V dnešním rozhovoru si budu povídat s vynikajícím hráčem na klávesové nástroje, který je v současnosti celosvětovou špičkou mezi demonstrátory. Jistě si položíte otázku, proč právě s demonstrátorem? Protože tato profese je často opomíjená a podceňovaná.
Narodil ses v holandském Steenbergenu, kde jsi také začínal s hudbou. Můžeš našim čtenářům přiblížit své hudební začátky?
Ano, tam jsem začal studovat hudbu. Bylo to u soukromého učitele na akordeon. To jsem byl velmi malý. Bylo mi šest let. Pak jsem šel na státní hudební školu. Ale ne v Steenbergenu, tam žádná nebyla. Bylo to v nedalekém městě Bergen. Tam jsem studoval na státní hudební škole hru na piano a varhany. V roce 1977 jsem začal studovat na konzervatoři v Tilburgu.
Proč jsi nejdříve začal studovat akordeon a až poté varhany a piano?
Jednou mi otec přinesl jako malý dárek akordeon. Vzpomínám si, že to byla sobota nebo neděle. Otec totiž odjížděl za prací vždy v neděli večer a vracel se v pátek večer. Když se vrátil další týden z práce, už jsem uměl zahrát tři písničky i s basovou linkou. To byly mé úplné začátky. Můj otec také hrával v kostelním sboru na varhany, a když jsem uslyšel tento monumentální nástroj, kterým varhany jsou, tak jsem se začal učit na varhany a piano.
Jak ses vlastně dostal k práci pro firmu Yamaha?
Spolupráce s Yamahou začala v letech 1979-80. V té době pořádala Yamaha celosvětový Electone Festival. Electone byl velice populární nástroj podobný varhanám. V roce 1979 jsem se zúčastnil tohoto festivalu za Holandsko. Tehdy mi bylo devatenáct let, takže jsem si myslel, že tam prostě přijdu, něco zahraji, a bude to. Ale byli tam mnohem lepší hráči. Byl to velice seriózní festival a já jsem tam v tu chvíli neznamenal nic. V roce 1980 jsem se zúčastnil znovu. To už jsem připravený byl a vyhrál jsem. Po finále v Holandsku jsem postoupil do evropského finále v Paříži a odtud rovnou do Japonska. Tam už ale zvítězil Japonec, který byl absolutně úžasný. Když mi bylo dvacet let, musel jsem nastoupit základní vojenskou službu a po návratu z vojenské služby jsem začal pracovat pro Yamahu. Šlo o místního distributora Yamahy pro Holandsko. Společnost se jmenovala Domp. Tam jsem začal pracovat právě jako demonstrátor nástrojů Electone. A v té době mě požádali, abych prezentoval první Clavinovu na veletrhu ve Frankfurtu pro Yamaha Europe. Nebyl to digitální nástroj, ale piano s FM syntézou, takže zvuk nebyl tak věrný jako dnes.
Takže první digitální piano od Yamahy?
Ano. Clavinova bylo první digitální piano, které Yamaha v roce 1984 uvedla na trh. Pamatuji si, že mnoho prodejců v té době říkalo: „Kdo si bude kupovat digitální piano? Proč?“ A nyní, po třiceti letech, jsou digitální piana velice důležitá. V roce 1986 přišlo na trh první digitální piano Yamaha CLP-50 se samplovanými zvuky. Kvalita samplů samozřejmě nebyla taková jako dnes. Ale všichni byli nadšení. V té době tu byl pouze nástroj Kurzweil K250, který měl samply. Pamatuji si, že jsem prezentoval Clavinovu a přišli lidé od Kurzweilu a nemohli uvěřit té ceně. Byl to velmi drahý nástroj. Stál 4000 DEM (poznámka autora Deutsche Mark). A měl jenom jeden zvuk - piano. Vlastně ne, byly tam tři zvuky“ Bright, Normal a Mellow. Byl to všechno vlastně jenom jeden vzorek - sampl. Změny zvuku bylo docíleno pomocí filtrů. A od roku 1991 jsem začal pracovat pro centrálu v Japonsku - Yamaha Corporation of Japan. Tedy pro celý svět.
Zajímavý příběh. Od distributora v Holandsku přes Yamaha Europe až do centrály v Japonsku. To je velký kus cesty, kterou jsi jako předváděcí hráč musel urazit. Napadá mě teď jediná otázka“ Co vše vlastně musí umět hráč, který předvádí klávesové nástroje?
Takže se vlastně ptáš, co bych měl umět já? Upřímně, pokud se ohlédnu za těmi posledními třiceti roky, vždy když si vyberu nějaký zvuk na nástroji, například housle, piano, saxofon nebo dechy, snažím se, aby ty zvuky zněly co nejautentičtěji a byly zahrány se správným hudebním výrazem. Všichni víme, že pokud si vezmeme skutečný saxofon, skutečné housle, bude to vždy něco jiného. I když bude na keyboardu ten nejkrásnější saxofon, a pak někdo přijde se skutečným saxofonem, bude to znít trochu jinak. Což je dobře. Při hře se tedy vždy snažím vyjádřit expresivitu toho konkrétního nástroje, ať je to saxofon nebo akordeon. Pak ten zvuk začne znít také dobře. A to dokonce i když budeš hrát na nástroj, který nemá tak kvalitní zvuky, a to teď nemluvím o Yamaze, protože ta nabízí velice kvalitní a věrné zvuky. Pokud tedy na takový nástroj budeš hrát správným stylem a expresivitou, bude to znít lépe. Takže to by měl v první řadě vědět demonstrátor.
Jsem velice šťastný, že mohu pracovat pro Yamahu, protože mám díky tomu k dispozici ty nejpokročilejší zvukové technologie, jako je Super Articulation 2 nebo zvuky MEGA, které nejsou uzpůsobené pro živou hru, ale pro programování. Díky těmto technologiím mohou zvuky znít velmi realisticky. Například klarinet. Na ten se hraje jinak než na klávesy. Proto byly nasamplovány i drobné nuance tohoto nástroje, které by bylo těžké zahrát. Pak stiskem jednoho tlačítka změníš charakter celého zvuku. Samozřejmě musíš vědět, kdy to tlačítko stisknout. Ale to je zase další věc. Takže demonstrátor musí být při hře schopen vyjádřit specifika konkrétního nástroje, jehož zvukem právě hraje. Toho docílí pečlivým poslechem originálních nahrávek konkrétního nástroje, třeba právě klarinetu. Druhou důležitou věcí pro demonstrátora je prezentovat radost z hudby. Nikdy nejdu na pódium a neříkám: Yamaha toto, Yamaha tamto. Ne, říkám: Je super hrát na keyboard, že?! Samozřejmě věci, které předvádím, můžete zahrát třeba jen na Yamahu, ale to už je další věc. Demonstrátor by tedy měl také umět prezentovat radost ze hry na nástroj. Když si vezmeme hráče na klávesové nástroje, tak nejsou tak populární jako například bubeníci nebo kytaristi.
Podívám-li se například na reakce na první Tyros, hodně se změnilo. Myslím si, že image keyboardu je nyní znovu dobrá, protože současná kvalita je daleko vyšší. Třetí důležitou věcí je umět vyjádřit to, co chceš říct, několika jednoduchými slovy. Žádné dlouhé vysvětlování nebo zahlcování technickými detaily, které po pěti minutách začnou nudit. A hudební příklad je jen tou pomyslnou třešničkou na dortu, která to celé jen dokreslí. Nikdy ne naopak. A demonstrátor také musí dobře vypadat. (smích) Ne, ne, to byl vtip. (smích)
Demonstrátor musí vždy věřit produktům, které předvádí. Já jim skutečně věřím a lidi to cítí. Když tomu nevěříte a děláte to jen proto, abyste si vydělali nějaké peníze, lidé to vždy vycítí. A když není na nástrojích něco úplně podle mých představ, tak to řeknu v Yamaze. Vždy může být něco lepší. A to je také důvod, proč to dělám už tak dlouho.
Myslím, že to byla vyčerpávající odpověď. Prozraď čtenářům, co vše je tvojí náplní práce?
Jsem v Yamaze, jak je to nazýváno, mezinárodní demonstrátor pracující přímo pro centrálu v Japonsku. Mám na starosti „školu“ pro demonstrátory. Takže učím další demonstrátory, jak to dělat. Ale tímto se zabývám převážně mimo Evropu. Yamaha má dva základní trhy. Hlavní a rozvojový. Škola pro demonstrátory se týká hlavně těch rozvojových trhů.
Můžeš jako demonstrátor mluvit i do vývoje nástrojů, přípravy hudebních stylů nebo zvuků?
Ne přímo. Protože ale navštěvuji mnoho zemí, tak mohu vyslechnout spoustu názorů a nápadů. O nich pak samozřejmě reportuji v Yamaze. Pokud mě samotného něco napadne, řeknu to také. Do vývoje produktu mluví mnoho lidí. Lidé z centrály v Japonsku jdou při vývoji nového produktu nebo nové technologie přímo k prodejcům a kladou jim různé otázky, co by bylo podle nich potřeba zlepšit, jaké k tomu mají připomínky a nápady, a pak spojí všechny tyto informace. Myslím si, že i to je důvod, proč jsme tak úspěšní. Keyboard je vždy o kompromisu. Myslím tím tedy, že bychom mohli vyrobit Tyros s 88 dřevěnými klávesami a 24stopým audio rekordérem. Je ale vždy otázkou, co vše do toho produktu dát. Někteří lidé říkají například, proč Tyros nemá šestnáct audio výstupů? Tyros jich má „jenom“ šest. Není to o tom, že bychom to nedokázali vyrobit. Ale je to podobné jako u aut. Každé auto je také v určitém slova smyslu kompromisem. Například z pohledu motoru apod. Ale to je právě to umění. Upřímně řečeno, u digitálních pian je to o něco jednodušší. Tam máte zvuk klavíru, několik dalších zvuků, funkce nahrávání, někdy možnost práce s audio soubory, ale to je tak vše. Pak je to už vždy ve kvalitě klaviatury. U keyboardu je to trochu jiné. Ale když se podíváme do minulosti, Yamaha to vždy dělala velmi dobře.
Momentálně máme v cenové kategorii Tyrosu přibližně osmdesátiprocentní podíl na celosvětovém trhu. Abych byl upřímný, je zde i mnoho jiných značek. A o to je to úžasnější. Takže shrnuto a podtrženo“ Dávám na centrálu komentáře k nástrojům, píšu reporty, ale já osobně nejsem součástí takzvaného Content Teamu.
Kdo vlastně tvoří Content Team? Můžeš nám jej trochu přiblížit?
Content Team zahrnuje mnoho lidí z Evropy a Japonska, také několik lidí z Ameriky. Jde o celosvětový tým. Tito lidé mají na starosti skutečný vývoj produktu. Vytvářejí každý styl, každý zvuk, každé nastavení, každou konfiguraci DSP efektu... To je Content Team. Šéfem tohoto vývojového týmu je v Evropě Martin Harris. On je přímo zaměstnancem Yamahy (od roku 1993, poznámka autora). Tento Content Team v podstatě nesídlí nikde. V Londýně je centrum výzkumu a vývoje, kde Martin Harris a přibližně dalších sedm lidí tráví spoustu času. Spoustu samplů pro nástroj bylo nahráno v Evropě. Mají tam skvělé specialisty. V Německu je dokonce jeden odborník, který nahrál téměř všechny samply. Vývoj nového nástroje je tedy velká operace a propojení všech těchto aspektů dohromady. Oni musí myslet vždy hodně dopředu. Když teď přišel Tyros 5, musí už přemýšlet, co bude dál. Abych řekl pravdu, momentálně nemám ani potuchy, na čem teď pracují. Teď je tady Tyros 5 s jeho novými funkcemi, jako je režim Ensemble, Organ World, audio styly a další.
Jak vypadá tvoje příprava na prezentaci, když dostaneš nový nástroj?
Ještě předtím než nástroj dostanu domů, se konají různá setkání v Londýně nebo v Japonsku, kterých se také účastním. Tam jsou prezentovány nové produkty. Většinou je prezentuje Martin Harris. Když dostanu nový nástroj domů, zkouším si všechny nové styly, poslouchám je a přemýšlím, jaké skladby bych s nimi mohl hrát. Připravuji si registrační paměti. Také dostanu informace o tom, co je v nástroji nového, takže se potom zaměřím na nové možnosti a funkce. U Tyrosu 5 třeba musím ukázat zvuky Ensemble, audio styly atd. A v tom mi Yamaha dost usnadňuje mou práci, protože když máš předvést třeba jenom nové funkce, tak hned máš prezentaci na čtyřicet pět minut. A pak samozřejmě mám spoustu nápadů, písní, které mám rád. Některé styly se vyloženě přesně hodí na konkrétní písně. Například si pamatuji, že v Tyrosu 3 byl styl na Piráty z Karibiku. A to byla vždy poslední skladba na prezentaci.
Shrnuto do jedné věty, máš tedy volnou ruku. Ale přesto - má firma Yamaha nějaké speciální požadavky při předvádění?
Samozřejmě, že po mě chtějí, abych předvedl nové funkce a možnosti, protože pro mnoho lidí je Tyros úplná novinka a nikdy ho neslyšeli. Ale nemůžeš vysvětlit všechny funkce a možnosti nástroje v jedné krátké prezentaci. Takže to, co po mě Yamaha chce, a to se snažím naučit i ostatní demonstrátory, je, abych nechal hudbu hovořit za sebe. Tedy připravit si typické hudební příklady na konkrétní funkce a možnosti nástroje. Ale to není nařízení přímo od Yamahy. To spíše vychází z mých dlouholetých zkušeností. To se tedy snažím naučit i ostatní demonstrátory při školeních. A kamkoli pak přijdu, tak jdou prodeje nahoru. To je známka toho, že můj způsob prezentace nástrojů skutečně funguje. Samozřejmě, že musíš i něco říct. Mělo by to být spíše něco pro pobavení. Ale tu hlavní práci za tebe musí udělat hudba, protože jde o hudební nástroj. Ať si tedy zvolíš zvuk piana, houslí nebo trubky, vždycky ten nástroj může znít dobře i špatně - podle toho, jak na něj hraješ.
I Tyros může znít hrozně. To díky bohu znamená, že je to také skutečný hudební nástroj. Pamatuji si, že kdysi se lidé na keyboard dívali povýšeně a říkali: „Á, keyboard, to hraje samo, tam nemusíte umět hrát.“ Říkal jsem jim na to: „OK, posaďte se prosím a zahrajte mi.“ Nyní se pohled na keyboardy už naštěstí zlepšuje. Pravda je, že u Tyrosu se musíš snažit trochu víc než u jiných nástrojů, aby zněl hrozně. Například dnes při soutěži někteří zněli dobře, když hráli s expresivitou a stylisticky správně, a někteří ne.
Ale to, že nehrají s expresivitou nebo stylisticky správně, je někdy bohužel problém učitele.
Ano, možná je to problém učitele. Ale co také vidím po celém světě, je, že lidem chybí radost z toho, že hrají na hudební nástroj a nedokážou tuto radost projevit. Nikdo se neusměje. Když se podíváte na videa třeba skupin Toto nebo Davida Fostera, tak ti si to vyloženě užívají. A to jsou dospělí lidé. Takže možná i pro demonstrátora je nejdůležitější ukázat, jak krásné je hrát na keyboard, jak ho to baví. A pak to možná i ti učitelé pochopí. Ta hlavní myšlenka musí být, že je to přece tak krásné hrát na takovýto nástroj. Ta skupinka dětí, co jsem dnes slyšel na soutěži, nebyla zrovna ta nejlepší a nejreprezentativnější. To byly děti tak od dvanácti do čtrnácti let, že? Menší děti dokážou lépe projevit radost.
Vraťme se zpět k tvojí práci, tedy k předvádění. Říkal jsi, že jezdíš po celém světě. Musím se tě tedy zeptat, kolika jazyky hovoříš?
Mluvím samozřejmě holandsky. Pak ještě německy, anglicky, francouzsky a trochu italsky. A také umím několik slov japonsky. (smích)
Co je kladem a záporem tohoto povolání?
Nevidím žádné zápory. Možná jen to, že vždy hraješ sám. Několikrát jsem hrál v triu, s kapelou a podobně. To bylo skutečně zábavné. Ale to vlastně není zápor. To tak prostě je. Je to něco, co občas postrádám -zahrát si naživo s celou kapelou.
Dá se tedy tímto povoláním dobře uživit?
Pokud chceš být demonstrátorem, tak musíš být v první řadě muzikantem. Jako muzikant si pak můžeš vydělat peníze a část z tohoto výdělku může být právě z prezentování nástrojů třeba pro Yamahu. Počet „kšeftů“ ale není tak veliký, aby se dalo uživit pouze demonstrováním. Jsem šťastný, že to mohu dělat celosvětově. Tím pádem mám automaticky více práce. Také jsem začínal jako místní demonstrátor a nyní to dělám na celosvětové úrovni. Pokud tedy budeš tvrdě pracovat a opravdu se zaměříš na tuto práci, pak toho lze dosáhnout a můžeš se tím i uživit. Nyní to sice není ta nejlukrativnější práce při té krizi v Evropě a všude kolem. Demonstrování je pro mě vysvětlování a ukazování možností. Jsem šťastný, že mohu spolupracovat právě s Yamahou. Také jsem rád, že právě Yamaha představuje přibližně každé tři roky zcela nové produkty. Musím sice hodně cestovat po světě, abych zabezpečil svou rodinu, ale jsem moc šťastný, že mohu dělat to, co dělám. Kdybych byl demonstrátorem jen pro Holandsko, tak by mě to zřejmě neuživilo, protože tam bych tolik práce neměl.
Kdyby ses dnes znovu rozhodoval, po všech těch zkušenostech, zvolil bys si opět toto povolání?
Ano. Jsem hudebník. Jsem prezentátor. A skutečně si tuto práci užívám. Je to sice spousta cestování, ale jsem jediný demonstrátor, který to dělá celosvětově. Martin Harris dělá také nějaké prezentace na velkých akcích, jako je NAMM, Frankfurt..., ale on to dělá už jako zaměstnanec a manažer Content Týmu.
Vím o tobě, že skládáš. Máš přitom všem ještě čas se této činnosti věnovat?
Skutečně jsem složil několik skladeb. Když jsem se ženil, tak jsem si sám složil hudbu k celé mši. Celé jsem to i nahrál a pak se to při svatebním obřadu pustilo v kostele. Ale to bylo před dvaceti šesti lety lety. V současné době aranžuji skladby. Dělám také spoustu skladeb pro Yamahu, pro jejich internetový obchod - Yamaha Music Soft, což je vlastně aranžování.
Vraťme se nyní k tvé muzikantské kariéře. Hrával jsi se spoustou uskupení, big bandy, popovými kapelami, jazzovými kapelami... Věnuješ se dnes ještě hraní v kapelách či orchestrech, nebo tě firma Yamaha plně vytěžuje a na tuto činnost nezbývá čas ?
Bohužel ne. Všechny tyto další aktivity jsem musel přerušit kvůli své práci. Ale bylo to skvělé hrát s živou kapelou. Hrál jsem v kapele s přední holandskou zpěvačkou. To bylo úžasné. V 80. letech, když se ozvala Yamaha, tak jsem se prostě rozhodl pro Yamahu a dělám to naplno. Všem kapelám jsem tehdy řekl: „Promiňte, ale jdu pracovat pro Yamahu.“ Musíš prostě zavřít jedny dveře, abys mohl otevřít jiné. Když se na to dnes zpětně podívám, tak si můžu říct, že jsem udělal správné rozhodnutí. Nemohl jsem říct, že chvíli budu předvádět, pak zase chvíli hrát s kapelou. Ne. Musel jsem se prostě rozhodnout pro jednu dráhu a tu dělat naplno. Kdybych hrál například s kapelou, tak ta by mohla po čase skončit a já bych byl bez práce. Ale Yamaha je ta poslední firma, která by mohla skončit s výrobou hudebních nástrojů, protože jsou velkým výrobcem.
Jak je to s popularitou a výukou elektronických klávesových nástrojů, tedy keyboardů, digitálních pian, syntezátorů a dalších u mladých lidí v Německu nebo Holandsku?
Výuka na digitální piano je z pedagogického hlediska jen část nebo jen obdoba výuky hry na klasické piano. Musím říct, že pod vlivem všech těch talentových soutěží, které v nedávné době proběhly televizemi, je nyní velice populární zpěv. Spousta lidí, kteří zpívají, se chtějí k tomu umět doprovodit na kytaru nebo na piano. Keyboard se stává stále populárnějším, ale ne u velmi malých dětí. Pamatuji si, že tak před dvaceti lety chodili na prezentace keyboardů jen staří lidé. Šlo často o hráče na varhany. Nyní vidím na prezentacích mnoho třicátníků a čtyřicátníků.
Upřímně řečeno, nemám vůbec ponětí, jak je v tuto chvíli keyboard populární u dětí. Ale, jak už jsi říkal ty sám předtím, je to velmi závislé na učitelích. Jsem si jistý, že pokud by se dětem nástroje předvedly a ukázaly by se jim nějakým hezkým způsobem, určitě by je to zaujalo. Výuka hudby na základních školách je na velice špatné úrovni. Přitom popularizace hudby na základních školách je velice důležitá. Vím jen, že je to teď v této oblasti velmi špatné, protože školy nemají dostatek peněz. Oni musí učit angličtinu, matematiku a další předměty. Není to jen problém hudby, ale kreativních předmětů obecně. A to je špatně. Protože existuje spousta studií, že děti, které se věnují hudbě, jsou mnohem úspěšnější v jazycích a také společenštější.
V samém závěru se tě ještě musím zeptat, jestli jsi někdy slyšel o českém časopise pro muzikanty, který se jmenuje Muzikus?
Muzikus jsem nikdy neviděl. Ale je to pro mě zajímavý název. Protože MUZI je začátek holandského pojmu pro hudbu a KUS je holandský výraz pro polibek.
