Letem kytarovým světem - Nejdůležitější události ze světa kytar

„Podujal“ jsem se nelehkého úkolu zmapovat ty nejdůležitější události ze světa kytar. Nakonec, proč ne? Je důležité si uvědomit určité milníky. Ale protože co člověk, to jiný názor, a přece jenom se jedná o neskutečné kvantum informací pojmeme to trochu jinak. Včetně speciálního závěru, který jsem pro vás připravil.

O některých zásadních inovacích jsme psali již před několika lety, kdy jsme mapovali období cca od roku 1985 a to v oblastech (1) techniky a stylu hry, (2) možností záznamu hudby, (3) vývoje zvuku, (4) krabiček, (5) ovládání sestav na pódiu, (6) ladění kytary a (7) softwaru. Uvedli jsme si tak význam (1) Floyd Rose, (2) direct recording boxů, (3) nástupu high-gain aparátů, modelerů, hybridního snímání akustického tónu kytary, wireless systémů, (4) důležitosti whammy pedálů, (5) výhody „bradshaw switching“ systémů, (6) chromatických ladiček včetně robot guitar a (7) SW Pro Tools.

Je jasné, že uvádět zde třeba takové výstřednosti, jako je osmikrká kytara Octopus, 3D děravá kytara, minimalistická Gittler Guitar či kytara z hokejek, by bylo tak trochu mimo. Zkusme se ale na celou problematiku podívat třeba z hlediska běžného kytaristy.

Tak třeba nejdřív takhle. Co nejvíce šokovalo kytarový svět? Tak nejdříve ty smutné zprávy - náhlá a nepředvídaná smrt Johna Lennona (8. 12. 1980), Randyho Rhoadse (19. 3. 1982), Stevieho Raye Vaughana (3. 3. 1986), Franka Zappy (4. 12. 1993), Dimebaga Darrella (8. 12. 2004) a dalších. A nyní ty dobré? Nejvíce muzikantů vyjádřilo svou radost i svůj úžas nad tím, že Rolling Stones stále žijí! Zvláště Keith Richards - koneckonců, vyšňupat popel svého otce není opravdu standardní záležitost...

Ale pojďme na to jinak.

Informace

V každém případě byl velkou změnou vznik internetu a jeho doslova virové rozšíření. Mám zde na mysli vedle kvanta informací, on-line škol, postupů, lekcí a dalších pomůcek včetně zvukových a hudebních ukázek aparátů, efektových zařízení a nástrojů, také i možnost zahrát si na nyní již v podstatě nepřebernou nabídku podkladů. Ve své škole preferuji tento typ cvičení nad stálým drcením stupnic a technik hry. Vzpomínám si, jak bylo obtížné (a drahé) sehnat hezky znějící podklady (pokud se člověk nechtěl spokojit se soubory MIDI). Dnes najdeme na webech dlouhou řadu backing tracků, podle nichž se dá krásně hrát, cvičit, ladit svou techniku hry.

Drobnosti, které ale hodně pomohou

Za výbornou vychytávku považuji i čistič strun, String Cleaner, otevírací a zavírací krabičku s čisticím povrchem uvnitř, která na jedno projetí vyčistí struny ze všech stran, tedy i zespodu. Ideální.

Taktéž se stal do určité míry i hitem posilovač prstů, gripmaster Pro Hands. Dodává se ve třech základních nastaveních a stal se předobrazem pro další firmy, které tento produkt zařadily do své nabídky. Otázkou je, zda to opravdu pomůže. K posílení prstů určitě ano, ale tady jsem stále zastánce častějšího cvičení na kytaru než chození po obýváku či sezení u piva v hospodě za neustálého takovéhoto cvičení s prsty...

... jít trochu jinou cestou

Co oceňují generace kytaristů, je nástup firem, orientujících se výhradně na snímače. Z velkého množství výrobců to všechno vlastně začali Seymour Duncan a Larry DiMarzio. A pozor, jejich příchod neznamenal „pouze“ možnost vyměnit si snímač. Do počátku 80. let vlastně neexistovala pro běžného kytaristu možnost vyměnit cokoli na svém nástroji. Ovšem po nástupu těchto dvou gigantů se najednou otevřela Pandořina skříňka a brzy nebyl problém si na trhu objednat zvlášť krk, kobylku, mechaniku - a právě i snímače. Tradicionalisté nejdříve trochu váhali (já s nimi), ale po zkušenostech s instalací snímačů byly zásady brzo zapomenuty...

Velkou novinkou se stalo podlaďování kytary. Kdo by si myslel, že je to záležitost teprve osmdesátých let, mýlil by se. Už třeba v klasických dobách hard rocku to můžeme vysledovat například u Tonyho Iommiho z Black Sabbath (i když tam to mělo trochu jiný důvod). A že se to, panečku, ujalo! Tak kupříkladu u transponovaných ladění se celý potah ladí nejen o tón dolů, ale i o víc! Výhodou je temnější, mohutnější zvuk a možnost při menším napnutí natáhnout silnější struny (což mohutnost zvuku dále zvyšuje). Klasikou je pak dropped ladění, kdy se podladí většinou jen jedna struna. Tento způsob se kombinuje i s transponovanými laděními, takže třeba Zakk Wylde v No More Tears používá přeladěný potah o půl tónu dolů a navíc ještě strunu E♭ podlaďuje o další tón. Když přeskočíme modální ladění a jeho nejoblíbenější tvar DADgad, tak zde máme další hit - open ladění. Ta jsou stará, jak kytara sama - ladění do akordu či určitého souzvuku je hodně oblíbenou záležitostí.

A co teprve nástup aktivních snímačů! Byl tak vyřešen (do určité míry) problém mezi silou výstupu a produkovaným šumem. Aktivky mohly mít méně závitů (tedy méně šumu), ale tím i menší výstup - který se právě doháněl vestavěným předzesilovačem. Že ovšem je na tyto snímače potřeba si potřeba zvyknout, je nasnadě.

Kytara a zase kytara

U nástrojů samých, když pomineme vlastní elektrifikaci a úlohu dvou gigantů v tomto směru, Gibsona a Fendera, se můžeme zmínit třeba o třech velkých předělech. Řada výrobců měla snahu přijít s něčím novým. Jednou to byly materiály jednotlivých částí kytary, podruhé zase tvar, potřetí vlastní vybavení nástroje. Jenže potom přišel Ken Parker a s ním přišla další revoluce. Parker nabídl kytarovému světu další alternativu, kdy skloubil všechny možné novoty do jednoho výrobku. Pohrál si s materiálem, kdy při použití standardních nezapomněl na ty nejmodernější (grafit, uhlík), vyšel z možností nejrůznějších variant osazení snímači a tvar navrhnul takový, aby se sice úplně nerozcházel s přibližnou formou korpusu (Flyingy neměly při svém objevení se na růžích ustláno - vždyť Gibson jich z první série prodal jen několik desítek), ale na druhou stranu tak inovativní, aby byl okamžitě identifikovatelný. Při svém zpracování vycházel z postavení Steinbergerů, o nichž Steve Howe uvedl, že na rozdíl od klasických modelů je to nástroj, na který můžete zahrát všechno - a nebude to vypadat blbě.

Druhým předělem byl nástup Ovationů. Dlouhá bitva v ozvučování akustických nástrojů měla vítězně vybojovanou jednu bitvu, totiž uvedením piezosnímačů, ale musel se ještě vyřešit tvar, který by více odpovídal použití na rockových pódiích s velkým akcentem na elektrifikaci zvuku. Prvotní snahou tedy zde nebyla elektrifikace znělosti prostoru lubů, ale akustického tónu jako takového. Nezáleží na tom, jak vytvořeného. A tehdy se do rukou kytaristů dostává nástroj, který využívá moderní technologie zpracování umělých hmot a zároveň staletých zkušeností výrobců akustik. Právě díky tomuto kroku se akustický tón v daleko větší míře dostává na rocková pódia, ať už v jakýchkoli dalších modifikacích.

Třetím velkým bodem zvratu byl nástup firmy, která jediná dokázala v mnoha aspektech narušit hegemonii Fendera a Gibsona. Byla jí Paul Reed Smith, která 1. února 1985 ve svém modelu Custom spojila ty největší výhody obou firem - materiál a zpracování u Gibsona a ergonomii tvaru těla a páku u Fendera. Vznikla kytara, která se stala velice vyhledávaným nástrojem a spolu s Ibanezem a historicky Rickenbackerem tvoří silnou pětku kytarových firem.

Stále trvající módní vlnou jsou uměle zestárlé customy. Na jednu stranu to vypadá hrozně hezky, majiteli to dává pocit určité historičnosti, ale někdy ono umělé zestárnutí působí dost nevěrohodně - když je třeba kobylka narezlá všude stejně, tedy i v místech, kam se ruka nedostane...

A co aparáty?

Velkou novinkou pak byl příchod výkonových brzd, power breaků či power attenuatorů. Perfektní záležitost pro majitele lampových stacků, kdy umístí zařízení mezi hlavu a bednu a mohou na svém zesilovači otočit volume doprava a do bedny přes brzdu pustit jen takovou hlasitost, jakou chtějí. Přestaly se tak ze zesilovačů vyndávat lampy a podobné zhůvěřilosti. Mnohé firmy se z této oblíbenosti poučily a již běžně na svých aparátech nabízejí možnost snížení výkonu (buď skokově nebo přes potenciometr).

Pro kytaristy všechno - aneb proč by si měl kupovat stěny aparátů, když si může koupit jen jedno zařízení. Ano, další událostí byl nástup simulací. A to jak jednotlivých nástrojů (Variax měl hodně mocné jméno), tak i krabiček, aparátů, reproduktorů, beden a dalších. Dokonce i kabelů. Digitální simulace a její další část - kytarové syntezátory - se dokázaly dostat i na pódia, ale postupem času se většinou usadily spíše ve studiích a u domácích nahrávacích mašinek. Trochu jiné postavení měla analogová simulace, tedy příchod výrobků firmy Tech 21 a řady SansAmp, kdy do svého zvuku můžete výrazně přimíchat svůj oblíbený aparát (SansAmp British V2) či zvuk určitého období (SansAmp Liverpool).

A když si uvědomíme, že si dnes můžeme nastavení své hlavy u některých firem nahrát na flashku (to, abychom se k nastavení mohli třeba i znovu vrátit) nebo ovládat zesilovač a efekty na dálku iPhonem, že existují krabičky, do kterých si můžete z webu nahrát jakýkoli efekt, uložit si ho tam a poté ho normálně používat (a měnit za jiný nahraný efekt), že existují efektové procesory, které jsou zároveň i zvukovou kartou - to už je opravdu síla. Koneckonců, proč ne? Použil bych zde ale slova Josefa Václava Friče (pro ty, kteří už mají „moderní“ vzdělání - to byl český spisovatel konce 19. století): „Největší překážkou pokroku je pohodlí.“

V podstatě z určitého hlediska můžeme pojmout za novinku i to, že se podařilo potvrdit životnost a nadčasovost některých krabiček až do dnešních dní. Návrat ke krabičkám je vůbec další významný krok vývoje kytarového světa.

Stačí si uvědomit neustálou poptávku po takových efektech, jako jsou Ibanez TS9 Tube Screamer, wah pedály Dunlop (Cry Baby) a Vox (V847), Pro Co Rat (slyš např. Jeff Beck - Stand On It), Heil Talk Box (Tool - Jambi) včetně opětného nástupu (a to dost masivního) značky EHX (např. Small Stone, třeba v Radiohead - Paranoid Android) a obecně krabic BOSS, jako MT-2 Metal Zone (Megadeth, Captive Honour), DD-2 a DD-3 (Jane’s Addiction - Mountain Song), DS-1 Distortion, DM-2 Analog Delay (Foo Fighters - Rope).

Poslechnu a poznám

To bych ani nebyl já, abych pro vás nepřipravil takový lehký testík, milí kolegové muzikanti. Navíc úplně jednoduchý - v levé části tabulky jsou kytarové osobnosti se svými skladbami a ve druhé krabičky. Při výběru jsem se řídil věhlasem krabiček, kytaristů a skladeb a hlavně typičností užití oněch krabic ve jmenovaných skladbách a i jejich vztah k dnešnímu článku.

A proč vůbec tenhle test? Pro vnitřní pocit. Ostatně, proč ne?

Takže stačí zařadit k číslu odpovídající písmeno. Správnost svých tipů si ověřte na konci článku.

Řešení: 1-J, 2-G, 3-E, 4-I, 5-D, 6-C, 7-H, 8-B, 9-F, 10-A.

Neal Schon je nejvíce znám pro své působení u Journey, pomprockové či postupem let spíše AOR kapely, kterou si vytvořil po svém odchodu ze sestavy Carlose Santany. Není to ale jen toto angažmá, které je spjato s jeho jménem. Určitě sem patří členství (či spolupráce) s Bad English, HSAS, což byla superskupina, složená z něj, Sammyho Hagara, Kennyho Aaronsona (bg, Bob Dylan, Brian Setzer...) a Michaela Schrieva (dr, Carlos Santana), Betty Davis, uskupením Azteca, Michaelem Boltonem, Janem Hammerem, Paulem Rodgersem a mnoha dalšími. Má i své signature kytary, a to u nikoho menšího než u značky Paul Reed Smith. Jsou to modely NS-14 z mahagonu a javoru (tělo), kdy krk je mahagonový a hmatník z palisandru s 22 pražci a tremolem Floyd Rose, a nízkolubová NS-15 s tělem z javoru (dno), mahagonu (luby) a smrku (víko) s javorovým krkem a ebenovým hmatníkem.

Milí čtenáři, tímto dílem se s vámi tento sloupek loučí. Doufám, že vám něco přinesl a že si třeba také popřemýšlíte, které album vás přivedlo do světa kytary...