„Hele, jakej je Ellefson?“ Tak zněla jedna z nejčastěji pokládaných otázek po mém návratu z Warwick Bass Campu v německém Markneukirchenu. Také jsem se předtím sám sebe tázal, ale už přítomní američtí novináři mě ujišťovali, že se mám na setkání s ním těšit. „Je to skvělej chlápek a hlavně dobrej vypravěč,“ říkají.
Jakožto zakládající člen Megadeth po poměrně nedávném návratu do své domovské kapely zaujímá David mezi všemi lektory Campu výjimečné postavení. Má snad jako jediný z nich prioritní zázemí v hudebním uskupení, navíc takového formátu. Specifický, stojí si za svým, ale nic nevnucuje - takový je David Ellefson. Metalový přístup je prostě metalový přístup.
„Třeba včera jsme jamovali, měli jsme základní linku a na tom jsme všichni dohromady groovovali. To byl opravdu hukot. Ale byla to legrace, každý dostal prostor a vyzval jsem jednoho po druhém, aby do toho zahrál sólo,“ vysvětluje po mém dotazu, jak si David svoje hromadné lekce užívá. Hned mi tedy bylo jasné, kdo mohl za ten humbuk, který tak trochu narušoval výuku Garyho Willise ve vedlejší místnosti, které jsem se zúčastnil. Poté v uvolněné atmosféře prokládané smíchem usedáme a dáváme se spolu do řeči. Ptám se, naslouchám jeho vyprávění, přiučuji se...
Co je podle tebe nejdůležitější věc pro metalového basistu?
Tlak. Tvoje basové linky potřebují hodně síly a tlaku, protože metal hodně imituje tlak a sílu. I když jsou momenty, kdy můžeš být melodický, švihácký a můžeš používat dynamiku, řekl bych, že nejdůležitější věc je psát a provádět své party s totální přesvědčivostí a tlakem.
Doporučil bys cvičení s bubeníkem nebo metronomem?
Cvičím doma s metronomem. Je to dobré k rozvíjení a tréninku vnitřního cítění dob. Preferuji ale automatického bubeníka, protože ne vždy je živý bubeník k dispozici. Dnes samozřejmě s nahrávací digitální technikou můžeš používat „tune-tracky“, nastavovat si smyčky apod. Většina z nich má velmi věrně znějící bicí a velmi dobré patterny, protože jsou hrány skutečnými bubeníky.
Mnoho metalových basistů si pokládá otázku: Prsty nebo trsátko? Ty používáš primárně trsátko. Jaké jsou jeho výhody?
Nevěřím těm namyšleneckým postojům, že když hraji prsty, jsem lepší hráč. Hrát naše linky v Megadeth správnou muzikální cestou, která zahrnuje tlumení, akcentování určitých not v riffu - to nelze udělat prsty. Velká část stylu rytmické kytary je akcentování přízvučných not. Hraji vždy trsátkem směrem dolů a na akcentované noty jdu s trsátkem nahoru, přitom pravou rukou tlumím struny a na akcent otevírám. To bys prsty neudělal, znělo by to všechno otevřeně. Nebylo by to muzikální, to tlumení je nezbytné.
Co ty a jiné žánry? Hraješ nějaké nebo je třeba jen posloucháš?
Vyrostl jsem, což je trochu legrační, na poslouchání Alphonsa Johnsona, Jaco Pastoria, Stanleyho Clarkea, Percyho Jonese a jiných, zvláště bezpražcových hráčů, k nimž mám velký respekt. Studoval jsem a hrál v jazz bandu na střední škole, měl jsem učitele hudby, který mě velmi povzbudil ve snaze o rozšíření mých obzorů a poznávání různých odlišných hudebních žánrů, což jsem přivítal, protože jsem vyrůstal v Minnesotě a všechno kolem mě bylo v duchu country a westernových kapel. Někdy kolem věku patnácti let, kdy došlo na Bachman-Turner Overdrive, Kiss, Van Halen, Boston a přes Judas Priest, Iron Maiden pak později v L. A. na Metallicu, jsem začal zužovat své zaměření - chtěl jsem být velmi specifický v tom, co dělám. Na tomto se začal vyvíjet můj zvuk a všechno to, co je pro mě typické.
Takže ty máš hudební vzdělání?
Ano, a toto vzdělání mi pomohlo a stále pomáhá v Megadeth, protože tehdy jsem přišel na Stanleyho Clarkea a jeho tón a to jsem přinesl do Megadeth. Stanley Clarke má velký podíl na mém výsledném zvuku. Speciálně ve studiu používám svoji basu Jackson přes hlavu Gallien Krueger do boxů Hartke. Opravdu jsem začal vychytávat tón, který zní hodně jako Stanley. Je hodně světlý a prosadí se všude, nezáleží na tom kde, zda na nahrávce, v klubu nebo ve velké aréně. Ten zvuk tam vždycky je, má hodně charakteristickou presenci. To byl pro mě vždy cíl.
Hraješ na basu Jackson, ta se často, alespoň u nás, nevidí. Jaký je tvůj příběh s Jacksonem?
První basu mi Grover Jackson postavil v roce 1987. Spolupracuji s ním tedy dlouho. Jednu basu jsem ale potřeboval opravdu nutně, v roce 1990 při nahrávání Rust in Peace na song Hangar 18, který je v D. Na první půlku songu jsem chtěl mít spodní D. Měl jsem ale jen čtyřstrunnou basu. Takže já a producent Mike Clink jsme jezdili v L.A. po obchodech a hledali jsme vhodný nástroj. Tón byl nastavený na basu Jackson, GK zesilovače a boxy Hartke. Všechno, co jsme zkoušeli, ať už to byl Music Man, Tobias aj., nefungovalo.
Takže nakonec jsem díky tomuto songu přinutil Jacksona postavit pětistrunnou basu. V podstatě to byla čtyřka s trochu širším krkem. Dali jsme tam snímač Jackson a prostě jsme ten split coil roztáhli. Našli jsme kobylku, tuším Gotoh, která byla pro pět strun a byla dost úzká, aby pasovala k šířce krku. A to byla první pětka. Později na albu Countdown to Extinction už jsem měl pětistrunek víc. Pak jsme v roce 2010 jeli turné k 20. výročí alba Rust in Peace. Speciálně já jsem chtěl mít vše naprosto autentické k tomuto albu. Koupili jsme zpět originální jevištní pozadí, přinutil jsem Davea, aby zase nosil bílou košili, chtěl jsem ty samé strečové džíny, Jackson, Hartke... Tak jsme tedy oficiálně oznámili můj návrat do Megadeth. A najednou bang! Pět minut po oznámení mi zvoní u dveří můj kamarád Brian McDonald z Jacksonu, který bydlí kousek ode mě. Že prý jsem jejich ikona za ty roky a měli bychom udělat basu. Tak tedy ok. Vyrobili mi dvě čtyřstrunky a dvě pětistrunky a tak začala má spolupráce s Jacksonem znovu.
Mají tvoje basy sériovou produkci? Může si někdo koupit nějaký tvůj model?
Ano, první je pětka Jackson Rust in Peace 20th Anniversary, ale to je drahý model. Musíte si ho objednat v custom shopu v Coroně v Kalifornii. Jsou tam použité drahé materiály a kvůli kobylkám Badass jsme museli udělat jen limitovanou edici. Proto jsme se rozhodli udělat sériový import Jackson David Ellefson CB-X, ten se dá pořídit levně. Můj poslední model od Jacksonu je basa Kelly Bird. Ta má dvě verze, čtyřstrunnou červenou a pětistrunnou modrou. CB-X basu jsem použil na posledním albu Megadeth, Super Collider. Prostě jsme jí vytáhli novou z krabice, struny byly rezavé z té dlouhé cesty přes moře, zapojili ji a já na ní nahrál celé poslední album Megadeth. Nemyslete si, že když je ta basa levná, tak není schopná fungovat. To samé platí pro Kelly Bird. Ta červená, se kterou vystupuji s Megadeth na koncertech, je přesně to samé, co si může kdokoli koupit v obchodě.
Jak se zapojuješ do procesu psaní písní? Pro basistu je to obecně přeci jen trochu těžší...
To je. Obvykle píšu hudbu na jiné nástroje. Moje nejlepší basové party jsou napsané na kytaru. To ale neznamená, že na basu neskládám. Dawn Patrol jsem složil na osmistrunnou basu, kterou mi půjčil Jimmy Bain z kapely Dio. Pak jsem to nahrál na čtyřstrunnou basu. Ale i tady na svém pokoji v průběhu tohoto Campu jsem si prostě sedl a napsal song pro Franka Bella (Anthrax) a náš projekt Altitudes & Attitudes. Inspirace přichází jako rána. A někdy si při psaní sednu a přemýšlím. Ano, to jsou skvělé kytarové party. Ano, to je skvělý basový part. A tak se často stává, že napíšu kytarový part na basu a basový part na kytaru. Takže inspirace může přijít kdekoli a jde hlavně o to, být ve správný čas na správném místě.
Používáš nějaké efekty?
Na koncertech používám při Dawn Patrol a na začátek Poison Was the Cure chorus a taky používám Providence Dual Bass Station Pedal. To není ani tak moc efekt, jako spíš ekvalizér. Využívám jeho křišťálově čisté výšky a basy, třeba na Rust in Peace nebo Countdown to Extinction. Moje basa a kytarové Marshally od kluků v Megadeth frekvenčně obsazují středy. Bicí jsou nad tím a také tam dole duní kopák. Díky tomuto pedálu můžu taktéž já operovat se svými frekvencemi na svojí base a podpořit je tam, kde je pro ně místo. Pak jsem tedy na spodku s kopákem a jsem na výškách se snarem a činely. Dave a Chris jsou na středech, tam jsou kytary. Takhle to máme rozdělené.
Co uděláš, když v kapele není druhý kytarista a sólový kytarista zrovna hraje sólo? Snažíš se nějak vytvářet pozadí a podbarvovat sóla?
Myslím, že pokud je kytara zaměstnaná, basa by měla být jednoduchá. Pokud je kytara jednoduchá, basa může být zaměstnaná. Takže když kytarista sóluje, můžeš hrát přísný doprovod, ale proč také nemít nějakou volnost a dělat při doprovodu věci, při kterých se neukazuješ a zároveň podpoříš hudbu? Jako basista můžeš pod sólem třeba přijít s menšími patterny, podporovat harmonii. Takové věci tomu dávají muzikální nádech a nesoutěžíš přitom s kytaristou. Tím můžeš dát inspiraci i spoluhráčům a může se stát, že si i bubeník řekne, že to je skvělé, a začne se chytat. Kytarista se zase inspiruje melodicky. To je na base to nádherné, protože jsme obojí - jak rytmický, tak melodický nástroj. Můžeme tedy inspirovat rytmicky, ale i melodicky.
www:
