Nebudeme se zde rozepisovat o všech aspektech vyzrálého a nevyzrálého, narychlo sušeného materiálu. Historicky nejpoužívanějšími dřevy při výrobě hmatníku jsou jednoznačně palisandr a javor. Tato dvojice bývá často doplněna i ebenem, nesoucím jasný, konkrétní zvuk s dlouhým sustainem a výraznou barvou tónu. V menším počtu pak můžeme nalézt wenge, bubingu, bocote a další exotické tvrdé dřeviny.
Palisandr jako v podstatě historicky nejvíce používaný materiál pro hmatníky produkuje teplý, dlouhý, přirozený kytarový tón ve středech, má příjemné basy a zpívající výšky. Jako příklad můžeme za všechny kytary uvést nejen Gibsony, ale i Fendery, i když pro ně je typičtější další materiál. Tím je pak neméně proslulý javor, který se obvykle (na rozdíl od ebenu a palisandru) i lakuje a přináší jasný zvuk s tvrdými konci, dlouhým sustainem, výraznými výškami a vyššími středy a pevnými basy.
A ještě něco málo k vykládání čili ke značkám, které usnadňují orientaci na hmatníku. Historicky jsou nejznámější tvary teček (dots, třeba u Fenderů Stratocasterů), lichoběžníků, třeba ve tvaru koruny (trapezoid - např. u Gibsonů Les Paulů), obdélníků - tzv. blokové vykládání (kupř. Stromberg), navíc různě dělených (1939 Gibson Super 400), trojúhelníků (Rickenbacker) a dalších, kdy některá vykládání jsou jednou z poznávacích značek firmy. Klasickým příkladem je zde vykládání ve tvaru měnící se perspektivy letícího ptáka u nástrojů značky Paul Reed Smith, „žraločí“ ploutve u Jacksonů či historicky jednu dobu známé šípovité vykládání u exportních kytar Yamaha SG2000S. Můžeme uvést i některé další proslulé tvary, jako tvary obláčků (Epiphone Deluxe), „hrbatých“ bloků (Gretsch 6129 Silver Jet) a další. To už bychom ale opustili poslání této Galerie.
