8/2006

Editorial

  • Vítězslav Štefl se ve svém seriálu Letem kytarovým světem zaobírá tématem, které je velmi zajímavé – výuka hry na elektrickou kytaru. Zobecníme-li, zjistíme, že výuka na hudbení nástroj v žanrech jako jsou rock, pop, jazz, funk... opravdu, jak Štefl píše, byla opomíjena. Místo ní se spíše hudební školství věnovalo klasickým výukovým metodám vychazejícím z vážné hudby. Takže se na studenta navalily tuny materiálu o teorii a začátky výuky byly provázeny drilem, z úhlu pohledu začínajícího studenta, na k ničemu potřebných etudách a cvičeních. Motivace ve formě interpretace jednoduchých skladbiček, které je možné slýchat povětšinou jen ve studovnách a sloužících k obveselení rodičů a navštěv. Vše ve jménu předpokládané budoucí virtuozity...

    Muzikantsví v post rock and rollové době dává určitě více přednost hudební komunikaci mezi muzikanty a schopnost zapojit se do hry s kýmkoli a kdekoli je velmi ceněna. Asi každý z vás se ocitl v situaci, kdy ho svrbí, jak se říká, ruce. Výše popisovaný způsob výuky nic takového nepodporoval, bohužel, tedy alespoň ne v začátcích. Kde se bere a učí schopnost jamovat, tedy smysluplně. Každý jistě zažil dvacetiminutové kolečko na několika tónech. I když zaplať panbůh za ně. A podvědomě cítil, že to není úplně ono. Tím se ale kruh trochu uzavírá (jestli je možné uzavřít kruh jen napůl).

    Nelze pochybovat, že o schopnosti jamovat nerozhoduje technika hry, zvuk ani kvalita nástroje, či dokonce znalost všech stupnic a akordů co jich na světě je. Ano, toto vše způsobí, že to hraje a i ladí, okolí je nadšeno, ale... Vše se odehrává jinde. V hlavě. Přesněji v její muzikantské části. Vaše hudební představivost, ale hlavně hudební paměť, povedou vaše ruce, dech či hlas. Jsou to vlastnosti, které se dají rozvíjet jejich procvičováním, a jež stojí na základě, který se dá nazvat talent či múza, chcete-li. A jsme zpátky, přehrajete-li si poprvé v životě stupnici C dur, jak dlouho si ji budete pamatovat, dokážet ji hned zazpívat, a co třeba za týden? Dokážete vyťukat rytmickou figuru, kterou slyšíte z rádia? A až se ráno probudíte...? Umíte si pamatovat harmonický sled akordů i při bubeníkově sóle a poznáte, kdy kapela zase celá nastoupí?

    Myslím, že je úplně jedno, jakou školu děláte, kdo je vaším učitelem i na jaký nástroj hrajete. Nejdůležitější je zcela vědomě posilovat onu zpětnou vazbu, která nám umožňuje hrát, onu komunikaci naší hudbení časti mozku s nástrojem, ať už vaším nebo kolegy muzikanta. A kde je slíbené uzavření kruhu. Bezmyšlenkovitě přehraná etuda, zůstane jen bezmyšlenkovitě přehranou etudou...

    Elektronické vydání
Vladimír Švanda
Vladimír Švanda, 2. 8. 2006

Články v tomto čísle