12/2014

Editorial

  • Většinou je před ním stop time či stopka, jak chcete. Kapela to valí a po refrénu to zarazí jako jeden muž. Pak na něj dojde. Magické ticho v sále ruší jen šumění větráků koncových zesilovačů. Všichni muzikanti se opřou do svých nástrojů jako o život. Souzvuk je to mohutný a slovutný. Těch písniček je opravdu hodně. Asi nejvíce v rocku, ale kdo ví. A nadržený sólista se nedočkavě vrhne do ticha, aby pak v hudební a emoční extázi splynul s jeho harmonií. Jiný si zase počká a inspirován jeho nekompromisním nástupem se do toho opře, že si všichni sednou na zadek. A to nemluvím o těch, co se pokusí skočit do něj rovnýma nohama na dobu s přesností atomových hodin. Kdo to zažil, tak ví, jaký to je pocit. Zkušenějším už nemusím nic vysvětlovat. Jasně, je to akord…

    Ten pocit je nepopsatelný a možná je to i jeden z důvodů, proč spousta lidí hraní tolik miluje. První tón sóla, pěkně vysoko a ohnutý, či chcete-li „počesku“ vytažený, jak zákon káže, a je úplně jedno, je-li to na ságo, foukačku či kolečkem na synťáku, i když pramámou asi bude kytara, a řádně zbustřená.

    Stupnice má dvanáct tónů, a i když je tedy výběr slušný, proč zrovna tenhle? Legendární balada Zeppů, parplovské Dítě v čase… a u nás doma, ať si kdo chce, co chce říká, tak Kaťáci určitě neváhali ani chvilku ho tam vrazit. A každý tu pecku zná.

    Bývává druhý v řadě, hned po „cigánském“ géčku ve výuce u adeptů kytarové hry. Ano, není to nikdo jiný než akord A moll, známý v odborných kruzích pod přezdívkou Am. :-)

    Máme konec roku, tak bych chtěl za redakci všem čtenářům Muzikusu a muzikantům popřát hlavně hodně… nene, žádný stromeček a happy „yeary“… Ať vám to vaše Am hraje dobře a zvučně po celý rok 2015. A nakonec i mnohem déle.

    Veselé a štědré a šťastný muzikantský vám ze srdce přeje

    Vladimír Švanda a celá redakce Muzikusu

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 27. 11. 2014

Články v tomto čísle