Bass profil - John Entwistle

Basista, který spoluzaložil legendární kapelu The Who. Na jeho kontě je také spolupráce s mnoha světovými muzikanty v dalších projektech. Jeho vliv na rockovou baskytaru se dá označit jako zásadní, neboť ovlivnil nespočet dalších baskytaristů od Chrise Squire po Geddyho Lee, od Steva Harrise po Geezera Butlera, od Billyho Sheehana po Victora Wootena. A v neposlední řadě proslul svojí sbírkou baskytar, mezi nimiž se vyjímaly jeho signature nástroje.

Dětství

John Alec Entwistle se narodil 9. října 1944 do hudební rodiny, která sídlila v londýnském předměstí Chiswick. Otec Herbert hrál na trubku a matka Queenie Maud hrála na klavír. Již od dětství se malý John věnoval hře na hudební nástroje a postupně se naučil na trubku, lesní roh a klavír, a všechny tyto nástroje v pozdějších letech využil ve svých skladbách.

Rodiče se rozvedli krátce po Johnově narození, a tak byl vychováván především svým dědečkem a babičkou. Ještě když navštěvoval střední školu Acton County, působil v orchestru Middlesex Youth Orchestra.

Počátky kariéry

Na začátku 60. let hrál převážně swing a dixieland, ale už začal pomalu koketovat i s rockovými kapelami. S Petem Townshendem měli duo The Confederates a později oba přešli do kapely Rogera Daltreye The Detours. Ta prošla během let kompletní hráčskou obměnou, kterou inicioval věčně nespokojený Daltrey, až se nakonec ustálila na čtveřici Daltrey, Townshend, Entwistle a Moon. Stejně jako fluktuovali hráči v sestavě, tak se obměňoval název kapely, až zůstal ten poslední a nejslavnější - The Who. V této době hrál John Entwistle i s dalšími kapelami, ale zatímco věhlas a respekt The Who rostl, ty ostatní se rozpadaly.

The Who

The Who vznikli na troskách The Detours v únoru 1964, a aby se odlišili, nazvali svůj styl Maximum R & B. Zásadnější, než byl zvláštní název stylu, se ale ukázalo ničení nástrojů na jevišti. To je opravdu odlišilo od ostatních kapel a po několik následujících let se stalo zlatým hřebem všech koncertů.

První nahrávky začaly vycházet již následující rok - poměrně úspěšný singl I Can’t Explain a především deska My Generation. Již od prvních tónů bylo jasné, že John Entwistle přepíše historii basové kytary a basové hry obecně. Nejenže vymýšlel poměrně výrazné basové linky, které byly později označeny jako technika „typewriter“ (technika psaní na psacím stroji). V samotné skladbě My Generation je také jedno z prvních baskytarových sól v historii.

Kapela sice pokračovala v úspěšném vydávání singlů, ale Pete Townshend cítil, že by se chtěl uplatnit s koncepčními alby. Již na dalším albu A Quick One z roku 1966 se už proto objevila devítiminutová skladba A Quick One While He’s Away, která předznamenávala věci příští.

Následující deska The Who Sell Out již byla koncepčním albem, které obsahovalo rockovou mini operu Rael a také nejúspěšnější singl I Can See for Miles.

Nejvýznamnější album v historii The Who vyšlo v roce 1969 pod názvem Tommy. Plnohodnotná rocková opera přepisovala dějiny svým provedením a kritika se předháněla v pochvalných recenzích. Pro The Who byla tahle deska navíc průlomem na americký trh. Album se dostalo do Top Ten v Británii i USA a prodalo se jí na světě přes dvacet milionů kopií.

Kapela se stala tahákem nejrůznějších festivalů a začala pracovat na následovníku desky Tommy. Zamýšlené album se mělo jmenovat Lifehouse, ale kapela se nakonec rozhodla vydat klasičtější rockové album Who’s Next, které spatřilo světlo světa v roce 1971. Bylo důstojným následovníkem předchozí desky a uspělo jak u fanoušků, tak i u kritiky.

V roce 1972 vydali několik úspěšných singlů z nevydaného projektu Lifehouse, ale už se pomalu začali věnovat dalšímu koncepčnímu projektu, který vyšel v roce 1973 pod názvem Quadrophenia. Stejně jako předchozí alba, i tohle bylo ověnčeno úspěchy a patří k zlatému fondu rock ‘n’ rollu. Na následném turné se v Brightonu odehrála památná scéna, kdy Keith Moon odešel uprostřed skladby z jeviště a náhodný fanoušek - Scot Halpin - ho nahradil na poslední tři skladby. Podle Daltreye bubnoval docela slušně.

Následující desky Who by Numbers (1975) a Who Are You (1978), přestože úspěšné, už naznačovaly, že kapele začíná docházet dech. Vše navíc podtrhla smrt bubeníka Keitha Moona, který se předávkoval sedativem heminevrinem, aby utlumil následky párty u Paula McCartneyho. Následovníkem Moona se stal bývalý bubeník The Faces Kenney Jones.

V květnu 1979 se The Who úspěšně vrátili na koncertní podia a odjeli turné po Británii. Následné krátké turné po Spojených státech ale vyústilo v tragedii. Na koncertě v Cincinnati bylo v davu ušlapáno jedenáct fanoušků a dalších šestadvacet bylo zraněno. Na následných koncertech byla přijata opatření, aby se nic podobného nemohlo opakovat.

The Who s Kenney Jonesem natočili dvě alba - Face Dances (1981) a It’s Hard (1982). Obě dobře přijatá kritikou a se slušným prodejem. Fanoušci si nicméně nemohli zvyknout na nového bubeníka a také změna zvuku je nepotěšila. Vše vyústilo v roce 1983 v odchod Petera Townshenda z kapely.

Sólo kariéra a spolupráce

John Entwistle byl prvním z kapely, který se pustil na sólovou dráhu. Důvody byly nasnadě - v The Who se jako autor neměl šanci prosadit a také jako zpěvák se nemohl uplatnit jako sólista. Na svých deskách si vše vynahradil. První album vydal v roce 1971 pod názvem Smash Your Head Against the Wall a kromě baskytary a zpěvu si nahrál také dechové nástroje, perkuse a klávesy. V podobném duchu se nesou i jeho další desky, přestože si, zejména na prvních deskách, zval na natáčení hromadu hostů.

Vedle své kapely, se kterou často vyrážel na turné, se Entwistle účastnil také mnoha projektů. Za všechny zmiňme například The Best (společně s Keithem Emersonem, Joe Walshem, Jeffem Baxterem a Simonem Phillipsem) v roce 1990, v roce 1995 účast na projektu Ringo Starr and his All-Starr Band a v roce 2001 se účastnil revivalu Beatles, který zosnoval Alan Parsons a hráli v něm také David Pack nebo Todd Rundgren.

Návraty The Who

První, jednorázový, návrat se uskutečnil v roce 1985 pro charitativní koncert Live Aid Boba Geldofa. Na turné vyrazili až v roce 1989, již bez Kenneyho Jonese, kterého jako host nahradil Simon Phillips. Úspěšné turné bylo první, kde The Who výrazně ztišili svůj projev kvůli stále se zhoršujícím sluchovým problémům Pete Townshenda.

V roce 1991 natočili skladbu Eltona Johna Saturday Night’s Alright for Fighting a byla to poslední studiová skladba, kterou natočili s Entwistlem. Další reunion se uskutečnil v letech 1996-1997, kdy The Who vyrazili na vzpomínkové turné k albu Quadrophenia, za bicí se tentokrát posadil Zak Starkey. Od té doby hráli The Who každý rok na několika charitativních akcích a pomalu spřádali plány pro budoucnost.

Smrt Johna Entwistlea

Začátkem roku 2002 odehráli několik koncertů v Británii a v červenci měli vyrazit na turné po USA. 27. července, den před zahájením turné, byl John Entwistle nalezen mrtvý v pokoji hotelu Hard Rock Hotel v Las Vegas. Důvodem smrti byl infarkt, který způsobilo příliš mnoho kokainu. Turné bylo odloženo o dva dny a místo Entwistlea nastoupil na místo basisty Pino Palladino.

John Entwistle si vysloužil dvě přezdívky. Jednou byla The Ox (Vůl), nikoli ovšem v našem významu, ale pro svou tělesnou konstituci, a navíc byl údajně schopen vypít, sníst a vydržet víc než kdokoliv jiný. Druhou přezdívkou bylo spíše rčení „nejtišší v soukromí, nejhlasitější na pódiu“, které vymyslel baskytarista The Rolling Stones Bill Wyman. John Entwistle byl totiž vyhlášený kliďas, ale hlasitost si na svých aparátech vytáčel zásadně naplno - údajně aby se slyšel přes Moonovo bubnování.