„Dáme jam? Jasně, proč ne, co jiného s načatou zkouškou?” A takhle to vždycky začne. Ale vlastně proč ne? Jamování, různé blbnutí a v současnosti činnost mezi bubeníky hojně popisovaná výrazem „shedování“ je vlastně téměř jediný způsob, kdy si může muzikant rozvinout své hudební myšlení, vyzkoušet novinky, které zrovna cvičí, a přitom se vlastně skvěle pobavit. Jako všechno má ale i jamování svá pravidla. Například mezi bubeníky by mělo být už předem dané, jak dlouhá jednotlivá sóla budou. V případě kapely jde zase o to, poslouchat své spoluhráče a podle potřeby je doplnit, rozvinout jejich téma, vygradovat sólo nebo naopak ubrat a potichoučku držet puls celého hraní. Každopádně pro spoustu hráčů, ať už jazzových, gospelových nebo rockových, byly odjakživa podobné session jedním z hnacích motorů, a někteří z nich dokonce tvrdí, že se všechno naučili pouze během podobných situací.
Jerome Flood
Jerome dostal svoji první bicí soupravu, když mu bylo kolem tří let. Každou neděli chodil s rodiči do kostela a ťukal si tužkami do rytmu. Když byl o něco starší, jeho otec ho přihlásil na bicí. V životě ho prý nejvíc inspiroval Calvin Rodgers, který vzešel z podobného prostředí.
„Ano, musím uznat, že hraní v kostele vám dá všechno. Neuvěřitelní lidé, zábava, touha a spojení s určitou skupinou vás stále vedou dopředu. Zažil jsem si tam s kamarády opravdu spoustu dobrého. A je to dost možná i víra, která všechny vedla kupředu. Jediná naše zábava bylo hraní, a to doslova na všechno, na co šlo. Opravdu mi v životě nedalo nic víc než jam.“
Anthony Burns
K bicím ho přivedl otec už ve dvou letech. Anthony tenkrát bubnoval do stolu vidličkami, až ho přivedli rodiče do kostela. Tam se začal Anthony učit hrát na soupravu. Dotáhl to až do finále soutěže Guitar Center, která je ve Spojených státech opravdu jednou z nejprestižnějších. Rozhodně stojí za to si jeho vystoupení zhlédnout na YouTube.
„Je to vlastně dost ošidná záležitost. Ze začátku děláte jenom kravinky a neřešíte, co hrajete. Pak ale přijde někdo lepší a vás to donut, hrát jako on a lépe. Začnete se o bubny víc zajímat, zkoušíte, učíte se, a vlastně si to vůbec neuvědomujete. Proces je teda daleko přirozenější než drilovat techniky. Pak už chcete poznat víc a víc, jdete do sebe a vyhledáváte informace a podobně. Ptáte se a to je podstatné.“
Dave Chavarri
Zakladatel, producent, manažer a především bubeník kapely Ill Niño. Pochází z Peru, ale v jedenácti letech se přestěhoval s rodiči do New Jersey. Během své kariéry si zahrál s kapelami jako Soulfly, Pro-Pain nebo Slam. Posledních čtrnáct let se hodně věnuje produkci kapel a spolupracoval i na několika posledních albech své domovské kapely.
„Na bicí jsem začal v šestnácti letech. Je to opravdu dost pozdě, ale jde o to, co chcete. Ale vyrůstal jsem v Latinské Americe a tam to funguje tak, že co sami neuděláte, nemáte. To jsem si přivezl ve své povaze i do Spojených států a musím vám říct, že to tu má málokdo. Učil jsem se tak, že jsem hrál s kamarády, jenom jam. Poslouchal jsem songy a učil se jenom formy, a pak zase všechno jenom jam. Tak to funguje, buď chcete, nebo ne. Projamoval jsem se ve správný čas, na správné místo.“
