Tony Martin - Nedoceněná kapitola Black Sabbath

Britský zpěvák Tony Martin, rodák z Birminghamu, je v historii Black Sabbath jednou z nejdůležitějších, ale zároveň nejpřehlíženějších postav. Po Ozzym je sice druhým nejdéle fungujícím zpěvákem této legendární formace a několikrát jí pomohl zpátky na nohy, ale vždy byl až třetí volbou po princi temnot nebo Ronniem Jamesi Diovi.

Přesto tento vyhledávaný zpěvák vzpomíná na své zkušenosti pozitivně a na otázky odpovídal s obdivuhodnou lehkostí doplněnou o vtípky, napodobování a chichotání. Přestože své aktivity výrazně utlumuje, výjimečná příležitost se s ním potkat vznikla na letošním ročníku festivalu Masters of Rock, kde hostoval u domácí power metalové naděje Sebastien. V našem povídání jsme vedle jeho soukromí, sólové kariéry nebo drahocenných nástrojů narazili i na zajímavosti ze zákulisí Black Sabbath, včetně dalšího pokusu o reunion skutečné původní sestavy praotců doom metalu.

Jak jsi spokojen s dnešním vystoupením?

Nepředvedli jsme sice to, co jsme chtěli, ale zvládli jsme to. Hlavně když si vezmu, že jsme měli včera jen půldenní zkoušku, kde jsme projeli písně stylem: „Máš to?“ „Myslím, že jo!“ (smích) Proto jsme naživo občas něco podělali, ale bylo to spontánní a zábavné.

Takový Roland Grapow (ex-Helloween, Masterplan), který s nimi vystupoval už i loni, měl třeba v ruce kus papíru, aby si připomněl texty... (smích)

Byla to fakt sranda. K podobným hostováním to prostě nějak patří. S kapelou jsem něco napsal asi před rokem a celkem se mi líbí jejich styl psaní. Dnešní show byla ale jen jednorázovka a obratem se zase vrátím do Anglie. Na druhou stranu kapele jsem doporučil si hosty nezvat. Nemohou se totiž proslavit na základě slávy někoho jiného. Je fajn mít přátele a určitě se hodí kapelu trošku popohnat, ale frontman, který si říká George Rain, musí stavět převážně na své tváři.

Kutil Tonda

Během let jsi vyzkoušel velkou řadu mikrofonů, ale málokdy jsi někde zmínil své favority.

Hudebník se během let vyvíjí a mění. Na začátku používáš něco, co považuješ za úžasné, a věř tomu nebo ne, v mém případě to byla značka Samson. S tou jsem byl i řadu let u Black Sabbath, dokud jsem nezměnil názor a nepřešel k Shure. Při práci ve studiu ale jen tak něco nepřekoná Neumanna.

Každopádně během let jsem vyzkoušel i další značky, jako AKG a řadu dalších. Vždy mě hrozně bavilo zkoušet další a další vybavení a objevovat nové zvukové odstíny. Pokud mám třeba zahrát akustický set, vezu s sebou specifický mikrofon. Nemám tedy žádného favorita. Píchám se všema! (smích) Musím ti říct i jednu historku. Když jsem byl malý, šlohl jsem mikrofon!

Z hudebního obchodu?

Ne, starého klubu. Nechali tam všechno jen tak ležet, tak mě napadlo, že to asi tak moc nepotřebují. Byl to Reslo Ribbon a neměl jsem ani ponětí, co jsem to ukradl, ale vypadal jako ty staré mřížkované mikrofony. Proto jsem si ho nechal a při první příležitosti jsem se podíval, co je uvnitř. Jenomže tohle vybavení je uvnitř velmi křehké, a proto jsem ho rozbil. Nic se nestalo, až na to, že tyhle věci mají dnes hodnotu třeba i dvacet tisíc dolarů! Byl jsem hrozný vůl a zde máš mé přiznání. (smích)

Pitval jsi úspěšně i další modely?

Vystudoval jsem elektrotechniku, proto se vyznám ve střevech. Vždycky mě to hrozně fascinovalo a uměl jsem si pohrát s velkou řádkou mikrofonů, které jsem následně používal

Když jsem byl malý, šlohl jsem mikrofon!

Tím, že jsi multiinstrumentalista, mohli bychom rozhovor klidně zaplnit jen rozborem vybavení. Přesto jsi asi nejvíce táhl ke kytaře. Přibliž nám svou sbírku.

V prvé řadě je tam jedna, kterou jsem si vyrobil sám. Vzal jsem takhle kus lavice, který jsem našel ve fabrice, a udělal ji z toho. Jednalo se o mahagon, což je hodně tvrdé dřevo. Vyřezal jsem tvar a pak jen navrtal struny. (smích) Nabarvil jsem ji na černo, jinak to ani nešlo, a na krk naskládal diamanty. Nazval jsem ji Carbon Diamond. Dodnes na ni hraji. Jinak má sbírka je početná, ale nijak obrovská. Měl jsem třeba semiakustickou Gibson Epiphone 335. Ta mi připomíná další mladickou blbost, a to, že jsem ji prodal za pár liber. Měl jsem kytar ještě daleko víc, jako třeba Tokai nebo Carson, ale nejčastěji jsem se vracel ke svému „uhlíkovému klenotu“.

Chtěl bys nám přiblížit ještě něco unikátního na svém modelu? Snímače, struny...?

Nic oslnivého, ale v poslední době mě strašně zaujaly struny, které svítí ve tmě. To mi přišlo kurevsky boží! (smích)

Tony, ty ses nechat oslnit barvičkami...

Prostě je to cool! (smích) Představ si, že pod sebou máš ultrafialové světlo, které ti rozzáří struny. Paráda!

Nástrojů máš ve sbírce pochopitelně víc, od basy přes klávesy až po housle nebo dudy. Než abychom procházeli všechno, máš i zde nějaké poklady?

Mou hlavní motivací je hrát, ať je to cokoliv. Může to být klidně pivní plechovka nebo stůl, kterými si nahradím bicí. Takže ať mi někdo dá do ruky flétnu nebo housle nebo cokoliv jiného, vždycky budu schopen hrát.

Takovýto záběr je přece jen dosti neobvyklý. Vedli tě k hudební nauce rodiče?

Řekl bych, že jsem částečný autista. Je ve mně obrovská chuť objevovat, jak věci fungují. Pokud dáš přede mě nástroj, který neznám, najdu způsob, jak se na tu blbost hraje! Je to osobní vášeň, nikdo mě nikdy nic neučil. Stejné to bylo i se zpěvem, čemuž jsem se začal věnovat jako dlouholetý kytarista. Chtěl jsem se prostě naučit zpívat a bylo úplně přirozené, že jsem zpočátku dělal hodně chyb. Možná jsem si měl vzít lekce, ale raději jsem na to přišel sám.

Prodali jsme své duše rock'n’rollu

Dostávala tě někdy tahle nátura do nepříjemných situací jako v případě Black Sabbath, kdy jsi většinou ani nevěděl, jak dlouho bude tvé angažmá trvat tentokrát?

Hodně často mě tahle otázka trápila a je pro to jasný důvod. Tony Iommi byl šéf, který mi neustále tvrdil, že je všechno v pořádku, ale z ničeho nic přišel vyhazov. Moje fungování v Black Sabbath spočívalo v luštění signálů mezi řádky, a to bylo nesmírně unavující. Byla to radost, ale i utrpení, které začalo v mých patnácti, kdy jsem svou tehdejší přítelkyni vzal na jejich koncert. Nezapomenu na Tonyho, který si nebyl schopen dlouhé minuty naladit kytaru. Jsme ze stejného města, proto jsme je neměli za nijak dobrou kapelu. Spíš jsme je tolerovali a nevěřili, že se dostanou tak daleko. Tím spíš, že bych u nich mohl zpívat. To nebyl sen, to nebyla ani myšlenka!

Přesto zafungovaly staré kontakty...

Můj tehdejší manažer byl tour manažer Black Sabbath v Ozzyho éře, a dokonce spolu chodili do školy. Když se rozpadla moje tehdejší kapela, pozval mě na pivo, s tím že se chce nutně sejít. Hrozně mlžil, naložil mě do auta, až jsme dojeli ke dveřím, které otevřel Tony Iommi. Dali jsme si čajíček a kecali o jejich situaci. Nedávno totiž přišli o Glenna Hughese, kterého po albu Seventh Star jednoduše ztratili. Nakonec mi jen řekli, ať se naučím tyhle písně, protože možná s nimi pojedu na turné. Měl jsem hrozný strach, protože neumím zpívat jako Glenn, ale naštěstí ho po pár dnech našli. Po nějaké době přišel druhý telefonát, protože přišli o Raye Gillana, který už započal práce na The Eternal Idol. Po čase, myslím, zemřel, ale hlavní bylo, že mě pozvali na konkurz do Londýna, kde jsem měl zazpívat píseň The Shining. Řekli jen: „Ok, máš týden na nazpívání celého alba.“

S tvým autismem?

Mohl jsem se zbláznit, ale neměl jsem na výběr. Nejvíc mě ale nasrali, že si všichni váleli šunky na Montserratu v Karibském moři. Tam byli více než rok, ale mě dali sedm dní.

Jsem částečný autista. Je ve mně obrovská chuť objevovat, jak věci fungují

Museli si vydělat hodně peněz během éry s Ozzym, aby z toho žili ještě tehdy.

Vydělali, ale o většinu přišli. Když jsem přišel já, byli v podstatě na mizině. Plážové dýchánky krylo vydavatelství, které doufalo v krásný profit, ale ten se nakonec nekonal. (smích) Dřívější výdělky šlohnul bývalý manažer, který utekl snad se šesti miliony liber. Tehdy ale brali tolik, že na to nepřišli celé měsíce. K tomu přidej ještě pár blbců kolem, a jsi na mizině. Já se tedy přidal ke kapele, která byla švorc, a navíc s ní nikdo nechtěl spolupracovat. Stačilo položit otázku: „Kolikátý, že je to zpěvák?“ Dokonce tu byli i lidi, kteří se na albech neobjevili jako Dave Donato!

Tony měl obrovskou snahu kapelu zachránit, ale někdy to šlo i za hranici kamarád kamaráda...

Ještě dál! Kamarád, kamaráda, jeho pes, babička... (smích) Když jsem se tedy přidal já, novináři už z toho měli totální srandu. Já jsem s touhle nálepkou musel pracovat po celé ty roky.

Dalším důvodem, proč jsi byl přijat, byla i tvá schopnost psát. Většině zpěváků chyběla a Ozzyho částečná negramotnost je druhý extrém.

Tuhle roli jsem si opravdu užíval a byl jsem rád, že mi postupně nechávali dostatek volnosti. Na druhou stranu zpočátku jsem byl ze všeho tak vystresovaný, že jsem si to zapomněl užívat. Třeba první dva roky uběhly nesmírně rychle. Konečně mi to došlo až o pár let později v Rusku, kdy za mnou seděl Cozy Powell s vyrytým jménem na obou kopácích, Neil Murray z Whitesnake, Tony Iommi a do toho, jáááá! (smích) Každopádně mám pocit, že si mě nechali, protože jsem byl levný! (smích) Nebyl jsem totiž jejich kategorie, jakožto neznámý zpěvák z Birminghamu. Navíc o deset let mladší. (smích) Oni měli za sebou dvacet let na vrcholu, takže to bylo celé takové zvláštní.

Stejného názoru jsou nezaslouženě i různá hudební média. Kdykoliv jsem četl nějakou literaturu o Black Sabbath, tvé období bývá dost přehlíženo. I chování kapelníka působilo tak, že pokud nemůžeme sehnat Ozzyho a vypadl i Dio, zavoláme Tony Martinovi.

Tak nějak... Když dělali s Diem na albu Dehumanizer v roce 1992, po první vlně naší spolupráce, doslova ho nesnášeli. Chodil totiž po večerech tajně do studia a upravoval finální mix podle sebe. Zavolali mi a prosili mě, abych ty věci zkusil zazpívat. Přišel jsem, vytáhl mikrofon o kus výš (smích), ale v tak krátké době to nebylo reálné. Dokončili to tedy s Ronniem.

V té době ses ale pokoušel postavit na vlastní nohy sólovým albem...

Měl jsem kontrakt u Polydoru, který mě poslal k vodě, poté co jsem se zase přidal k Black Sabbath. Práce na sólovém albu mě bavila, ale tím jsem si nechal uplavat možnost ji dodělat.

Rozchod s Black Sabbath a návrat Dia po albu Tyr (1990) byl přece jen hodně překvapivý, když jsi především albem Headless Cross (1989) pomohl kapele dostat se zpátky do žebříčků. Myslíš, že to byl jen marketing: „Dio je zpět?“

Bylo to totálně nečekané. Ani mezi řádky jsem to nevyčetl. Vážně nechápu jejich myšlenkové pochody.

Zásluhu na tom budou mít asi jejich manželky. Kdykoliv došlo v Black Sabbath k nějakému „návratu“, vždy v tom měly prsty buď Geezerova, Diova nebo Ozzyho manželka.

Je to možné! (smích) Wendy Dio a Gloria Butler se dobře znaly a mají na své muže velký vliv. Mně tehdy zavolal manažer na cestě ze studia, kde jsem piloval nové věci, že bych si měl radši sednout.

Proč jsi je tedy neodmítl po albu Dehumanizer, když tě už několikrát podrazili?

Pokusil jsem se o tenhle hrdinský čin, ale když se tahle příležitost vrátila, řekl jsem jim, že to bude jen pod podmínkou, že budu opravdu řadovým členem. Jen pár lidí to totiž může říct, a proto si původní členové stále můžou dovolit reunion turné.

Čtyři železní paranoici

Jakožto velkého fandu mě neúčast Billa Warda stále hrozně mrzí.

Tohle taky nechápu. Během těch desíti let v Black Sabbath neřekli o Billovi jedinou špatnou věc. Proto když ho teď odmítli, obhájili to tvrzením, že chtěl peníze. Ok, dejte mu je! Je to původní bubeník, tak proč by je neměl dostat? Pak řekli něco ve stylu, že si stejně nepamatuje písničky. Ok, slyšeli jste někdy o zkouškách? Vemte si Def Leppard, kde bubeník přišel o ruku. Čtyři roky mu pomáhali, dokud mu nesehnali soupravu, na kterou může hrát jednou rukou. Pak zorganizovali mraky zkoušek, aby zase mohli vystupovat. Proč to neudělají i s Billem? Jediné vysvětlení je, že po tomhle, údajně posledním turné, udělají ještě jedno, ve skutečné původní sestavě. Tohle si podle mě naplánovala Sharon ve svojí manažerské hlavičce. Ale co já vím, možná to bude tím autismem. (smích)

To zní rozumně, ale je tu zřejmě i další důvod. Reunion turné 1998 se Bill z větší míry nezúčastnil kvůli infarktu a byl nahrazen tradičním Vinnym Appicem. Bill zřejmě dostal nabídku na poloviční honorář, aby mohli z té druhé půlky zaplatit jiného bubeníka, který bude fungovat jako případná rezerva. Neschvaluji to, ale tak to mohlo být. V každém případě Tommy Clufetos přinutil staré psy na pódiu přidat do kroku.

To jo, ale Tony Iommi měl rakovinu a poradili si. Proč to nemůžou udělat i pro Billa? Bojím se, že za tím bude ještě něco. Abych byl upřímný, už je nějakou dobu nesleduji a „třináctku“ jsem slyšel jen matně. Možná proto, že nejsme v kontaktu už řadu let. Myslel jsem si, že by to takhle nemělo dopadnout, ale nevím, jestli si to zasloužím. Hodně lidí, včetně novinářů, moje období přehlíží.

Moje fungování v Black Sabbath spočívalo v luštění signálů

Můj dojem je, že jsi byl až příliš zabraný do práce, chrlil materiál a dával ostatním záminku, aby tě využívali.

Asi to tak bylo. Vem’ si, že jsem měl manažera, který měl obrovské problémy se s ostatními členy a managementem vůbec spojit. Bylo to, jak to bylo, a dnes jsem jinde. Jsem hrdý na tuto kapitolu svého života. Bylo to sice velmi náročné, ale vždy mě potěší, kolik lidí si na mé působení v Black Sabbath pamatuje v dobrém.

Profi zpěvák

Během kariéry jsi jistě narazil na problémy s hlasem. Jak sis dokázal poradit?

Když jsem byl mladý, nikdo se mi nevěnoval, proto jsem zpíval, jak se mi zachtělo. Je to jedna z nejhorších věcí, co můžeš udělat, protože si ani neuvědomuješ, jak moc svému hlasu ubližuješ. Když jsi mladý, hlas se ti regeneruje rychle. Pokud prokřičíš celý koncert a přijdeš o hlas, druhý den je zpět. Ale s každým rokem se to prodlužuje. To samé platí mimochodem i pro pupek a kocovinu. (smích) Občas jsem musel do nemocnice, ale vše bylo v pořádku. Jen mi řekli, ať trochu uvažuji. Dnes už řádně cvičím, ale hlas pod tlakem trpí pořád. Funguje, ale někdy musím vytasit triky, abych si poradil s celým setem. Kapela může třeba trochu podladit, vynecháš ty největší výšky, upravíš harmonii nebo prostě necháš dav zpívat déle, když už to dělají tak jako tak.

To mě tak štve, když se celý koncert těším na dvě tři výstavní pasáže, a zpěvák se šetří na další vystoupení a ulehčí si to! (smích)

O tom to přesně je. Pokud máš před sebou obrovské světové turné a posereš si hlas někde v Evropě, musíš zrušit nějaká vystoupení. Proto se my starší pánové snažíme najít co možná nejlepší rovnováhu, aby nás vidělo co nejvíce lidí. Je mi skoro šedesát a věř mi, že vstávání začíná pořádně bolet. (smích) Na druhou stranu mě život naučil, že si nemám na co stěžovat. V rodině máme totiž tři postižené děti a každé s jiným druhem postižení. Moje dáma v tom přesto našla jeho velké pozitivum. Počet společných aktivit je sice omezený, ale můžeme si aspoň povídat nebo se projít. Mnoho ostatních takové štěstí nemá, protože jejich děti spíš připomínají kusy zeleniny.

Díky tomu jsem se stal vyrovnanějším člověkem.

Oproti jiným rodinám máš výhodu, že jim můžeš pomoci i finančně.

Časy jsou zlé i pro mě, protože nemám žádná práva z dob Black Sabbath.

Jakto?

Jednoduše mi je sebrali. Radši se neptej mě, ale Sharon. (smích)

Počítám, že právnická bitva by tě připravila i o ten zbytek úspor.

Přesně! (smích) Přišel jsem o práva z první sólové desky, když jsem se vrátil k Black Sabbath, a o práva z druhé desky jsem přišel kvůli bankrotu vydavatelství. Něco jsem pochopitelně v nejlepších letech vydělal, ale taky jsem to rozfofroval. Takhle to proběhlo vícekrát. (smích) Dnes nouzi nemám, a hlavně jsem šťastný člověk, který si může vybírat. Existuje totiž cena, kterou musíš zaplatit, pokud chceš, aby Tony Martin zpíval na tvojí desce. Platíš si totiž i hodnotu a historii spojenou s mým jménem. Sebastien si mohli dovolit hlavní stage, protože jsem tam byl já. Mám i další projekty a můj hlas se objevil na asi padesáti různých albech.

Musel si i Arjen Lucassen zaplatit tvé služby pro album Star One Victims of the Modern Age nebo to bylo přátelské hostování?

Něco mezi tím. Nic závratného. Tahle spolupráce totiž mohla začít už před lety na debutu, ale odmítl mě, protože jsem nechtěl přijet k němu domů a napojit se na jeho vybavení. (smích) Když dělal na zmiňované druhé desce, vyžádal jsem si demo, s tím že mu to pošlu zpátky dodělané zdarma. Pochopitelně jsem tam i něco změnil, což ho prvně šokovalo, ale pak uznal, že se mu to líbí, a mohl jsem to dodělat doma. (smích)

Sólista a táta

Jak je na tom tvoje další sólová deska The Book of Shadows?

Je na tom dobře, jen teď trochu odpočívá, až ni přijde čas. Mám totiž hrozně divoké plány, které bych na ní chtěl realizovat, a většina jsou akustické věci. Řekl bych, že asi nejintelektuálnější pasáže, které jsem kdy vymyslel. Titul možná připomíná literaturu čarodějnic, ale podle mě má The Book of Shadows popisovat tvou minulost: Všechny stíny, výčitky a chyby, které by sis přál odčinit. Začal jsem na tom pracovat už před nějakou dobou, ale vydal jsem se vícero směry, a proto to chce ještě hodně času. Dosavadní dílo se mi hodně líbí, a dokonce jsem do něj zapojil i své děti. Mé dcery přispěly hodně strašidelnými dětskými hlásky a syn tam hraje na kytaru.

Jak to snáší tví nejbližší, že mají v rodině rockovou legendu?

Je to paráda, protože jsem zároveň i taťka-týpek. Rodiče bývají občas prudérní, ale když tvůj fotřík zpíval v Black Sabbath, asi ho bereš jinak. (smích) Zároveň umím být i přísný a mám i hlavní schopnost rodiče, a to umět říct NE! Možná to na nich zanechalo určité jizvy (smích), ale mám úžasné děti a vycházíme teď spolu moc dobře. Dříve to asi bylo se mnou trochu těžší, protože jsem rozvedený už dvakrát. Takže nechyběly ani incidenty s bývalými manželkami, což k rozvodům nepochybně patří.

Na tvé sólovce se podílí i klávesák Geoff Nicholls, který hrál s Black Sabbath v pozadí snad celá staletí, ale nikdy se nedočkal zasloužené odměny.

Až nyní! Nedávno mu přiznali veškerá práva. Je to můj velký přítel a táhne mu na sedmdesát. I když ve skutečnosti je to puberťák, protože se narodil 29. února. (smích) Neznám vtipnějšího člověka.

Během našeho rozhovoru jsme zmínili i pití. Nedávno jsem se potkal s Jakem E Leem, který hrál pár let u Ozzyho, ale nemohli jsme podniknout druhou část rozhovoru, protože po koncertě byl sotva schopen mluvit. Když to tak vezmu, povzbuzující a omamné látky tak nějak patří k turné, protože věčně jen na něco čekáš nebo cestuješ.

Je to tvoje volba, ale i já rád piju. S mou dámou jsme velcí pijani, ale nikdy jsem nebral drogy. Vždycky jsem si nějak vystačil se skleničkou. Je očividné, že na turné je všechno dostupné, ale zároveň jsem musel překročit hodně lidí a vidět, co to s nimi udělalo, takže jsem se toho nikdy nedotkl. Ten týpek si v hlavě asi užívá hodně zábavy, ale leží na zemi proboha! (smích)

Ještě mě napadla jedna muzikantská otázka z turné. Většinou jsi používal bezdrátové mikrofony, ale jednou ti dali jiný, s kabelem, se kterým jsi prý omotal celé pódium...

Protože jsme na bezdrátový chytali komunikaci místních taxikářů. (smích) Bylo to hrozně komické, ale ještě komičtější jsem byl já s tím kabelem. Co jsem měl dělat? Já je varoval předem, že s tím umím zabíjet!

Před pár lety nás opustil Ronnie James Dio. Do novin se napovídá hodně diplomatických frází, proto by mě zajímalo, jak na něj vzpomínáš po letech ty.

Potkal jsem ho jen jednou a nemusím asi dodávat, že mě neměl rád! (smích) Bylo to zrovna v době, kdy dodělali album Dehumanizer. Tony mě pozval na koncert a Diovi hrozně vadilo, že jsem v publiku. Po koncertě se se mnou nechtěl ani bavit. Proto jsem musel udělat první krok a vysloveně jsem se mu vnutil před ksicht, představil se, potřásl rukou a on jen něco zamumlal. Řekl jsem mu, že mě vůbec nezajímají nějaké mediální bitvy a že ho hodně respektuji jako zpěváka. Zase něco zamumlal a dodnes si pamatuji, že při odchodu si zamumlal pod bradou: „Zasraná čubka!“ (smích) Aspoň jsem se o to pokusil, protože to byl vážně výborný „power“ zpěvák. Z toho důvodu nás asi lidé hodně porovnávali.

Zpíval jsi tedy naživo raději Diův než Ozzyho materiál?

Nejspíš ano, ale výběr setlistu byla spíše kapelní politika. Iommi byl ten, kdo vybíral více Diovy věci, a pak se postupně, podle přání managementu, přidávaly i nové věci se mnou. Změnilo se to až na posledním turné, kdy se najednou objevovaly i Ozzyho skladby. Obhájili to přáním fanoušků. Na to jsem reagoval: „Takže připravujete reunion s Ozzym?“ Ptal jsem se jen, abych si mohl zařídit budoucnost, protože jsem nechtěl skončit na prázdno jako posledně. Můj manažer měl stejný pocit, ale oni to důrazně odmítli. Stejně k tomu došlo...

Není se ani čemu divit. Poslední album Forbidden (1995) s hostujícím rapperem Ice-T, bylo vrcholem celé téhle komedie.

Když jsme se o tom dozvěděli s Cozym Powellem, věděli jsme, že to bude průser. Iommi nás ujišťoval, že to nějak dopadne, protože měl za zadkem management, který z toho byl úplně odvázaný.

Tihle lidi si podle mě jen ubalí jointa a začnou vymýšlet nejrůznější kombinace a divoké plány. Když to fungovalo Aerosmith nebo Anthrax, proč by si i Black Sabbath nemohli pohrát s rappem?

Zapomínáš, že tohle byla poslední deska v naší smlouvě. Měli tedy možnost nás velkolepě vyhodit za propadák nebo stavět na hostech, pokud by se album podařilo. Forbidden byl jen průmyslový produkt a podle mě nefungoval. Všichni zúčastnění, i Ice-T, jsou super lidi, ale vůbec to neznělo dobře. Některým lidem se to album přesto líbí a nedokážu pochopit proč. Cozy Powell na té desce doslova trpěl, když ho nějaký kravaťák nutil hrát na bicí jinak. Vy chcete učit Cozyho hrát na bicí? Bacha, aby vám nenarval obě paličky do prdele! (smích)

www:

www.black-sabbath.com/theband/martin