Kdyby zdraví sloužilo světoznámému varhaníkovi jen o pár měsíců déle, mohli bychom zblízka obdivovat jeho umění na blížícím se koncertu Erika Claptona. Šestého července se však Billy Preston odebral na věčný jamsession, a tak nezbývá, než si ho připomenout alespoň poslechem některé z mnoha jeho mnoha nahrávek.
Zázračné dítě
Předpokládám, že velké části čtenářů je jmémo Billyho Prestona alespoň trochu povědomé. Zásluhu na tom mají jistě především jeho legendární nahrávky s kapelou Beatles, které ho dostaly do povědomí širší veřejnosti. Bylo by ale velkou chybou omezovat činnost tohoto velmi nadaného a všestranného muzikanta pouze na spolupráci s Brouky, i když on sám na ni byl po celý život velmi hrdý a rád se k ní různými způsoby vracel.
Billy Preston se narodil druhého září 1946 v Hustonu v Texasu a již ve velmi raném věku začal projevovat mimořádné hudební nadání: na piáno hrál již od tří let. Podobně jako jeho kolegové, George Duke a Bernie Worell, získával první zkušenosti doprovázením gospelového sboru. Na rozdíl od většiny ostatních se však hraním na varhany (nástroj Hammond B3 byl pro Billyho Prestona charakteristický po celý život, a jen málokdy hrál na jiné nástroje) začal živit již ve věku deseti let, kdy doprovázel nikoho menšího, než královnu gospelu, Mahaliu Jackson. Lepší reklamu si do začátků Billy snad ani nedovedl představit a nabídky na spolupráci se jen hrnuly. První úspěch zaznamenal ve filmu, a to jako představitel bluesového průkopníka W. C. Handyho v dětských letech ve filmu St. Luis Blues. V show Nata Kinga Colea si desetiletý talent dokonce střihl duet se samotným mistrem. V patnácti letech pak podepsal smlouvu s labelem SAR a vydal se na turné po Anglii jako doprovazeč tehdy ještě žhavých hvězd Sama Cooka a Little Richarda.
The Beatles
Ať už se jedná o neměnnou hru osudu, či o pouhou náhodu, právě na tomto turné v roce 1962 se Billy poprvé setkává s tehdy ještě ne příliš známou kapelou Beatles, která dělala americkým hvězdám předkapelu. Obě strany si setkání zapamatovaly, ale Prestonova kariéra nabrala další obrátky. Ještě před naplněním dvacátého roku vydává tři sólová alba: Sixteen Year Old Soul (1963), The Most Exciting Organ Ever (1965) a The Wildest Organ in Town. Jak již názvy těchto alb napovídají, Billy Preston své Hammondy nikterak nešetřil. Jedná se vesměs o instrumentální hudbu ovlivněnou gospelem, jazzem a R & B, nicmémě původní pásky z nahrávání se nedochovaly ani do sedmdesátých let, takže se jedná o opravdové rarity, které jsou téměř k nesehnání. Ohlasy na tato alba ale nebyly nikterak kolosální, a tak se varhaník ocitl na rozcestí. Pokračovat v sólové kariéře a pomalu se prokousávat k úspěchu, anebo se stáhnout do lukrativního studia a živit se jako doprovodný muzikant.
Na nebi, zdá se, tou dobou svítila Billyho šťastná hvězda, a tak přichází nabídka od samotného Raye Charlese, kterou samozřejmě nešlo odmítnout. I turné s Charlesem však bylo jen předstupněm k věcem budoucím. Jedním z návštěvníků Rayova vystoupení byl i kytarista The Beatles, George Harrison. Tomu jeho hra naprosto učarovala, a to do té míry, že se mu podařilo přemluvit zbylé tří Beatly, aby přibrali Prestona jako stálého varhaníka na nahrávání alba Let It Be. Billy Preston se ke kapele hodil naprosto dokonale jak svou nekonfliktní povahou, tak i velmi uvolněnou a flexibilní hrou. Objevily se dokonce úvahy, že by měl být do Beatles přijat natrvalo, ale brzký rozpad tomu nepřál.
Jakkoli byla Prestonova beatlesovská epizoda krátká, etablovala ho mezi hvězdy. Stal se žádaným hostem Arethy Franklin, Rolling Stones, Kinga Curtise či dokonce Quincyho Jonese. Navíc si jeho kvalit byli vědomi i jeho spolupracovníci z někdejších The Beatles, takže je možno slyšet jeho hru z desek Johna Lennona, George Harrisona i Ringo Starra. Jen Paul McCartney si zjevně vystačil sám. Jako výrazná osobnost se pak Billy Preston ukázal i na pověstném koncertu pro Bangladéš, kdy kromě obvyklé precizní hry představil i svůj velmi příjemný hlas, za který by se nemusela stydět lecjaká soulová hvězda. Počátkem sedmdesátých let se také datuje spolupráce s Erikem Claptonem, která přetrvala až do loňského roku, tedy více než třicet let.
Na vlastních nohou
Zdálo se tedy, že kariéra je zralá na nějakou tu sólovou desku. A také že ano. That's the Way God Planned It vyšla na konci devětašedesátého u firmy Apple, v produkci George Harrisona. Doprovodná kapela byla opravdu hvězdná. Kytary se ujal Eric Clapton a za bicí usedl Ginger Baker. Kdo by však u basy očekával Jacka Bruceho či Ricka Gretche, šeredně by se pletl. Do čtyr strun se opíral Keith Richards. Přesto se úspěch nedostavil. Firma Apple Corps. měla totiž dost potíží s vlastním bankrotem a na propagaci Billyho desky nezbyly prostředky. Ani další album Encouraging Words přes nespornou kvalitu nezaznamenalo větší ohlas, a tak se Billy Preston podepisuje firmě A&M.
Nová nahrávací společnost má na Billyho prosazování dost chuti i energie, proto nastává jeho zlaté období. Nechává si narůst pořádné afro a je silně ovlivněn kapelou Funkadelic a Slyem Stonem. Jeho hudba se stává tvrdší a funkovější a kromě nezbytných Hammondek na nich můžeme slyšet i Clavinet protažený pěkně přes kvákadlo. Kromě vzestupné tendence alb (nejlepším z tohoto období je Live European Tour) se dostavují i hitové singly. Outa-Space dobývá v roce 1972 druhého místa singlové hitparády Billboard, o rok později je čtvrtá Space Race (obdržel za ni cenu Grammy) a konečně roku 1973 s Will It Go Round in Circles dosahuje Billy preston vrcholu, kterýžto úspěch zopakuje o rok později s písní Nothing from Nothing. Jeho tvůrčí produkce je taková, že písničku You are so Beautiful přenechává Joe Cockerovi, který z ní vzápětí udělá jeden z největších úspěchů své kariéry.
Na konci sedmdesátých let Billymu Prestonovi ale docházejí síly, příval úspěchů vysychá a velká osobnost předešlé dekády upadá v průběhu osmdesátých let v zapomnění. Tento ústup ze slávy má na svědomí těžká drogová závislost. Jejím důsledkem je později v devadesátých letech Billyho opakované uvěznění za nejrůznější delikty spojenými vesměs s konzumací omamných látek. Přesto hrál, nahrával a koncertoval s kým se jen dalo. Se starým parťákem Claptonem ještě stihl nahrát desku Back Home a mihl se i na nahrávání nové desky Red Hot Chili Peppers. V posledních měsících svého života byl ale upoután na lůžko a nakonec upadl do komatu, ze kterého se již neprobral…
Je velmi těžké na tak krátkém prostoru zhodnotit hudební kariéru Billyho Prestona. Byl to mimořádně nadaný zpěvák, skladatel a varhaník, který dokázal být ve správnou chvíli na správném místě. Jeho doprovodná hra je vzácným příkladem toho, že osobitost a rozpoznatelnost nejsou v rozporu se všestranností. Proto je jeho práci možné slyšet na albch tak rozdílných umělců, jako jsou Bob Dylan, Barbara Streisand, Yoko Ono, Sly and the Familly Stone, Me'Shell NdegéOcello či Macy Gray.
