Při ovládání panoramy (pozice zvuku ve stereobázi) platí podobné principy jako u hlasitosti, kterou jsme probírali v minulých dílech. Panoramu můžeme ovládat staticky (nastavením elementů zvukového programu nebo jednotlivých vrstev v kombinaci), ručně (potenciometrem nebo jiným kontrolérem), některé softwarové nástroje umí automatizovat panoramu i obálkou. Přesto však musíme o stereopozici uvažovat jinak. Především je nutno rozlišit práci ve studiu a na živém koncertě.
Studiové nahrávky obvykle u klávesových zvuků pracují s velmi širokým rozpětím, do kterého je možno zvuk umístit (nezřídka bývají i na pozici hodně vlevo nebo vpravo, nebo jsou jednotlivé elementy zvuku „rozhozeny“ do širokého sterea, což je samozřejmě velmi efektní). Naproti tomu u živého koncertu se nezřídka setkáme s tím, že se nás zvukař zeptá, zda vůbec chceme klávesy zapojit do sterea. I když se nám to může zdát jako svatokrádež, tato otázka má praktický smysl - stereobáze při hraní naživo (zejména v menším prostorách) leckdy není tak rozhodující a jedna ušetřená linka či DI box se často velmi hodí. Dalším problémem je to, že stereobáze má význam především pro ty posluchače, kteří stojí v jejím středu. Čím dále jsme od středu doleva nebo doprava, tím více je stereoobraz zkreslený. Pokud bychom tedy měli například nastavený zvuk se dvěma elementy do širokého sterea a na koncertě stáli zhruba uprostřed sterobáze, neměl by být problém. Ovšem pokud budeme stát někde úplně napravo nebo nalevo, polovinu zvuku téměř neuslyšíme. Proto je dobré používat u klávesových zvuků pouze částečný rozsah (zhruba dvě třetiny) stereobáze, zhruba v rozmezí MIDI hodnot 40-90 (střed je hodnota 64). V zásadě platí, že méně je více. A také se zkusme přesvědčit, zda zvuky zní dobře i mono - to je totiž mnohem blíže tomu, jak nás na koncertě slyší posluchači...
