Arica jsem viděl poprvé na YouTube, a to na záznamu z Guitar Center Drum-Off 2012. Od prvního okamžiku mě jeho vystoupení zaujalo. Začít sólo hlavou dolů a hrát rytmus rukama na pedály, to je opravdu nepřehlédnutelné. Nicméně i zbytek vystoupení stál za to. Kromě brilantně zvládnuté techniky, různých triků s paličkami a citlivou dynamikou předvedl Aric i znalost melodických nástrojů a na Octapad vyšvihl skvělé sólo, které ještě doprovodil rytmicky na bicí. V závěru pak rozjel doslova brutální kombinace nohou a rukou a celé vystoupení ukončil opravdu stylově, kdy dohrával ve stoje ve stylu japonských hráčů na taiko.
Kolik je ti let?
Dvacet čtyři.
Kdy jsi začal hrát na bicí?
No, na bicí až pozdějí, někdy na střední jsem se dostal do kapely. Byl jsem ale vždycky nejhorším článkem, a tak jsem měl pocit, že musím ještě víc cvičit, aby mě náhodou z kapely nevyhodili.
Jak ses dostal k hudbě?
Rodiče jsou oba muzikanti, oni mě přihlásili do soutěže.
Jak ses na ni připravoval?
To bylo opravdu náročné. Tři měsíce jsem cvičil jenom na soutěž. Je to daleko horší než týden tréninku ve fotbale. Každý den jedete až na hranici fyzických i psychických sil, není to žádná procházka růžovým sadem. Seděl jsem večer před vystoupením a odříkaval si pořád dokola motivační mantry, už jsem byl na pokraji vyčerpání. Ale byl to můj sen.
Jak často cvičíš a kde?
Asi kolem pěti hodin denně, doma ve Fullertonu. Mám své oblíbené hráče, hlavně z oblasti progresivní hudby a rockových kapel. Cvičím poctivě, každou věc si sjedu minimálně patnáckrát a další den to cvičím zase znova.
Co tě nejvíc motivuje?
Je to divné, ale nejvíc mi dodávají sílu plakáty slavných kapel, které mám všude pověšené. Například na mě kouká John Theodore z plakátu The Mars Volta, a když hraju něco po padesáté, říká mi: „Pojď, pokračuj v tom dál.“
