlophone, Atlantic),

Celebration (2009, Parlophone, Atlantic),

Into the Wild (2011, Parlophone, Atlantic),

Live in Armenia (2011, live, 2CD + DVD, Parlophone, Atlantic),

Logical Revelations (2012, kompilace, Store for Music).

Encyklopedie - 33+333 světových kytaristů (1997) (str. 273, miniprofil)

Muzikus 10/1997 - Letem kytarovým světem - Uriah Heep (str. 20, miniprofil)

Encyklopedie - 15+3 světových kytaristů a kytaristek (2002) (str. 55, noty, diskografie)

Encyklopedie - 33+333 světových kytaristů, druhé, aktualizované a rozšířené vydání (2006 (str.425, miniprofil)

Muzikus 5/2007 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 11/2007 - Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista - Gypsy (str. 57)

Muzikus 9/2008 - Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista - Walking In Your Shadow (str. 91)

Brent Hinds je členem nadupané metalové čtveřice z Atlanty, kde tvoří výraznou kytarovou dvojici se svým spoluhráčem Billem Kelliherem. Mastodon jsou velmi zajímavá kapela i kvůli vzorům, které je ovlivňovali - vedle jmen, která byste očekávali, jako jsou Black Sabbath, Metallica, Pantera, Celtic Frost či Helmet, jakkoli tento výčet je dostatečně stylově rozmanitý, bychom našli i takové kapely jako Yes, King Crimson či Rush (!). Jejich alba jdou v ohlasu neustále nahoru, zatím nejúspěšnější je The Hunter z roku 2011. Uvidíme tedy, jak si povede jejich letošní deska.

„No, úplně první album, na který jsem vyvalil oči, byla deska od Slima Whitmana. To je country zpěvák, který mimochodem také jódloval. Poslouchal jsem tenhle shit, když mi bylo tak kolem sedmi let, a měl jsem to fakt rád, byla to síla! Pamatuji si, jak když se mně můj táta zeptal, co bych chtěl k narozeninám, řekl jsem mu, že album Slima Whitmana. A tak táta šel a koupil mi ho a já to poslouchal pořád a pořád dokola. Prakticky to běželo nonstop. Když jsem pak byl starší, tak jsem si zamiloval blues a slide kytaru. Byl jsem úplně hotovej ze ZZ Top a jejich Tres Hombres. Snažil jsem se být a znít jako Billy Gibbons.