Nuno Bettencourt - na turné s Rihannou - exkluzivní rozhovor

Nejedním zarputilým rockerem jistě otřásla před pár lety zpráva, že Nuno Bettencourt, kytarista Extreme, vyjel na turné s r ‘n’ b princeznou Rihannou. Když se ale podíváme zpět na to, s kým vším za svou kariéru hrál, není tohle angažmá až zase takové překvapení. Navíc, tuhle show prostě musíte vidět, abyste si o ní udělali nezkreslený obrázek.

Byrokracii navzdory... aneb jak se dostat do haly

Asi každý, kdo kdy byl na nějaké akci v O2 (dříve Sazka) Areně, se setkal s jejími bezpečnostními opatřeními, potažmo bezpečnostními pracovníky. Nutno říci, že tahle složka funguje naprosto bezchybně - tedy pokud jste normální návštěvník, který má vstupenku a nesnaží se dostat, kam nemá.

Pokud jste novinář a domluvíte si rozhovor pouze s manažerem muzikanta, máte problém. V domnění, že manažer muzikanta už všechno domluví dále, jsme se vydali vstříc byrokratickému šimlu zvanému „bezpečnostní služba O2 Areny“.

Při příchodu na místo jsme dorazili ke vchodu pro zaměstnance (vchod č. 11 nebo 12). Trochu nás znervóznělo, že na náš dotaz ohledně rozhovoru s kytaristou odvětili zaměstnanci ochranky, že nic nevědí a že se máme akreditovat u vchodu pro novináře (vchod č. 31). Pracovník u vchodu č. 31 nás poučil, že bez speciální kartičky pro novináře nás dále nepustí. Navíc ani on o rozhovoru nic nevěděl.

Krátká porada vyústila v první telefonát Nunovu manažerovi. Domluvili jsme se, že nás Nuno přijde vyzvednout k vchodu, kudy se do haly dopravují propriety nezbytné k show a kudy do haly chodí i samotní muzikanti. Dotaz vznesený na zaměstnance ochranky u vstupu 11 (či 12) nás odkázal na vjezd do podzemních garáží, kde se zmíněný vstup měl nalézat. Do garáží jsme se, jak již správně tušíte, nedostali. U dlouhého nájezdu stál pracovník ochranky, který nás dále nechtěl pustit s tím, že mu nikdo nic neřekl a o ničem neví.

Tehdy jsme se pokusili kontaktovat pořádající agenturu, aby nám s tím pomohla, ale tvrdě jsme narazili. Argument, že jsme jim o tom měli dát vědět předem, jsme sice museli uznat - když pominu to, že to měl domluvit spíše Nunův manažer, ale bůh ví, kde se stala chyba - nicméně při troše dobré vůle stačil jeden telefonát a všechno by se vyřešilo. Protože tu ale dobrá vůle nebyla, museli jsme opětovně zavolat Nunovu manažerovi a vylíčit mu náš problém. Domluvili jsme se, že na Nuna počkáme u vchodu 11 (či 12) a ten si nás tam vyzvedne.

Byrokracii navzdory 2... aneb jak se nedostat z haly ven

Zhruba o hodinu později, než bylo původně domluveno, jsme se s Nunem setkali. Ovšem, kdo by si myslel, že už bylo všem problémům konec, šeredně by se zmýlil. Ke vchodu č. 11 (či 12) přišel Nuno v doprovodu bezpečnostního pracovníka, který nám vysvětlil, že tento vchod je jen pro zaměstnance a tudíž nás tudy nemohou pustit. Máme prý přejít ke vchodu č. 31. Ten je pro novináře, a proto tamtudy už vejít můžeme. Tam si nás bezpečnostní pracovníci prohodili a v jejich doprovodu nás odvedli do šatny pro hostující celek (rozuměj šatny pro muzikanty), kde se odehrál rozhovor.

Po rozhovoru jsme Nuna požádali, zda bychom si mohli vyfotit jeho aparáty a kytary a případně i pracoviště technika. Pro Nuna to nebyl problém, nicméně pro bezpečnostní pracovníky to byl problém rozměrů přímo olbřímích. Nejenže nás nemohli hned po rozhovoru vyhodit, na což se zdá se těšili, ale byl nám přidělen hlídací pes, který nás měl doprovázet k pódiu, s vysvětlením, že po hale se nemůžeme pohybovat bez dozoru. To, že s námi jde Nuno, je zřejmě vůbec nevzrušovalo, neboť nějaký americký muzikant nás přeci nemůže pořádně ohlídat.

Po cestě k pódiu se pak odehrála scéna, která nám poskytla za veškeré nesmyslné průtahy obrovské zadostiučinění. Zastavil nás vrchní hlídač a začal nás zpovídat, co tam děláme, kam jdeme, co tam budeme dělat. V tu chvíli se do toho vložil Nuno a začala přestřelka, která skončila úplnou kapitulací ochranky. Nejenže jim Nuno vysvětlil, že on si může kohokoliv vzít, kdy chce a kam chce. Znechuceně se vyjádřil o nesmyslném přístupu a absurdních nařízeních (to je jako by přijel nějaký prezident, je to tu horší než v Bílém domě), označil nás za své speciální hosty a naznačil, že je to vlastně urážka, že nás někdo neustále hlídá, a zda si snad o něm ochranka myslí, že nás bude brát do Rihanniny šatny.

Po nafocení nezbytných fotografií nás pro jistotu nechal čekat do začátku show v šatně muzikantů, aby snad zase někoho nenapadlo prudit. Na dveřích šatny (zevnitř) bylo heslo přístupu na wi-fi síť haly: elvisisstillalive.

Na tomhle místě bych jen rád poznamenal, že nevyčítáme ochrance, že dělali svoji práci. Jen bylo trochu zarážející, jak arogantně se přitom chovali a že neměli ani snahu cokoliv řešit. Přese všechno se stačilo kontaktovat s Nuno Bettencourtem, který o nás věděl. Inu, čtyřicet let degradace slušnosti se projevuje na nejméně očekávaných místech. Proč bychom měli čekat, že bude malý český člověk vstřícný, když může být nepříjemný a neochotný.

Show jako z partesu... aneb jak má šlapat kapela

Nebudu se pouštět do nějakého podrobného popisu Rihanniny show. To již stejně udělala hromada jiných časopisů a periodik a bylo by to jen nošení dříví do lesa. Ostatně většina článků o pražském koncertě byla značně negativní, až jsem měl pocit, že jsem byl na jiném koncertu, než autoři zmíněných reportů.

Pro mě, který se šel podívat jen na Nuno Bettencourta, nabídla celá show, a potažmo výkony všech muzikantů a aktérů, jedinečný zážitek. Rihanna zpívala naživo a skvěle (ale ano, občas jí to ujelo), tančila, zaujímala „erotické“ pózy a vůbec dokazovala, že je právem jednou z nejúspěšnějších zpěvaček současnosti. Zdatně jí k tomu sekundovali tanečníci a tanečnice.

Kapitolou samou pro sebe byli muzikanti. Nepříliš známá jména, ale to, co předváděli, bylo k neuvěření. Bubeník Chris Johnson (ex-člen doprovodné skupiny Stevieho Wondera) a basista Eric Smith (Sheila E., TLC ad.) tvořili přesnou a neskutečně groovující rytmiku. Klávesisti Charlie Wilson a Harvey Lex Marshall (hrál také na perkuse) přidávali popový feeling a častokrát fungovali jako živé „smyčky“, neboť na své nástroje nesmírně přesně hráli party, které na deskách pocházejí ze smyček.

No, a Nuno. Nuno byl... prostě Nuno. Druhá hlavní hvězda večera. Přestože byl nejvíce viděn na svém pracovišti, často se objevoval vedle Rihanny v popředí pódia a rozebíhal se na můstky po stranách. Navíc si neodpustil showmanské prvky - například, když hrál sólo a opírali se s Rihannou zády o sebe bokem k publiku. Smysl pro humor prokázal ve chvíli, kdy si Rihanna vytáhla jednoho fanouška z kotle, aby s ním „dováděla“ na posteli, zajíždějící do útrob podia. Nuno v té chvíli opustil své stanoviště a vydal se dopředu. Když procházel kolem zajíždějící postele, nevěřícně zavrtěl hlavou, poklepal si na čelo, pokřižoval se a začal hrát sólo.

Nuno měl vůbec zvláštní postavení v kapele. O tom, jaké kytarové party hrál, se dočtete v rozhovoru. Nicméně častokrát si povzbudivě ťukal pěstí s přicházejícími nebo odcházejícími tanečníky, s muzikanty nebo i s techniky. Na pódiu měl u sebe také jedno speciální zařízení - malou lednici, na které byl nápis Exit Stage Left Bar. V druhé polovině představení nalil a donesl Rihanně panáka vodky, kterým připila na zdraví publika. Na konci potom začal rozdávat muzikantům a lidem - kteří byli ve speciálním kotli uvnitř podia - drinky, míchané nápoje a frisca a corony. V samotném závěru pak přišel mezi lidi do již zmiňovaného kotle, a zatímco hrál, lidé se s ním fotili.

Rozhovor

Hrajete tady s Rihannou. Jak to vaši fanoušci berou, že rockový kytarista hraje s r ‘n’ b hvězdou?

To je zajímavá otázka. Jak potom mohl rockový kytarista nahrát písničku, jako je More Than Words? Podle mě je to folková písnička.

Rihanna má písničku California King Bed, kde jsou fakt tvrdý kytary. A přitom ona je popová zpěvačka. Tím chci říct, že Extreme hrají jak rockovou hudbu, tak folkové věci. Ale máme tam i věci, které jsou do country. Jedna písnička zní, jako by ji zpíval Frank Sinatra. A hrajeme i věci, které jsou do funku. Třeba Metallica je vyloženě rocková kapela. Extreme nikoliv, Extreme hrají, co je právě napadne.

Chci říct, že všechno je to hudba a vážně nezáleží na stylu. Pro mě je to něco, co bych normálně hrál. Když jsme se začali bavit o tom, že bych měl s Rihannou hrát, řekli mi, že si Rihanna přeje, aby ty skladby dostaly rockovější aranžmá. S tím, že bych si vymyslel vlastní party do už hotových skladeb.

Je to sranda, protože obvykle když dělám interview, tak první otázka je stejná, jako se ptáte vy. A potom přijdou po koncertě a řeknou něco ve smyslu: „Jo, už to chápu.“ Musíte to prostě vidět, abyste pochopili.

Musel jste hrát nějaké party, které nahrál někdo jiný? Nebo jste si vymyslel všechny kytary?

Kdybychom měli hrát ty skladby tak, jak byly nahrány, tak by nebyl důvod, abych tady byl. V devadesáti procentech jejích skladeb nejsou žádné kytary. Proto jsem si vymyslel všechny party, když mě oslovili.

Řekli mi, že chtějí, abych hrál ve všech skladbách a ať hraju tak, jak bych to hrál, kdyby to byly moje věci. Pro mě to byla velice vzrušující práce. Udělat z popových věcí tvrdší, rockové skladby. Vzít například Umbrella a udělat z toho rockovou pecku, to je na téhle práci skvělé.

Navíc, a tomu lidé nikdy nechtějí věřit, je tahle práce o dost těžší, než to, co děláme s Extreme. S Extreme je to o jednom zvuku, jednom stylu - funkové riffy, nějaká sóla. Tady musím jako kytarista i jako muzikant víc pracovat. První písnička je trochu techno, pak přijde reggae, potom punková vypalovačka a pak přijde r ‘n’ b balada. Je to opravdu náročná práce, ale to mě na tom nejvíc baví. Navíc tady hraju s jedněmi z nejlepších světových muzikantů. Bubeník hrál například se Steviem Wonderem.

Takže je tahle show rockovější, než co bychom čekali od Rihanny?

Přijďte se podívat na koncert a uvidíte. (smích) A není to jen o kytaře, že je to jiné. Od Rihanny byste čekali playback, smyčky a podobné věci. A tady není nic takového. Všechno, co slyšíte, je živá hudba hraná živými muzikanty.

Musel jste nějak přizpůsobit svůj herní styl?

Vůbec. To je na tom to úžasné, že jsem prostě přišel a hrál stejně, jako bych hrál cokoliv jiného. Když za mnou přišli, tak chtěli vyloženě mě s mým stylem hraní. Tuhle práci by mohl dělat kterýkoliv jiný kytarista, ale tím, že chtěli mě a můj styl hraní, nemusel jsem se vůbec nijak přizpůsobovat.

Když jsem přišel do kapely, tak jsem začal přemýšlet, co bych kde mohl zahrát, aby to tam sedělo. Přirozeně nemůžete všude hrát zkreslenou kytaru. V její Rihannině můžu hojně používat funkové doprovody, které miluju, a také hodně pracuji s kvákadlem.

Hrál jste s mnoha umělci, od Rihanny po Toni Braxton, od Roberta Palmera po Dweezila Zappu. Je někdo, s kým byste za žádnou cenu nehrál?

(smích) No, tak určitě by to nebyl Justin Bieber.

Kdyby Aerosmith potřebovali kytaristu, tak tam bych jednoznačně šel. Bohužel nikoho nehledají. No a kdyby Axl potřeboval kytaristu... tak tam bych nešel. (smích)

S Axlem tedy ne?

Ale ano, hrál bych. Ale jenom jako jediný kytarista, a ne jako jeden ze tří kytaristů. Vlastně k tomu už málem došlo. Axl mě lákal do kapely, abych s ním jel na turné. Ale musel jsem to odmítnout. Je mi jasné, že je to hodně těžká práce.

Já jsem vlastně ani nikdy na turné,s těmi lidmi, které jste jmenoval, nebyl. Někomu jsem nahrál album, někomu pár písniček. Nedávno jsem napsal a nahrál pár věcí Justinu Timberlakeovi.

Řekněme, že nahrávám album a chci, abyste na něm hrál. Co pro to musím udělat a jaká by ta hudba měla být?

A kolik na to máte peněz? (smích) Ne, dělám si srandu. Věřte mi, že nahrávání nedělám pro peníze. Neřeším, zda je umělec známý nebo ne. Natáčím dost často i pro místní kapely. Prostě mě to jenom musí bavit. Natáčel jsem jednu skladbu pro ruskou kapelu Pushking. Natočil jsem jim tam všechny kytary i sólo, protože se mi ta pecka prostě líbila. Nahrával jsem s jednou japonskou kapelou, ani už si nepamatuji, jak se jmenovala.

Když natáčíte pro někoho jiného, jak taková práce vypadá? Připravujete se doma, nebo pracujete až přímo ve studiu?

Dávám přednost práci ve svém vlastním studiu. Pokud někdo chce, abych mu nahrál kytary do jeho skladby, většinou mi tu skladbu pošle a já mu kytaru nahraju doma. Nemám rád, když musím někde sedět a natáčet. Lidi jsou ve studiu většinou netrpěliví, protože je studiový čas stojí peníze.

Už více než dvacet let hrajete na kytary Washburn. Máte u nich vlastní signature řadu. Proč hrajete právě na tyto kytary, čím jsou pro vás výjimečné?

Důvod, proč hraji na tyhle kytary, je ten, že jsem tuhle kytaru vlastně sám vyrobil. Má přesně ty výřezy, které chci já. Má krk, který jsem si pro ni vybral. Je to tak, že vždycky to byla jediná kytara, na kterou jsem hrál. Jiní muzikanti hrají třeba na několik značek kytar. Já mám jenom tuhle jedinou.

Vlastně je to ještě trochu jinak. Já nehraju na kytary Washburn. Washburn vyrábí kytary podle mého vzoru.

Takže vy jste si vyrobil svoji kytaru a oni ji potom začali podle té první vyrábět?

Přesně tak. Přišli za mnou, abych si vybral jednu z jejich kytar. To jsem odmítl, ale nabídl jsem jim, že mohou vyrábět tu moji. S tím jsem neměl problém. A pořád tu první kytaru používám, je to můj oblíbený nástroj.

Hrajete třeba i na poslední signature model N6?

Ano, na některých turné ji využívám hodně. Teď, když hraji s Rihannou, ji nepotřebuji. Mám tu jen několik N4.

Jaký je rozdíl mezi tím prvním signature typem a posledním N6?

Fakticky jde o experimentování s různými materiály, hmatník je vyroben na N1 z palisandru a na N6 z javoru a podobné věci. Také jsou na obou kytarách jiné snímače a je také jinak zapojená elektronika.

Chtěl jsem něco s jiným zvukem. Aby to znělo trochu jako Stratocaster se single coil snímači.

Jak to máte s aparáty Randall, je to něco podobného jako s Washburnem?

Přesně tak. Nehraji na aparáty Randall, to oni vyrábí aparát, který jsem si já sám postavil. Když jsem si postavil vlastní aparát, tak jsem jim to ukázal a jim se to líbilo. Randall je členem stejného konsorcia firem jako Washburn (US Music Corp.), takže to bylo jednoduché. Já vlastně hraji jenom na své vlastní nástroje a tyhle dvě firmy vyrábí mé návrhy.

Takže to tetování, která máte na ruce, to je vaše logo, a nikoliv Randallu.

Ano, to je moje. (smích)

Jaké efekty používáte?

Nepoužívám příliš mnoho efektů. Ani s Extreme, ani teď s Rihannou. Většinou hraji na čistý zvuk, který leze z kytary a z aparátu. Občas používám trochu zkreslení, trochu phaseru nebo octaver, ale většinou opravdu ten čistý.

Jaký je rozdíl mezi vybavením na turné Extreme a na turné Rihanny?

Co se týče aparátu, tak je to prakticky to samé. Jen s Extreme mám na pódiu víc kabinetů, ale to jen proto, aby byla za mnou vidět zeď aparátů. (smích)

S kytarami je to jiné, tady jich musím mít víc, protože se všechno mění podle skladby, kterou právě hrajeme.

Na rockové frontě klid

Na první pohled sice nebyl pražský koncert populární barbadoské zpěvačky Rihanny ničím jiným než přehlídkou blyštivého moderního popu, opulentní výpravy a efektních choreografií, ve skutečnosti však 7. 12. v O2 areně zuřila neviditelná partyzánská válka. Na pozadí bombastické half-playbackové show jedné z nejznámějších popových interpretek současnosti se totiž odehrávala bitva za budoucnost rocku. Jen o ní vyprodaná aréna nevěděla. Centrum odboje - Rihannina doprovodná kapela v čele s kytaristou Nunem Bettencourtem - totiž zůstalo například na rozdíl od zpěvaččiných doprovodných tanečníků po celý koncert skryto v pozadí.

Bitevní plán byl prostý. Rock je dnes podle Bettencourta umírajícím žánrem, který přichází o své obecenstvo, a tisícihlavé Rihannino publikum už je sice rockem nedotčené, skupina takticky rozmístěných kytarových sól by ovšem mohla věci změnit. Nuno Bettencourt neočekává, že s příznivců popu a r ‘n’ b udělá za večer rockové konvertity - jen jim chce rozšířit obzory. A soudě podle aplausu, s jakým se jeho brilantním vyhrávky ten večer setkaly, sice možná Rihannino obecenstvo nikdy ani o něm, ani o jeho kapele Extreme neslyšelo, dobré kytarové sólo ale dokázalo instinktivně ocenit i tak. Jen kdyby se po každém podařeném instrumentálním intermezzu tento hudební partyzán nemusel opět stáhnout zpátky do stínů...

Pokud jste ho ovšem pohledem sledovali až tam, zjistili jste, že jednotlivým hudebníkům jejich místo v ústraní nijak zvlášť netrápí. Nedostanou tam totiž sice takový potlesk, jaký by si za svůj výkon zasloužili, můžou si však na druhou stranu během živelnějších písní alespoň bez ohledu na oficiální choreografii křepčit, jak se jim zachce, vtipkovat s tanečníky, pokradmu si vzájemně brnkat na nástroje a v přestávkách si s bedňáky míchat drinky. I klid na rockové frontě má své výhody...