Taky jste si všimli, že když je člověk do něčeho zabraný, baví ho to a nemá žádné zábrany, tak se najednou otevírají nové světy? Jako by člověk prostoupil do Třetí brány.
Třeba když se zkouší a všichni se do toho plně ponoří, mobily nezvoní, tak čas najednou plyne tak nějak jinak. A věci, které jsou jindy příšerná otrava, se najednou mění na hru a dostávají nové, nečekané tvary.
Někdo tomu říká umělecká invence, někdo tomu zase říká třeba rauš. V každém případě je tohle tajemno něčím, co bychom si měli hýčkat a opatrovat.
Protože se s přibývajícím časem pomalu ztrácí. Nemyslím jen s věkem. Taky s tím, jak člověk začne chodit do práce. A s rodinou. A se všedními starostmi, které jsou úplně z jiného ranku než muzika a umění vůbec. Prostě s ubíjejícím stereotypem. Ale taky třeba se spoluhráči, kteří nám nesedí, se kterými to prostě není ono.
Jak si v sobě tu hravost zachovat? Těžko říct. Protože žádné všeobecně platné rady neexistují. Asi není úplně správná cesta vydat se na pouť nezodpovědného jedince, který na všechno kašle a jede si po svojí lajně. Pro někoho to možná je, ale lze pochybovat, že normálního člověka by něco takového uspokojovalo.
Takže nezbývá než na to jít jinak: Hledat změny. Nebát se dělat občas věci jinak, než jsme zvyklí. Třeba si na cvičení najít něco z opačného ranku (když hrajeme metal, tak třeba něco z jazzu) a zkusit se to naučit. Poznáme nové postupy, harmonie, nové akordy. Když nám to skřípe ve zkušebně, tak se zkusme jinak rozestavit. Při jiném rozestavení najednou slyšíme svoji muziku jinak, než jsme byli zvyklí. Ale i takováhle banalita může vnést nový impulz do kapely.
Vím, že to může znít jako totální blbost, ale ono to funguje. Takže závěr? Prostě si v sobě hýčkat hravost a radost, třeba i z banálních věcí. Sem tam zkoušet dělat věci jinak. Protože za zkoušku nic nedáme. A vrátit se to může vždycky.
