Kytarista Luboslav je matador slovenské tvrdě rockové scény, jehož jméno je spojené s formacemi Digitus in Recto či Editor. Tohle povídání jsme ale „zapředli“ zejména v souvislosti s další kapelou, ke které už řadu let patří. Nezaměnitelní Lunatic Gods totiž právě vydali tématické EP Slnovraty. Jde sice „jen“ o minialbum, ale rozhodně speciální, ostatně více o něm se dočtete v recenzní rubrice.
Které album sis ty sám a „za své“ koupil jako úplně první?
Úplně první deska byl Radegast od Citronu spolu s první Tublatankou a pak už jsem hltal všechno, co se za komančů dalo sehnat a mělo to tvrdé kytary. Potěšily mě licencované desky AC/DC, Guns N’ Roses nebo ruských Kruiz. Úžasný byl brněnský Titanic, podle mě nejlepší metalová kapela své doby v Československu. Byl jsem ve fanklubu, jezdil na všechny dostupné koncerty, vyšíval nášivky na bundy a kalhoty...
Zmiňuješ se o tom, že bylo složité vybrat pouze deset oblíbenců. Kdybys měl možnost vyjmenovat třeba padesátku, pohyboval by ses opět převážně na poli metalu z přelomu 80. a 90. let, anebo bys otevřel širokou náruč stylů?
Také později přicházela spousta kapel, které mám opravdu rád, třeba Korn, Soilwork, In Flames, Fear Factory, Waltari, Avenged Sevenfold, King’s X, Tool, Nevermore, Nine Inch Nails... Silně mě zasáhla i blackmetalová scéna s kapelami, které opravdu hledaly nové cesty, jako Solefald, Ulver, Ephel Duath, Arcturus... Dnes na mě okolí pohlíží poněkud skepticky, když se mi líbí party typu Asking Alexandria, Blessthefall nebo Pirce the Veil. Vývoj prostě nezastavíš.
Jak důležitý je pro tebe jako posluchače kvalitní zvuk?
Důležitější je pro mě spíše celková atmosféra muziky. Na starých metalových deskách taky nebyly dokonale čitelné nástroje a hlasitost nebourala reproduktory. Ale ten zvuk měl nesmírnou dynamiku a kouzlo. To si taky vždycky připomínám ve studiu, když tvoříme zvuk našich nahrávek.
Jsi sběratel desek či obecně „materiálu“, jako jsou CD, plakáty, muzikantské memoáry anebo třeba trsátka slavných kytaristů?
Trsátka ani paličky moc nemusím. (smích) Ale sběratel desek jsem, mám přes pět set cédéček a asi dvě stě raritních vinylů. Nicméně v současnosti se sbírkou trochu stagnuji, navíc naše malá dcerka Ninka každé ráno vybere pár kousků a daruje je Mackovi do ohrádky. (smích) Často najdu Reign in Blood nebo milované Queensryche na úplně neuvěřitelných místech. Nejlepší je, že dřív by mě z toho asi kleplo, ale najednou to člověku vůbec nevadí...
Občas lze zaslechnout názor, že rocková scéna už se vývojově vyčerpala a zbývají jen rozmělňující retro vlny, různé experimenty postavené na překvapivém kombinování, anebo vyloženě slepé uličky. Co si o tom myslíš?
Muziky už je na světě opravdu moc a přijít s něčím čerstvým je těžké. Ale zatím vždy, když mě napadlo, že nikdo už nic originálního nevymyslí, nějaká nová kapela mě stejně odzbrojila. Viz poslední album Bring Me the Horizon, nebo z jiného soudku Cult of Luna. Proto věřím, že o hudbě netřeba příliš spekulovat, hlavně ji hrajme a poslouchejme srdcem. A v garážích a sklepech na nás stále čeká spousta zajímavých objevů!
SLAYER - South of Heaven (1988)
Co se ti dostane pod kůži v dětství, drží tě už napořád. Ještě dnes se třesu při vzpomínce na „originální“ maďarskou kazetu, kterou jsem si přivezl z rodinné dovolené, a pak ji neustálým přehráváním doslova rozedral. První čtyři alba Slayer jsou kult. Můžete namítnout, že oproti Reign in Blood nebo následujícímu Seasons je South of Heaven pomalejší, ale právě to mě dostalo!
VOIVOD - Dimension Hatröss (1988)
Také Voivod patří k mým NEJ oblíbencům všech dob. Málokdo přinesl tak inovativní postupy do thrashe, nebo v pozdější fázi do rocku obecně. Všechny jejich desky mají své kouzlo, ale tohle je skutečný milník s kouzelnou a nepředvídatelnou muzikou, i po letech doslova exploduje. Ostatně Voivod mě velice potěšili i nejnovějším albem Target Earth, které je také výborné.
IRON MAIDEN - Somewhere in Time (1986)
Miluju Iron Maiden s Paul DiAnnem i s Dickinsonem, dokonce jsem časem přišel na chuť i temnému X-Factoru. Dlouho jsem váhal, jestli zvolit Number of the Beast či Seventh Son, až zvítězil tento „progresivnější“ počin. Kapela dala najevo, že neskládá vždy to, co chtějí lidi slyšet. Odvážný krok se syntezátory dopadl výborně, parádní obal, skvělé songy...
RUSH - Counterparts (1993)
Platí totéž co u Iron Maiden. Všechny desky Rush mám v autě a točím je dokola. Tahle kapelka mě prostě nikdy nepřestane bavit! Každé album je jiné a to je to, co drží Rush stále tak svěží a živé. Tvrdé a zajímavé kytarové riffy, silné basové linky, parádní bicí - srdce mi buší a mám skvělou náladu, kdykoliv si je pustím.
MARILLION - Sounds that Can’t Be Made (2012)
Musím se přiznat, že Marillion jsem propadl teprve před dvěma roky, kdy vydali tuto prozatím poslední řadovku, která mi doslova učarovala. Je to jednoduše krásné album bez jediné slabé skladby. Úžasná pocitová hudba muzika... A hned na úvod přichází sedmnáctiminutovka Gaza, která mě vždycky odrovná!
DORDEDUH - Dar De Duh (2012)
S Lunatic Gods v současnoti procházíme podobným obdobím jako rumunští Negura Bunget nebo právě jejich „druhá polovička“ Dordeduh. Jako bychom znovu objevili smysl tvoření a oprostili se od všech závaží, která nás držela při zemi. Debut Dordeduch pro mě představuje čirou esenci hudby: Tajemná atmosféra, krásně se prolínající kytary, mix folku, blacku, ambientu. Nádhera!
PARADISE LOST - Icon (1993)
Krásné to byly tehdy časy... Každý rok přicházelo několik skvostných alb, co psaly historii. Čtvrtá řadovka Angličanů Paradise Lost je naprosto famózní. Dokonale vystavěné skladby, úžasná atmosféra, skvělý zpěv... Tato nahrávka ovlivnila mnoho dalších kapel, které miluju, jako třeba Opeth či Lacuna Coil. V mé sbírce jí patří čestné místo!
METALLICA - Master of Puppets (1986)
Podobný případ jako Slayer - stavební kámen celého metalového hnutí! První čtyři desky od Metallicy rovněž měnily historii... Zbožňuji i Ride the Lightning nebo více na bicí zaměřenou Justice. Ale podobně jako u mnohých dalších fanoušků, i pro mě má v sobě Master ještě cosi geniálního navíc.
MADONNA - Ray of Light (1998)
A tady se asi všichni zarazí, že mi hrabe... Milník Madonniny kariéry, ke kterému jsem se sice dostal náhodou, ale už mě nepustil. Experimentálně taneční album, sem tam grungeové kytárky, progresivní atmosféra ovlivněná Nine Inch Nails. K tomu netypická stavba písní. Potom přišla s albem Music, a to už zase byla kravina. (smích) Ale na Ray of Light nedám dopustit.
EMPEROR - Anthems to the Welkin at Dusk (1997)
Poslední místo a dalších minimálně 50 kandidátů zbývá... Jenže Emperor tu nesmí chybět. V poslední době sice poslouchám hlavně Ihsahnovy famózní sólovky, ale Anthems je základ, klenot na mnoho poslechů. Emperor jsou mistři blackové symfonie, což potvrdila dvě následující alba. Kdyby dnes žili Beethoven, Mozart či Smetana, skládali by něco podobného.
