3/2012

Editorial

  • Minule jsme na tomto místě skončili v editorialu s rozsudkem. S rozsudkem nad tím, co by tak mohla být dobrá a co špatná hudba. Respektive dovolil jsem si takový výrok za svoji maličkost vynést. A dnes se posunu ještě o kousek dále, nebo možná vedle... Zkusím to tentokráte bez soudů a výroků, čistě jen pro vaše zamyšlení.

    Minule jsem napsal, že hudba je komunikace. Tedy nese v sobě sdělení. A myslím, že je to tak, hudba v nás vyvolává svým obsahem emoce, ať už pozitivní nebo negativní, smutné nebo veselé, nálady impulsivní i přemýšlivé... A rozhodně v nás zanechává stopy. Často se v hudbě a textech odehrávají příběhy, které nás oslovují. Dotýkají se nás, a pokud se shodují s našimi životními zkušenostmi, tak poslech takové hudby je velmi umocněn silným prožitkem. Muzikant či autor takové muziky se pro posluchače často stává člověkem, který je přesně takový, jaký příběh hudba vypráví. Přesně takový, jaké emoce, charakter, poučení, moudrost v sobě nese. Muzikant se tak může stát vzorem i předmětem nekritického obdivu.

    Asi už tušíte, kam mířím. Pokud jsou moje zkušenosti takové, že je lze zobecnit, tak si možná každý z vás zažil rozčarování, kdy setkání s muzikantem, který vás provázel celou pubertu a dával vám sílu ji ve zdraví přežit, bylo přinejmenším rozčarováním. Konec konců i u nás máme příklady umělců třeba na postech politických, kam tyto lidi vynesla sláva a všeobecná známost spíše než jejich schopnost vykonávat daný post. Vybral jsem radši takový příklad než daleko lacinější - zaláskování teenegerky do jejího pop idolu. Bylo by nakonec s podivem, kdyby svět showbyznysu byl plný krásných lidiček, kteří vše dělají jen pro lásku k umění.

    Z toho celého mi vychází, že hudební nadání a duše umělce se nemusejí vždy snoubit s charakterem, moudrostí, láskou... A přesto lidi muzikanty milují, snaží se být jako oni, oblékají se jako oni... chtějí hrát jako oni. Zkratka myslím, že muzikálnost a lidské vlastnosti ruku v ruce nejdou. Každý, kdo se vyškrábe na pódium, velmi rychle zjistí, zdali mu bylo, jak se říká, dáno, nebo ne. Možná spíše píšu pro ty, kteří ten dar nemají, a přesto hledají v sobě onu strunu... Někdy je lepší si kecnout na zadek a říci si, tudy to nejde. Ti, co dar mají, většinou moc neřeší.

    Ing. Vladimír Švanda

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 24. 2. 2012

Články v tomto čísle