Co do žánru, dosud možná nejostřejší vydání této rubriky přináší pohled do posluchačského světa Jirky Zajíce, přezdívaného Jürgen. Sympatický bubeník s rázným úderem a zdravým muzikálním nadhledem se výrazně angažuje na naší death/grindové scéně a prošel už řadou zajímavých souborů, jako Intervalle Bizzare, Ahumado Granujo, Uprise, Heaving Earth či Ingrowing.
Kdy a jakými „cestičkami“ jsi přičichl k rockové muzice? A byl jsi od začátku naladěný na tyhle tvrdší formy, nebo ses k death metalu a grindu musel postupně proposlouchat?
Už jako malý kluk jsem vnímal domácí vinylovou sbírku, kde mezi standardní normalizační produkcí vykukovala kompilace hardrockových kapel, v čele s uhrančivou fotkou Alice Coopera a s pro mě tehdy ještě těžko stravitelnou hudbou. Později jsem s úžasem zjistil, že se sbírka vinylů díky mému otci rozrůstá o předrevoluční metalové singly. Taky jsem se přehraboval kazetovou sbírkou mé tehdy punkem postižené sestry. Po pádu režimu jsem naplno propadl tehdejšímu boomu extrémní hudby a zároveň doplňoval „vzdělání“ v oboru nahrávek z dob dávno minulých.
Trpíš jakousi „profesní deformací“, že při poslechu hudby sleduješ pozorněji bubeníka?
Trpím a asi se toho nezbavím, stejně jako díky své profesi prodavače hudebnin kontroluju na live akcích, co kdo drží za nástroje a na jaké hraje aparáty. Naštěstí mě to ale, věřím, neovlivňuje ve výsledném dojmu z produkce. Vždy kladu důraz na celek a nerad bych si tvořil dojem o kapele jen kvůli jednotlivcům. I když to s tím vlastně souvisí, jednotlivci tvoří celek. A bubeníci? Zasvěcení ví, jak důležitý je pro výsledný dojem právě bicmen. V extrémních odnožích to platí dvojnásob.
Jsi průběžně aktivní ve více kapelách a projektech... Je to dáno přetlakem energie, nebo i tím, že si chceš zkoušet nové stylové polohy? Co jsem schopen průběžně sledovat, řekl bych, že se spíš držíš stylově konzistentních věcí...
Je to tak. Navzdory dnes už většímu posluchačskému přesahu se jako hráč nadále držím „srdcových“ záležitostí na rozmezí od metalu k metalu. (úsměv) Měl jsem možnost si zkusit i zcela odlišný hudební směr, někde na pomezí elektroniky a ambientu. Skvělá zkušenost, která mě ale utvrdila ve výše uvedeném. Momentálně se nejvíc hudebně realizuji v Heaving Earth a Ingrowing, kapelách stylově příbuzných, a přesto hudebně odlišných.
Dodnes lze narazit na stereotyp či klišé, že ke grindcoru, brutal deathu a podobně extrémním žánrům patří nižší zvuková kvalita. Co bys k tomu poznamenal?
Připouštím, že kousek pravdy na tom může být. V těchto extrémních žánrech je kladen důraz na instrumentální zručnost a jen kvalitně nahraná stopa otevírá cestu k výsledné kvalitě zvuku. V opačném případě dochází k digitálním úpravám, s nimiž je dosažení vysoké kvality složitější. Obecně cítím, že v nižší zvukové kvalitě nahrávky se odráží instrumentální schopnosti kapely. Na druhou stranu to nemusí být pravidlem. Vznikají i nahrávky, jejichž zvuk je navzdory nezpochybnitelným instrumentálním schopnostem kapely záměrně upraven kontroverzním způsobem.
Žijeme v době digitálního šíření muziky. Myslíš, že „dlouhohrající album“ má budoucnost? Anebo tenhle formát podlehne shlukům jednotlivých tracků vyvěšeným na nejrůznějších webových profilech?
Pevně doufám, že dlouhohrající album zůstane nadále základním formátem pro vyjádření úsilí kapel. Alba vnímám asi jako čtení knih. Jsou to příběhy s úvodem, gradací, uvolněním, závěrem. Prožitek v určitém časovém pásmu, kde kapelou zvolené pořadí skladeb vytváří jedinečnou atmosféru. Bohužel pokrok tomu nepřeje a čím dál častěji se setkávám s uveřejňováním singlů, které pro mne mají jen informativní charakter. Alba jako taková ale nezmizí. Pro vydavatele už však nebude rentabilní investovat do výroby nosičů a hudba se ještě víc přetransformuje z hmotné podoby do nehmatatelného obsahu webové džungle.
Metallica - ... And Justice for All (1988)
Vrchol hudební progrese Metalliky. Náročně vystavěné skladby s odvážnější stopáží, melodičnost se snoubí s razancí a riffy, které nezmizí z učebnic thrash metalu. Nesmrtelný klenot.
Suffocation - Effigy of The Forgotten (1991)
Nedoceněná kapela s hlubokým odkazem technicky náročného death metalu, ze kterého těží velká většina současných, moderně znějících death/deathcore/slamm kapel. Uvádím prvotinu, pro mne „srdcovka“, přestože byla na dalších třech albech zcela jistě překonána.
Morbid Angel - Covenant (1993)
Králové death metalu na jedné ze svých nekompromisních jízd. Diskografie Morbid Angel je bohatá a kvalitní. Tuto desku z roku ’93 uvádím především kvůli tenkrát nedostižnému bubeníkovi Petu Sandovalovi. Praotec „blast beatu“ zde definitivně potvrzuje svoje postavení krále extrémního drummingu. Jeho hra je inspirací pro spousty následovníků.
Contrastic - Contrastic (2000)
Jediný zástupce z Česka. Ne že bych nenašel další vhodné adepty, ale Contrastic se svojí „vílou“ zde na poli death/grindu natočili nejosobitější dílo hodné pozornosti. Důkazem budiž tehdejší zájem labelu Relapse, dnes jedné z nejzajímavějších vydavatelských společností na světě.
Necrophagist - Onset of Putrefaction (1999)
Kytarový mág Muhammed Suicmez na své „one man“ prvotině, ještě před obrovským boomem, který následoval s dvojkou Epitaph. Onset of Putrefaction je především nadpozemsky vystavěná kytarová jízda. Necrophagist doporučuji všem „otevřeným“ kytarovým hlavám.
Terrorizer - World Dawnfall (1989)
All star band, který svoji prvotinou jasně vytýčil mantinely grind core muziky. Asi už nikdo nerozřeší polemiky, kdo od poloviny do konce osmdesátých let s takovým hudebním marastem přišel jako nejpůvodnější průkopník, ale World Dawnfall je jistojistě jedním s kultů.
Black Sabbath - Sabotage (1975)
U Black Sabbath to pro mě všechno začalo. Sabotage proto, že ji mám nejradši z Ozzyho éry. Jinak celé klasické období do jeho odchodu je fajn. Hodně drog, alkoholu, skvělých riffů a nejspíš ani potuchy, co tohle jednou způsobí.
Origin - Entity (2011)
Origin jsou pro mě ukázkou budoucnosti, kam až může extrémní muzika zajít. Respektive kam až se dá zajít s instrumentální dovedností v rámci extrémní hudby, při stále relativně zachované struktuře skladby. Opravdovou lahůdkou je vidět toto živě. Jedna z nejkvalitnějších a nejextrémnějších kapel současnosti.
S.O.D. - Speak English or Die (1985)
Deska, která spojuje fanoušky snad všech metal/hc/punk odnoží. Zábavný, spontánní mix thrashe a hardcoru se záblesky tehdy ještě neexistujícího grindu. Jedna z prvních, raných nahrávek mé sbírky. Mosh or Die!
Napalm Death - Diatribes (1996)
Synonymum hlukového extrému na své nejpřístupnější desce. Kdysi zklamání, dnes jedna z nejoblíbenějších. Pro všechny, kdo se nemohou dostat Napalm Death pod kůži, je toto skvělý mezistupeň, jak vstřebat i jejich šílenější počiny. Silný materiál, vybočující z grindových vod.
