Abraxas, pětatřicet let v oblacích - historie i současnost české rockové legendy v pěti kapitolách

Až do roku 1976 měl termín Abraxas v podstatě trojí význam. Tím prvním byl příslušník motýlí říše Abraxas sylvata (Scopoli, 1763) poměrně vzácný večerní motýl, kterému čeští přírodovědci přiřkli podstatně méně vznešené jméno píďalka jilmová. Druhým pak název respektovaného alba Carlose Santany z roku 1971. A třetím starověký mystický termín pro zjevení božského.

Tak tomu tedy bylo do roku 1976, kdy se jednoho dne v pražských Vysočanech naplnilo slovo abraxas ještě čtvrtým významem. Pod tímto jménem se zformovala kapela, která se přes nejrůznější úskalí personálních i stylových proměn stala jedním ze základních pojmů české rockové muziky, která ovlivnila a inspirovala řadu muzikantských následovníků a která, i teď pětatřicet let po svém vzniku, žije a funguje plná invence a hudební síly. Pokusme se shrnout v pěti krátkých kapitolách, co všechno předcházelo tomu, než Abraxas oslavili na podzim roku 2011 své pětatřicáté narozeniny. Pokusme se ohlédnout zpět, a to především očima hlavních aktérů tohoto motýlího letu.

Kapitola první, start

Píše se tedy rok 1976 a na prvopočátku všeho stojí jamující kapela Abraam, která víceméně neopouští zdi zkušebny. S ní hraje i pozdější basista Abraxasu, tehdy náctiletý Michal Ditrich. Vzpomíná: „Asi tak třikrát týdně jsem jezdil rovnou z gymplu do husitského sboru na Žižkově, kde jsme měli zkušebnu a jamovali tam v sestavě Ivan Sekyra, Jirka Šula a řada dalších muzikantů. Zavítal tam také Přemek Števich, kterému se nelíbilo u Plastiků, a chtěl odejít. Tam mi Števich dal lano do kapely, kterou zakládali s Ivanem Pelíškem, a tak nějak vznikli Abraam. Zkoušeli jsme pak, a později i hráli, na Strahově. Ivan Sekyra tam byl s námi také a později sehnal zkušebnu na hřišti ve Vysočanech. Jednoho dne přišel s tím, že zná bezva kytaristu, a zanedlouho přivedl Slávka Jandu.“

Svůj pohled doplňuje také bubeník Ivan Pelíšek: „Ano, tenkrát jsme se jmenovali Abraam. Byla to spíš taková jamovací parta. Pak zavřeli kytaristu Přemka Števicha za příživu. Jednou Ivan Sekyra přivedl Slávka, aby si s náma zajamoval.“ Příchod kytaristy Slávka Jandy, do budoucna jediného člena kapely, který nikdy Abraxas neopustil, znamenal zásadní impulz a regulérní zrod Abraxasu. Slávek popisuje: „Ve chvíli, kdy jsem ke kapele přišel, hrála něco mezi jazzrockem a undergroundem. Nebyli tehdy, včetně mě, na takové úrovni, aby to byl doopravdy jazzrock, ale současně jsem cítil, že tahle cesta nikam nevede a je třeba dělat nějaké skladby. To začalo tak od třetí čtvrté zkoušky. První skladba, kterou jsme udělali, se jmenovala Projekt a nikdy jsme ji nevydali. Druhá, Školník, ta už potom vyšla. Byly to instrumentálky, jen tu a tam zazpíval něco Tonda Smrčka, který se ujal basy namísto Michala Ditricha, zaneprázdněného školou. Pak jsme domluvili koncert v klubu na Strahově a na něm se objevil Mirek Imrich.“

A právě příchod Miroslava Imricha, frontmana, který se napříště stal se Slávkem Jandou stěžejním poznávacím znakem kapely, dovršil zrod Abraxasu. Říká: „Líbila se mi muzika, kterou dělali. Byla taková sférická, navíc tam byly už první pokusy o scénické ztvárnění, a protože jsem právě skončil v kapele Atomový dudy, byl jsem volný. Přišlo mi líto, že v muzice, kterou hraje tahle nová kapela, se nezpívá, že by zpěv dostal tuhle muziku ještě o třídu výš. Tak jsem se nabídl, hned příští týden jsme udělali zkoušku a plácli si.“

Kapitola druhá, kolmo vzhůru

Sestava nově zrozeného Abraxasu se záhy vycizelovala a upevnila. Vedle trojice Imrich, Janda, Pelíšek se vystřídalo několik basistů, od Antonína Smrčky přes Oldřicha Weissara po Ladislava Boháčka. Jeden z techniků skupiny vymyslel mimořádně nápadité logo v podobě okřídleného A a pod touhle značkou začala popularita čtveřice rychle stoupat kolmo vzhůru. Písně jako Nekonečný boogie, Představa, Nesmyslnej, Zkažený zuby a další nejdříve rychle dobyly Prahu a začaly expandovat i mimo ni. Imrichův excentrický zpěv, Pelíškovy kulometné breaky a Jandova mnohavrstevná kytara. sahající od bluesových názvuků přes sférické plochy až k ostrým riffům a brilantním sólům, to vše byla na svou dobu nová, strhující, neotřelá a moderní muzika Abraxasu.

„V Praze to šlo rychle,“ podotýká Slávek Janda, „tam na nás začali lidi chodit brzo a bylo jich čím dál tím víc, na venkově to bylo horší, tam to šlo pomaleji. Tam se to opravdu naplno zvedlo asi až s první deskou Box.“ Box s sebou ovšem přinesl i dvě zásadní změny. Ta první se odehrála na postu basisty, kam dorazil po krátkém intermezzu Vladimíra Padrůňka druhdy Abramovský Michal Ditrich. Poznamenává: „Když jsem se po konzervatoři a dvou letech strávených jako voják Varšavské smlouvy vrátil, bylo všechno jinak. Abraxas byla dospělá kapela a zrovna jako náhodou sháněla basistu.“ Druhou zásadní proměnou byla proměna stylu. Doposud spíše razantní rockový Abraxas prudce rozpřáhl křídla a vylétl ještě výš v čerstvém proudu Nové vlny. Mirek Imrich popisuje: „Měl jsem tehdy kamaráda z kapely Dvouletá fáma a ten mě zásoboval balíky muziky New Wave. Bydlel někde v západních Čechách, měl na ,němcích‘ přístup k hromadě muziky a seznamoval s ní i nás.“ Slávek Janda doplňuje: „Byla to doba, která přinesla obrovský nástup reggae, ovšem reggae, jak ho pojímali třeba The Police ve spojení s punkem nebo rokenrolem, objevil se i nový zvuk. Mě osobně velice oslovil Andy Summers, jaké dokázal udělat plochy, které i v triu dovedly vytvořit mohutný sound.“

Členové kapely Abraxas tedy na prahu 80. let poctivě zajížděli do západního pohraničí, díky přenosům německých televizních Rockpalastů, nabírali informace o valící se Nové vlně, po svém je přetvářeli a stali se tak svým stylem i soundem opět průkopníky další hudební generace u nás.

Kapitola třetí, mezipřistání

Svým způsobem na vrcholu popularity se kapela Abraxas octla po vydání alba Box z roku 1982. Současně se ale začaly hromadit problémy. Ostrá represe odstartovaná v roce 1983 článkem Nová vlna se starým obsahem dopadla i na Abraxas. Skupina sice hrála, ale šrouby se utahovaly. Slávek popisuje: „Takřka před každým koncertem si mě zavolal ředitel kulturáku a oznámil mi, že si musíme pořádek v sále udržet sami. Byl to nesmysl nutit rozjeté lidi, aby seděli na židlích, nevstávali z nich, nestoupali si na ně... Nejvíc to asi vadilo Mirkovi, který by naopak publikum nejradši ještě víc podněcoval.“ Rozdílné pohledy se objevily i v přístupu k hudbě. Mirek naznačuje: „Měl jsem část nového repertoáru, který jsme nebyli schopni v triu zahrát. Do toho se rozpadla kapela Heval Jany Kratochvílové, která emigrovala. Někde na festivalu jsem se potkal s Frantou Kotvou a s Juračkou, slovo dalo slovo, já odešel z Abraxasu a vzniklo Tango.“ K Mirkovi Imrichovi se přidal také Ivan Pelíšek: „Chtěl jsem změnit život, odstěhovat se z Prahy, v kapele byla už trochu ponorka a taky jsem se nedávno někde dočetl, že se ze mně tenkrát stal fundamentální katolík. V podstatě souhlasím.“ Prapor Abraxasu tedy nadále nesl jen Slávek Janda. „Začal jsem to zkoušet jinak, takže přišlo období Manéže, Šťastného blázna, pak jsme se dali dohromady s Josefem Mrakem Vondráčkem a udělali jsme takový až unplugged program, který byl na jednu stranu velmi ceněný, ale pro běžné rockové fanoušky to byla málo tvrdá muzika.“ Jméno Abraxas tedy v roce 1988 zmizelo z plakátů a koncertních programů a dalším hudebním činnostem se odešel věnovat i Slávek Janda.

Kapitola čtvrtá, znovu na start

Psal se čtvrtý prosinec roku 1994 a po předlouhé pauze stanula na jevišti pražského Rock Café znovu kapela Abraxas, včetně zakládajícího tria Janda, Imrich, Pelíšek. Původně se jednalo o křest výběrového CD, který přerostl v regulérní comeback. Slávek Janda popisuje: „Jeli jsme s Mirkem metrem z jednání ve firmě, která výběr vydávala, a já Mirkovi říkám, pojď, uděláme tak jeden mimořádný koncert. Mirek se ze začátku trochu kroutil, potom souhlasil, a když jsme ho odehráli, bylo jasné, že budeme pokračovat. To už jsme se o tom víc ani nebavili.“ Abraxas tím odstartoval druhou a stále trvající etapu existence, provázenou, mimo jiné, i četným střídáním basistů.

Kapitola pátá, stále v oblacích

Nová etapa existence Abraxas po roce 1994 přinesla i nové zápisy do diskografie. Po ostřejším albu Sado Maso (1996) následoval tanečnější Rituál (2000), mimořádně uvolněné album, které zrodilo i dva rozhlasové hity Karel drogy nebere a Obyčejnej svět. Rok 2003 nabídl Retrospektivu s nově natočenými, mnohdy dosud nevydanými staršímu kusy, po níž v roce 2007 následovalo album Už je to jedno a v roce 2009 opět tanečnější Hlava v oblacích. Před pětatřicetinami ovšem Abraxas ještě prošel zásadní proměnou rytmiky. Basy se chopil mimořádně disponovaný Ivan Doležálek a Ivana Pelíška, pro skalní fanoušky poněkud překvapivě, nahradil erudovaný David Růžička. Ivan Pelíšek změnu komentuje: „Myslím, že můj zlomený prst posloužil spíš jako záminka, protože už dávno normálně hraju. Prostě Slávek chtěl hrát s lepším bubeníkem, to je celé. Není na tom nic zvláštního ani špatného.“ Slávek Janda k nové tváři pětatřicetiletého Abraxasu lakonicky dodává: „Já myslím, že teď kapela hraje jako nikdy, že jsme za půl roku v nové sestavě udělali obrovský skok kupředu.“