Kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend se během své kariéry dočkal mnoha cen, komplimentů, ale před třemi lety také titulní strany Muzikusu. Proto jsme se rozhodli přiblížit vám tuto jedinečnou osobnost desítkou jeho nejoblíbenějších desek, která až překvapivě přesně vystihuje jeho vlastní díla. Aby toho nebylo málo, našel se čas i pro sondu do jeho mysli, která bývá sice často označována jako geniální, ale zároveň je stejně rozmanitá jako autorova tvorba. Válčí tu mezi sebou role introvertního skladatele, pomateného frontmana, hrdého otce, ale také vzpomínky na temnou minulost.
Je nějaká deska, na kterou se mezi TOP 10 nenašlo místo i kvůli tomu, že by mohla tvé fanoušky hodně překvapit?
Asi by to byla deska Missy Elliott Under Construction (2002), kterou produkoval Timbaland. Koupil jsem si ji okamžitě po zhlédnutí jednoho z jejích videí, které mě dovedlo skoro až k slzám. Hrozně mě fascinovala její sebejistota. Stejně tak uznávám i Beyoncé.
Jelikož jsi nám před třemi lety pro Muzikus poskytl rozhovor, tahle rubrika přímo vybízí k dotazu na aktuality ve tvé sbírce nástrojů a vybavení.
Primárně používám kytary značky Framus. Měl jsem i epizody se značkami typu Peavey nebo Sadowsky, ale Framusy používám opravdu nejčastěji. U efektů je ten výběr podstatně větší, ale v posledních letech se ve mně probudila obrovská láska k zesilovačům. Začal jsem je tedy ve velkém sbírat a užívám si možnosti zvuku, které ještě rozšiřuje má sbírka efektů.
To je něco, co mě na tvé hudbě vždy poutalo - kvalita zvuku. Můžu vytáhnout i obyčejnější sluchátka a mám zážitek, jako bych vytáhl podstatně dražší Sennheisery, která mám na soustředěný poslech. Jaké triky používáš?
Nahrál jsem dvanáct mizerných desek! (smích) Z každého předchozího alba jsem se něco naučil a postupně se zlepšoval. Chyby jsou totiž velmi atraktivní motivační faktor. Začal jsem se pohybovat v tomhle oboru bez jakýchkoliv znalostí a posunoval jsem se jen díky chybám typu sólovky Physicist z roku 2000 nebo některých alb se Strapping Young Lad. Tím, že hudba pro mě tolik znamená, procházím si i své starší desky a říkám si, že tohle nebo tamto se už nesmí nikdy opakovat. Proto mě tak hrozně moc potěšil tvůj kompliment, ale v mých očích je přede mnou ještě hodně dlouhá cesta.
Je tohle i důvod, proč jsi fanouškům za ty roky nabídl tolik verzí kultovní skladby Kingdom?
(smích) Máš pravdu a lidi se mě na to často ptají. Vždy odpovídám to samé: „Ještě to pořád není ono!“ Pokud s něčím nejsem plně spokojen nebo cítím, že někde něco chybí, musím s tím dál experimentovat. Mám třeba jeden riff, který jsem protáhl všemi svými kapelami, ale pokaždé jinak, protože jsem objevil mnoho způsobů, jak ho rozvinout nebo ozvláštnit novým efektem. Omlouvám se touhle cestou všem fanouškům, že to se mnou musí trpět, ale věřím, že ocení, že na sobě pořád pracuju.
V jednoduchosti je síla
Přestože se zdokonaluješ, svůj vývoj směřuje spíše k jednoduchosti, čemuž napomáhá i neustále skromnější vybavení. Připomíná mi to kapely ze sedmdesátých let, které i s pár riffy zněly nesmírně heavy.
To ano, ale je to zase jen z určitého úhlu pohledu. Vedle kapel, které hrají dejme tomu elementární hudbu jako AC/DC, které mimochodem miluju, jsem pořád složitý. Na druhou stranu nemám moc rád velký výběr. Opravdu nemám zapotřebí, abych měl doma patnáct různých modelů, když mi stačí jeden delay. Zjistil jsem, že pokud mám na výběr příliš mnoho možností, paralyzuje mě to. Smysl toho, co dělám, je to ze sebe dostat. Snažím si život zjednodušovat, ne abych se tím pak mohl chlubit, ale proto, abych se nezdržoval věcmi, které nejsou podstatné.
Nezapomenu na jeden záběr z tvého studia, někdy z dob alba Deconstruction (2011), kdy jsi působil nesmírně soustředěně. Je hodně zajímavé, že na jedné straně tu je introvertní autor a vedle toho vtipkující šílenec na pódiu.
Je to až překvapivě přirozené. Když jsem začínal, neměl jsem peníze, abych si zaplatil odbornou pomoc při nahrávání. Stávalo se tedy, že jsem neustále měnil role a tahle potřeba se postupně změnila na schopnost. Všechno začne tím, že se mi v hlavě zrodí nápad. Rozumím tomu fyzickému pocitu, že se tam něco objevilo. Zároveň vím, díky zkušenostem, kdy ten pocit ze sebe vypustit. Pak přichází na řadu producent, zvukový inženýr, nakonec udělat mix, ale všechno v jedné osobě, která si musí udržovat odstup ve svých rolích. Můžu si to dovolit jen díky zkušenostem.
Ty jsi jako správná hospodyně: vždy nespokojená! Přesto cítím mezi tvými posledními alby, především po albu Addicted (2009), že jsi konečně našel formuli, která ti vyhovuje a dle počtu od té doby vydaných alb také funguje.
Jsem ta nejlepší hospodyně, protože mě nápady v hlavě budou vytáčet tak dlouho, dokud je nevyjádřím správně. Tvůrčí proces proto ani není o tom, že bych věděl, co dělám, ale o tom, abych měl konečně klid v mozku. To, že jsem v posledních letech našel určitou formuli, dokonce ani neznamená, že bych měl nějakou božskou vizi, ale spíš že se ze mě konečně stal muzikant. Musím to udělat správně, nebo se z toho zblázním.
Když vezmu tvou aktuální tvorbu, mnohdy mě napadá termín „bombastický pop“. Skladby typu Where We Belong nebo novinka Fallout jsou diametrálně odlišné od tvé tvorby ve Strapping Young Lad. Kdy k tomuto zlomu došlo?
Život je podle mě velmi matoucí a složitý pro každého. Kdykoliv cítím zlost nebo lásku, prožívám ten pocit extrémně intenzivně. Snažil jsem se v posledních letech experimentovat s něhou v rámci desky Ghost (2011) nebo projektu Casualties of Cool. Na druhou stranu láska, smrt nebo narození dítěte jsou nesmírně intenzivní věci. Abych byl přesný, k*revsky heavy! Moje hudební minulost je stále ve mně a pomáhá mi tak dávat těmto krásným melodiím hodně intenzivní podklad.
Sedm let v přerodu
Během kariéry jsi určitě musel poskytnout hodně rozhovorů a odpovídat na stejné otázky pořád dokola, ale napadlo mě, jestli jsi přitom někdy neovlivnil sebe samého?
Rozhodně! Rozhovory jsou klíčovou součástí mého vývoje. Celý můj život, od té doby, co jsem oslavil osmnácté narozeniny, je neustále dokumentován skrze rozhovory: Dobré časy, zlé časy, debilní časy, naštvané časy, všechno! Tím pádem se stávají dvě věci. Za prvé, jak jsi říkal: Opakuju to tak často, že si vybuduju dostatečný odstup Za druhé si o sobě něco přečteš a uvědomíš si, že jsi totální idiot. Horší pak je, když to někdo bere příliš vážně a griluje tě otázkami, proč jsi tohle tvrdil před dvěma lety, a tohle zase dnes. Jediné, co na to můžu říct, je, že lidi se mění. Na druhou stranu jen zlomek lidí má své hlášky zaznamenané v tisku.
Ví se o tobě, že místo dvou spíš vyznáváš hodnotu sedmi let. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že za tu dobu se mi v životě událo hodně, ale to by mohl asi říct každý. Proč věříš zrovna v sedmiletý cyklus?
Já ti ani nevím. Skladba Seventh Wave je jedna z mých nejstarších a asi vystihuje mé cykly, ale je možné, že jsem tuhle myšlenku zaslechl někdy v dětství. Dalším příkladem je nová deska Ziltoid 2, která vyšla přesně sedm let po jedničce. Aniž bych se snažil, můj život se za posledních sedm let drasticky změnil. Jsem sice trochu pověrčivý, ale těším se na to, co mi nabídne další sedmička. Dělám vždy všechno proto, aby na mě mohla být hrdá moje rodina, přátelé a v neposlední řadě, abych mohl být hrdý i sám na sebe.
K těmto uvědoměním jsi nedošel pouze díky rozhovorům a pracovnímu vytížení, ale nedávno také hypnóze. Je to něco, co bys doporučil i svým fanouškům?
Ještě těch rozhovorů na tohle téma nebylo dost, abych měl jasno (smích), ale pro mě je to jen jeden způsob zdokonalování. Není to hypnóza, jak by si asi někdo představoval. Nejsem totiž v žádném transu. Pomocí hypnoterapie člověk dosáhne určitého stavu mysli, kde si může snadněji odpovědět na své otázky. Takže doporučil bych to? Jo, protože to na mě funguje, ale nutně to neznamená, že to tak bude u všech. Dost mě mrzí, když se mě někdo zeptá, jestli bych doporučil abstinenci. No, já sobě rozhodně ano! Na druhou stranu nemám v úmyslu měnit životní volby jiných. Já jsem se pouze rozhodl učinit vhodnější volby pro správný životní styl.
Jsem rád, že jsi konečně našel rovnováhu. Protože já jsem si vždycky vystačil s pitím, tráva byla vždycky záležitost jen na nějaký ten koncert. V tu chvíli a právě díky rozumnému množství jsem si své otázky zodpověděl a volby odůvodnil.
Za prvé, asi jsem nenašel ten nejlepší životní styl, ale spíš takový, který pro mě nejlépe funguje. Za druhé, když mi bylo sedmadvacet, marihuana mi taky bohatě stačila. Jenomže množství bylo jiné a místo touženého efektu se dostavila paranoia a nevraživost. Proto jsem se rozhodl s tím přestat. Pokud člověk objeví něco, co u něj funguje, a hlavně dodržuje míru, vřele mu to doporučuju. Podle mě je totiž hrozně důležitá sebeanalýza a nevymlouvat se, že za moje chování může něco jiného, ale pracovat na sobě za pomocí čehokoliv.
Star Wars O. S.T. (1977) & The Dark Crystal O.S.T. (1982)
Když jsem byl velmi mladý, hodně mě zajímalo spojení mezi vizuálem a avantgardní hudbou, Stravinského nádechu. Doslova mě fascinovalo, jak spojení těchto dvou vjemů dokáže posilovat prezentované emoce. V případě těchto dvou filmů se jedná o dosti složitou hudbu, ale přesně vyjadřuje to, co se děje na plátně. Zároveň to byla vstupenka k pochopení klasické hudby.
Styx - Kilroy Was Here (1983)
Je to jedna z prvních desek, co jsem si kdy koupil. Ano, i kvůli hitu Mr. Roboto. (smích) Když jsem ji poslouchal, přišlo mi, že je poskládána jako nějaký fiktivní film. Ta představa mě fascinovala a byl jsem hrozně rád, že se tak odvážná produkce promítla do rockové desky.
Slade - Keep Your Hands Off My Power Supply (1984)
Měl jsem velkou slabost pro Def Leppard, ale první tvrdší věc, co jsem kdy slyšel, byla Run Runaway od Slade. V době, kdy frčel Michael Jackson, nebylo moc tvrdých věcí, a navíc tahle deska zněla snad dvakrát hlasitěji než všechny ostatní.
Judas Priest - Defenders of the Faith (1984)
Tahle deska těsně porazila živák Unleashed in the East, protože byla tou první, která vážně naštvala mého otce. Křičel: „Nechápu, že někdo může vůbec poslouchat takovou muziku!“ Hm, v tom případě si musím sehnat všechny jejich desky a polepit si zdi jejich plakáty! (smích) Hrozně se mi líbila i produkce desky, která mi otevřela dveře do světa heavy metalu.
Metallica - Ride The Lightning (1984)
Pokud Judas byli heavy, tohle byla doslova thrashová nálož. Byl jsem úplně očarován tvrdostí téhle desky. Metallica byla vůbec první kapela, na kterou jsem si koupil lístek za vlastní peníze.
Enya - Watermark (1998)
Když jsem byl už v pubertě, náhodou jsem objevil tohle album. Bylo to velmi romantické, ověnčené masivní produkcí a vzbudilo to ve mně lásku k ženskému zpěvu. Když v rádiu třeba hráli píseň Orinoco Flow, byl jsem z toho úplně mimo.
King’s X - Gretchen Goes to Nebraska (1989)
Byla to první deska, u které jsem se prokazatelně cítil jinak, když dohrála. Skončila The Burning Down a já byl učarován harmoniemi slučující beatlesácký styl, zpěv a heavy metal.
Jane’s Addiction - Nothing’s Shocking (1988)
Vždycky jsem měl slabost pro desky, ve kterých je hodně ozvěn. Proto i ta fascinace Enyou. Tahle kapela to uměla výborně a opět jsem cítil, že mě změnili, poté co mi dohrála tahle deska. Dlouho jsem jimi byl posedlý.
Godflesh - Streetcleaner (1989)
Hodně primitivní, hodně tribal, ale zároveň nesmírně atraktivní. Hodně mě zaujal tenhle druh rytmiky a dalo mi to poznat svět, který je hodně zašedlý a provokativní.
Igor Stravinsky - The Rite of Spring
Poslední verze, kterou jsem si koupil, je z devadesátých let. Mám jich více, protože tahle nahrávka mě hodně nabudila blíže studovat klasickou hudbu. Nudila mě mělká instrumentální hudba. Tohle bylo hudebně velmi náročně, a zároveň mělo skoro až děsivou atmosféru.
