O Muzikusu
Úryvky z prvního úvodníku Daniela Andela, tehdejšího zakladatele a šéfredaktora, z prvního čísla Muzikusu v květnu v roce 1991:
Nemám sice zkušenosti s novinařením (k tomu jsou tu zkušenější), ale o to mám snad víc zkušeností z muzikantského života – počínaje kradením vyřazených školních tlampačů pro výrobu první reprobedny a učení se prvních písniček Beatles, přes ošlehání větry kavárenských ventilátorů s ospalými rány po nočních hraních, přes první koncerty a natáčení v okresním rozhlase, přes dlouhé šňůry po hotelích a někdy i soukromých, nošení tun aparatury, hádání se s manažerem, sólistou a s kapelníkem a zvukařem a s muzikantem a osvětlovačem a s nosičem a řidičem a místním elektrikářem a recepční a ráno pak s uklízečkou když vás vyhazuje v půl dvanácté z hotelu… Tenhle výčet nepíši proto, abych se chlubil, ale proto abyste pochopili, že jsme na jedné lodi.
Pro každého muzikanta je hned po tom, co umí, nejdůležitější nástroj. To je vlastně hlavní motiv vzniku časopisu Muzikus. Neustálé pokoutné shánění, půjčování a překládání Fachblattů, Guitarplayerů, Musicianů, Keyboardů a dalších špičkových světových časopisů pro muzikanty je drahé, náročné a mnohdy nedostupné. A tuto vaši potřebu chceme snížit na nejnižší míru.
Pokusím se vám trochu osvětlit základní filozofii našeho časopisu: Než došlo k výrobě čísla, které máte před sebou, uplynulo něco vody ve Vltavě i Temži od doby, kdy jsem se setkal s mým kalifornským přítelem Aspenem (česky Osikou) – muzikantem, navzdory pokroku jedním z posledních výrobců elektronek v USA a také stálým dopisovatelem časopisu Guitar Player. Povídá: „Přines mi ukázat jak vypadá váš (rozuměno československý) časopis pro muzikanty, obzvlášť by mě zajímal ten pro kytaristy.“ Notnou chvíli významně mlčím než si v hlavince sesumíruju jak se všechny ty naše (rozuměj československé) časopisy pro muzikanty jmenujou, abych nakonec odpověděl slovy zkušeného prodavače: „nemáme.“ Američané mají někdy dětsky neohrabané otázky, ta jeho byla typická: „Why?“ To jeho jednoduché „proč“ mě docela rozčílilo, protože nemám rád, když z nás někdo dělá blbce, obzvláště pak „Amíci“, přesto že někdy mají pravdu. Fakt jsem si připadal jako když mám dítěti odpovědět na otázku: Strejdo a proč nemá jablíčko nožičky?.
Aspen se však mou nevolí nenechá zaskočit: „Když tu takovej časopis nemáte, tak jej někdo musí začít dělat a ty seš muzikant a kdo jinej by měl dělat časopis pro muzikanty než muzikant, tak začni.“ „Ale když já nic podobnýho nikdy nedělal,“ snažil jsem se bránit. „Musíš si teda najít lidi, co to uměj,“ čímž to považoval za uzavřenou věc.
Od této chvíle už se veškeré řeči točily kolem časopisu…
… a točí se dodnes. Víte, uplynulo hodně let od té, nebojím se říci, pionýrské doby a hodně věcí se změnilo k nepoznání. Ale jedno věřím, že zůstalo. Stále jsme na jedné lodi.
Vladimír Švanda
šéfredaktor
