Letem kytarovým světem - akustické kytary

Po dlouhé době jsme tu opět s exkurzí do světa akustických a elektroakustických kytar. Spěcháme tak tímto dílem vyplnit určitou mezeru, která v rámci našeho seriálu vznikla, protože od posledního uvedení této tematiky uplynulo již přes dva a tři čtvrtě roku. A to musíme napravit.

Samozřejmě, že v rámci jednotnosti přístupu i nyní zvolíme postup, na který jste si na našich stránkách za ta léta již zvykli. Což znamená, že u každé firmy si přiblížíme její historii a na vybraných modelech si uvedeme tu nejzákladnější filozofii jejího přístupu ke tvorbě nástrojů. V některých případech si uvedeme i osobností, které tyto nástroje používají, což je určitě nejpřesnější způsob charakteristiky jednotlivých modelů.

Ani tentokrát nebude chybět osobní zkušenost s některými modely, na které jsem si i u těchto firem mohl - díky svým žákům - zahrát.Nezapomeňme ani na pravidelnou součást těchto studií, kterou představují tabulkové přílohy, obsahující základní rozdělení a přehled nejsoučasnějších linií, řad a sérií jednotlivých firem včetně typických charakteristik.

Takže dnes nás čekají zajímavé firmy. Zcela jistě ne tak obecně profláklé, ale o to víc je nutné se o nich zmínit, aby naše mozaika poznání kytarového světa byla zase o trochu doplněna.

A protože nechceme žádné z nich stranit jejich řazením, tak si je uvedeme podle abecedy. A třeba pozpátku.

Oscar Schmidt

Jedna z kdysi nejznámějších amerických firem zabývajících se folkovou hudbou byla založena v Jersey City v New Jersey Oscarem a Ottou Schmidtovými roku 1871. Hned od samého počátku si nechala patentovat celou řadu svých inovací, a to jak z hlediska nástrojů, tak i jejich příslušenství. Roku 1911 byla firma do obchodního rejstříku zapsána jako Oscar Schmidt Company. Velký boom zájmu o její produkty vedl k tomu, že roku 1920 měla své výrobní pobočky už v pěti městech.

Od osmdesátých let devatenáctého století do poloviny let šedesátých století dvacátého se její nástroje většinou prodávaly podomním prodejem, který obstarávali najatí cestovní prodejci. Z tohoto období si firma ponechala řadu svých strategických postupů, mezi něž patřil i zvyk podomních prodejců pečlivě si poznamenávat připomínky zákazníků a v podstatě každý rok je nejen sumarizovat, ale i realizovat třeba na malých, zkušebních edicích nástrojů.

Základním původním cílem firmy byla produkce jednoduchých, velmi odolných nástrojů, vhodných pro domácí muzicírování. Ovšem doba dvacátých až čtyřicátých let přinesla společnosti řadu problémů, kdy se stalo, že tyto nástroje spočinuly často na půdách či ve sklepích. Dodnes lze narazit podle newjerseyské pobočky jedné americké sběratelské korporace na řadu unikátních nástrojů, které léta ležely pod prachem v běžně neobývaných prostorách domů...

Produkce firmy se dnes obecně prezentuje velmi typickou hlavou, osobitým designem kobylky a ochranného krytu, nemluvě o pečlivém výběru dřeva a snahy o co největší vstřícnost k muzikantovi, co se týče ergonimie hraní. Firma, která je v současné době začleněna pod značku Washburn, má při stavbě nástrojů několik osvědčených zvyklostí. Tak za prvé, u všech typů kytar se jí osvědčila kombinace mahagonového krku a palisandrového hmatníku. Za druhé, velký podíl z různých druhů dřev má u dna a lubů katalpa, někdy kombinuje i smrkové víko s mahagonovým dnem a luby. Za další, nezapomíná ani na mladší hráče - to by koneckonců nebylo nic tak neobvyklého, ale firma ani u těchto nástrojů neslevuje při výběru dřeva, takže jak poloviční, tak i tříčtvrteční modely jsou prakticky ze stejného materiálu jako vlajkové kytary firmy.

Osobně jsem měl možnost zahrát si pouze na jednu kytaru Ocsar. Před několika lety jsem musel řešit ozvučení kytary s nylonovými strunami v jednom ze svých pódiových multimediálních projektů. Neměl jsem možnost vypůjčit se tehdy mně známou Gibson Chet Atkins, a tak jsem se dohodl s jedním kolegou, že mi půjčií svého Oscara. Byl to model OC11CE. Pocit, že držím v ruce opravdovou klasickou kytaru, byl prvním a pro mne základním. I když je na kytaře výřez, vůbec to nevadilo, kytara prostě sedla. Mahagonový krk s palisandrovým hmatníkem dodával potřebnou hutnost tónu a jeho vysokou konkrétnost, tělo ze sepele a smrku znělo hodně výrazně. Zlatý hardware jen podtrhoval image celého nástroje.

Legenda k tabulkám

Tvary korpusů: D - dreadnought, G - grand auditorium, A - grand auditorium (Avalon), O - orchestra, S - concert, J - jumbo, L - jumbo (Avalon)

Další obvyklá značení: C - výřez, E - piezo, preamp, 12 (za názvem typu) - dvanáctistrunná kytara

Jay Turser

Americká značka Jay Turser byla založena roku 1988 v Mundelein v Illinois. Prvotním zaměřením firmy byla výroba kytar pro ty nadšence, kteří nejsou zvlášť movití, ale přesto chtějí do rukou dostat kvalitní nástroj. A to takový, který nejen dobře zní, ale je osobitý i svým tvarem a designem. Ale ne zas moc - kytaristé jsou v drtivé většině národ konzervativní, takže zde šlo o produkci klasických, prověřených modelů, zejména dreadnought a grand auditorium s určitými prvky odlišujícími je od ostatních značek. Mezi ty tzv. „na první pohled“ patří vedle tvaru hlavy i typický přesah hmatníku přes rozetu ozvučnicového otvoru u sérií High Definition a 500. Z hlediska konstrukce firma vsadila třeba u již zmíněné série na lisovaný kompozit z ultratenkých lamel těch nejtvrdších dřev, ze kterých po zpracováním vysokým tlakem, teplotou a injekcemi s lepidlem vyrábí a tvaruje hmatníky a kobylky. Základní snahou této úpravy je zvýraznění a prodloužení sustainu a průrazný, tvrdý zvuk.

Abychom se ještě vrátili k vývoji této firmy. V devadesátých letech popularita značky prudce vzrostla a v podstatě si své jméno udržela až do dnešních dnů. Její výrobky sklidily řadu cen, k těm nejprestižnějším pravděpodobně patří cena časopisu Guitar Player, udělená na základě hlasování čtenářů roku 2004.

V současnosti je Jay Turser zařazena pod křídla syndikátu US Music Corporation a výroba se přesunula do Číny. Dřevo si firma nechává dovážet, elektronika a ostatní hardware je většinou asijské provenience. Určitou zajímavostí je, že u krků vsadila firma prakticky u všech modelů pouze na mahagon, některé modely (jako např. JTA-555) jsou až na hmatník z mahagonu celé.

Značka je známá i výrobou elektrických kytar a baskytar, dobře si mezi muzikanty vede i nízkolubová elektroakustika JT-Cleopatra, na kterou jsem měl možnost si zahrát. Z námi uvedených modelů jsem měl asi tři týdny ve studiu půjčenou JTA-424QCET, která ve spojení s Marshallem AS50D zněla opravdu dobře. Zvuk byl tvrdý, suchý a jasný, i bez zapojení bylo spektrum barev tónů vyvážené - až na nižší basy, které mám na kytarách tohoto typu rád. Ale to je spíše můj problém.

I když to není přímo náplň tohoto článku, ve studiu byla i akustická basa v černé barvě JTAB-650. A ta měla hodně příjemný zvuk...

Avalon

Severoirská firma Avalon byla založena roku 1989, původně jako Lowden Company Limited. Do roku 2003 vyprodukovala cca na 15 000 nástrojů, v letech 1992-1996 se její jméno stalo známé i pro elektrické basové kytary Goodfellow. Poté, co značku Goodfellow firma prodala korporaci Shinseido do Japonska, soustředila se výroba jednoznačně na akustické kytary s vysokým podílem ruční práce.

Aby kvalita nástrojů byla co největší, firma se zkontaktovala s předními kytaráři světa, někteří z nich byli žáci Mitsuhira Uchidy, jednoho z předních japonských houslařů.

Noví tvůrci ale vzhledem k trvajícím licenčním smlouvám u Lowden Co nemohli své nové nápady realizovat. Teprve až poté, co se roku 2000 samostatně vyčlenila značka Avalon, bylo možné přistoupit ke všem plánovaným inovacím.

Roku 2002 tak například spatřily světlo světa nástroje série Avalon Gold, které sklidily řadu čestných uznání u mnoha prestižních magazínů včetně Total Guitar. Zajímavostí pak je, že výroba této řady byla později převedena pod českou značku Furch. I řada dalších modelových řad se začala smluvně vyrábět pod jinými značkami, ale nakonec, roku 2007, byly všechny tyto smlouvy uzavřeny a firma se soustředila pouze na své ručně vyráběné kytary doma, v Severním Irsku.

Pokud se podíváme na celou současnou produkci, tak si můžeme všimnout, že firma vsadila na několik jí osvědčených skutečností. Za prvé, drtivá většina modelů má mahagonový krk a ebenový hmatník. Často zde nalezneme i ebenovou kobylku. Za druhé, nebojí se stavět i z méně obvyklých materiálů, jako je tomu u kytar GGJ, A335, S360 a dalších. Poměrně velká nabídka forem je i u kytar s nylonovými strunami. Osobně se mi i zamlouvá, že firma neplýtvá všemi možnými návrhy tvarů a velikostí, ale soustředila se v podstatě jen na čtyři základní typy, dreadnought, grand auditorium, concert a samozřejmě jumbo. Navíc ani neuvádí (a nerozděluje), které kytary jsou s elektronikou a které ne. Firma totiž nabízí v podstatě všechny modely v obou variantách (i když svůj základ spatřuje v čistě akustických nástrojích).

Před dvěma lety jsem si mohl zahrát na L370 Custom, kytaru, která je vyrobena z koa. Zvuk byl masitý, hodně dřevěný, a hlavně velmi silný s důrazem na nižší středy (tedy pokud se pamatuji). Nic víc mi v paměti ze zvuku neuvízlo. Všiml jsem si ale velice dobrého zpracování se smyslem pro detail a tím nemyslím pouze vykládání. Nehrál jsem ale na ni nijak dlouho, protože měla natažené nejméně třináctky struny a taková síla mi dělá potíže... Pokud ale někdo ze čtenářů měl možnost hrát zejména na modely série Master, řady L, zkuste mi napsat, zajímá mne vaše hodnocení.

Kdo hrál či hraje na kytary Avalon?

Např.: Bruce Springsteen, Sinéad O’Connor, Van Morisson, Bob Geldof, BruceFixton (The Jam), Albert Lee, Henry McCullough, Nik Kershaw, RickyWarwick (Thin Lizzy) a další.

Trucks, známý ze svého působení u Allman Brothers Band a u Erika Claptona (mj.), pokračuje dál v intenzivním hraní, kdy, jak je u něj obvyklé, dává přednost spíše živému vystupování než chrlení desek. O jeho stále stoupajícím vlivu může svědčit i ten fakt, že v roce 2003 se dostal do Top100 Billboardu v kategorii Greatest Guitarists of All Time, kde skončil na 81. místě, roku 2011 se v této prestižní anketě posunul až na 16. pozici! Když si uvědomíme, že mu bylo jedenatřicet let a ocitl se ve druhé desítce, kde jsou s ním takové osobnosti jako Carlos Santana, James Burton, Les Paul, Neil Young, Freddie King, David Gilmour, Albert King, Stevie Ray Vaughan a George Harrison, tak to už je co říct...

Roku 2006 se podílel na albu Road to Escondido Erika Claptona a JJ Calea, jeho kapela si zahrála na proslaveném festivalu Eric Clapton Crossroads. Nějakou dobu také i jezdil jako člen Claptonovy koncertní kapely. Poté si postavil studio, kde natočil album Already Free, které debutovalo na 19. místě ankety Billboard Top200, v internetovém hlasování v kategorii Rock dosáhlo na 4. pozici, v kategorii Blues dokonce zvítězilo. Roku 2008 opět jezdil jako člen Allman Brothers Band, vystupoval se svou vlastní kapelou a byl i členem sestavy Soul Stew Revival.

Spolu se zpěvačkou (a posléze i manželkou) Susan Tedeschi založil kapelu, se kterou vydali v minulém roce debutové album.

Diskografie:

1. Derek Trucks + Derek Trucks Band

Songlines (2006, Legacy)

Songlines Live (2006, koncertní album, Legacy)

Already Free (2009, Legacy)

Roadsongs (2010, koncertní album,)

2. Derek Trucks + Tedeschi Trucks Band

Revelator (2011)

3. Spolupráce, hostování, účasti na projektech

Patří sem kupříkladu: Susan Tedeschi, Eric Clapton, JJ Cale, Buddy Guy, David Sanborn, Scrapomatic, Elvin Bishop, Jimmy Herring, McCoy Tyner, Herbie Hancock a další.

Muzikus 7/2004 - Kytaroví velikáni (str.48, noty, diskografie)

Muzikus 2/2009 - Letem kytarovým světem - Postřehy z praxe: Jak si zajamovat (str. 80)

I když bychom měli jmenovat třeba jenom Light My Fire, tak to úplně stačí k připomenutí významu Robbieho Kriegera, kytaristy legendárních, z hlediska historického vývoje hudby někdy dost obtížně uchopitelných Doors a souputníka Jima Morrisona, jedné z nejvýraznějších osobností rockové historie. I když se na něj po smrti Morrisona tak trochu pozapomnělo, nikdy se z obecného povědomí nevytratil. Máme na mysli kapely a projekty, od Butts Band přes jazzový Robbie Krieger Band po například RayManzarek and Robbie Krieger of the Doors (dlouhý název vznikl poté, co reinkarnaci Doors se zpěvákem Ianem Astburym od The Cult napadl soudně John Densmore).

„Bill Phinity, tak se jmenoval můj kamarád, kterého jsem znal ze školy a který mne seznámil s tvorbou Boba Dylana. Měli jsme spolu kapelu. To byly časy - tenkrát vedle nás vznikla další skupina, kde byli Jerry Garcia, Bob Weir a tak - ještě předtím, než to vykrystalizovalo v Grateful Dead. Oni byli ale daleko lepší než my. Hráli jsme převzatý věci od folkaře Davea Van Ronka a vlastně jsme měli jen jedno vystoupení. Bylo to pro nějaký ženský spolek, něco jako Armáda spásy.