Pokud mě festival United Islands něčím překvapil, byla to právě účast tria John Medeski, Billy Martin and Chris Wood.
O těchto vlajkonoších moderního groovu a průkopnících fůze nekompromisního jazzu s taneční hudbou je totiž známo, že do Evropy nepáchnou jak je rok dlouhý. Jeden kolega se dokonce vyjádřil, že dokud neuvidí, neuvěří. Takto vzácné návštěvy by jistě bylo škoda nevyužít pro rozhovor, a i když plánované vystoupení v České televizi zkrátilo naše povídání na minimum, byl to rozhodně rozhovor z těch zajímavějších.
Jste v České republice poprvé. Proč do Evropy nepřijíždíte alespoň trochu častěji?
Med: My bychom moc rádi a v příštích týdnech máme dokonce po Evropě několik koncertů.
W: Abych řekl pravdu, ani o nás nebyl moc velký zájem. Znalo nás jen pár nadšenců, přičemž popularita je v jazzovém světě věcí hlavně promotérů velkých festivalů. Ti nás ale dlouho nebrali příliš vážně. Jinak bychom přijížděli rádi, je tu jiná atmosféra než ve Spojených státech.
Změnila se nějak situace po vaší spolupráci s Johnem Scofieldem?
Med: V Evropě? Nepochybně! Také jsme potom podepsali smlouvu s vydavatelstvím Blue Note. Abych byl upřímný, tak jediní muzikanti, kteří tu mají doopravdy úspěch, jsou ti, co hráli s Milesem Davisem. To, že jsme hráli s někým, kdo hrál s Davisem, nám hodně pomohlo... Johnovi to zase pomohlo v USA dostat se k trochu jinému vydavatelství, takže máme oboustranně výhodný vztah.
Nechystáte tedy nějakou další spolupráci?
Med: Právě jsme dokončili nahrávání. Bude se to jmenovat Out Louder a vyjde na našem vlastním labelu, který jsme založili po odchodu od Blue Note. Ta první nahrávka, A Go Go, byla vlastně Johnova nahrávka a my jsme byli doprovodná kapela. Na nové desce to je plnohodnotná spolupráce. Bylo to velmi vzrušující nahrávání.
Jaký je tedy vlastně mezi těmi nahrávkami rozdíl?
Med: Je to velký rozdíl.
Mar: Už jsme nehráli jen Scofieldovy groovy, ale skládali jsme a improvizovali dohromady, jak to děláváme na vlastních deskách. John také jakoby vystoupil ze svého obvyklého stylu a mám pocit, že jsme se setkali někde uprostřed. On více zaimprovizoval, přidal trochu šílenosti a my jsme zase zahráli několik jeho písní podobných těm na A Go Go. Větší část desky je ale vyrovnaná spolupráce. Jsou to hezké věci, groovy...
Med: ... je to chytřejší, divočejší. A Go Go mělo ucelenou atmosféru, byla to pěkná, uměřená nahrávka. Tady půjde o opravdový jazz, i když nějaké ty groovy zůstaly. Atmosféra bude ale temnější a drsnější. Zahrajeme ale i cover Johna Lennona, Julia. Bude tam i něco od Petera Toche.
Johne, zajímal by mě váš hudební vývoj. Začínal jste s hraním klasické vážné hudby. Co vás přivedlo k jazzu?
Med: Klasičtí muzikanti, které mám rád, například Bach anebo Beethoven byli zároveň mistry improvizace a v jejich hudbě je to cítit. Pak jsem občas hrál i písničky pro své rodiče, a to byly převážně jazzové standardy, na které jsem se snažil nějakým způsobem improvizovat. Jednou jsem ale zaslechl Oskara Petersona, jak jednu z těch věcí hraje, a v tu chvíli mi došlo, jak by měl ten jazz vlastně vypadat. Moje první vzory, podle kterých jsem se snažil hrát, tedy byli Bud Powell, Thelonious Monk a Oscar Peterson. Poté jsem se dostal i k poslechu bigbandů, jako byly ten Basieho anebo Ellingtona. Ještě když jsem byl kluk, dostal jsem se i k jazzu elektrickému, takže tu byl Herbie Hancock a Headhunters, Weather report, Tony Williams Lifetime s Larrym Youngem a Johnem McLaughlinem, ti byli opravdu vynikající. Larry Young byl vlastně první varhaník, kterého jsem slyšel, to bylo dávno před tím, než jsem začal sám hrát na varhany. Potom tu byl samozřejmě Jimmy Smith, ale také Jimmy McGriff. Později jsem objevil Jimmyho Hendrixe. Rozhodně jsem ale neztrácel zájem o vážnou hudby. Oslovovala mě hodně ta současná, především Charles Ives, který na mě měl zásadní vliv. Objevil jsem také Sun Ra a vlastně neustále nacházím novou hudbu a novou inspiraci.
Ve vaší hudbě ale slyším také hodně blues. Co je na blues tak zajímavého, že ho prosazujete i v progresivní hudbě dvacátého prvního století?
Med: Blues je myslím jediná nová univerzální forma, která se vyvinula ve dvacátém století. To, co psal třeba Gerschwin, tedy forma ABA, tu bylo i v předchozích stoletích, tak psal i Mozart. Bluesová dvanáctka je ale opravdu originální. Lidé jako třeba právě Ives sice přišli i s vlastními formami, ale z těch nevzniklo nic univerzálního, nic, co by každý používal.
Wood: Je to opravdu směs africké a evropské tradice. Když si poslechnete tradiční africkou hudbu, tak v ní blues bezpochyby je, ale pevná forma vznikla až v Americe.
Med: Je to vliv, kterému se v Americe není možné vyhnout. Když jsem začínal hrát na Hammond B3, první zkušenosti jsem získával právě v bluesové kapele. To jsme hráli každý den v týdnu...
Většina hráčů na Hammondovy varhany se snaží napodobovat Jimmyho Smithe.
Med: Já to nikdy nedokážu! Joey DeFrancesco je jediný, kdo to doopravdy umí.
Však jste také přišel s vlastním, originálním stylem.
Med: Protože jsem to prostě já, neumím si pomoct. Přijde mi hloupé snažit se napodobit něco, čeho nemůžu nikdy dosáhnout. Hrozně rád poslouchám Smithe a poslední nahrávky Joeyho, které točil právě se Smithem, než ten zemřel, jsou prostě vynikající. Tu hudbu miluji, ale zahrát bych ji nedokázal.
Mar: Jde o to, že vliv na Johna a jeho hru na varhany neměl jen jazz, ale i mnoho jiných stylů. Je tu vliv klasických varhaníků, má rád hráče Boba Marleyho, gospelové i bluesové hráče. Není to tedy jen Jimmy McGriff a Jimmy Smith.
Proč si myslíte, že většina varhaníků Jimmyho stále napodobuje?
Med: Byl první a naprosto nejlepší, něco jako John Coltrane, který nasadil laťku. Myslím, že lidé, kteří ho napodobují, prostě chtějí zůstat v bezpečí. A hrát Jimmyho Smitha je velmi bezpečné. To já nedokážu. Neumím při hraní myslet na někoho jiného. To co udělal Jimmy je úžasné, ale já hledám jiné zvukové možnosti varhan, snažím se přijít s něčím jiným. Velmi mě teď ovlivňují Wayne Shorter a Larry Young.
Jak pociťujete fakt, že se stáváte sami vzory pro mnoho mladých hráčů?
Med: Myslím, že je to pro ně velmi, velmi zlé...
Co myslíte, že by mladá, progresivní kapela měla udělat proto, aby se stala populární a podepsala smlouvu s významnou nahrávací společností? Vám se to docela povedlo.
Med: Myslím, že by se hlavně neměli upsat nahrávací společnosti, ale naopak se uvolnit a osvobodit.
Tak co by měli dělat, aby dostali svou hudbu k publiku?
Wood: Hrát a rozšiřovat si publikum, to je jediná cesta. Vždyť my jsme hráli deset let, než jsme podepsali s Blue Note. Šlo nám hlavně o živé hraní. Měli jsme dost velké publikum, abychom mohli uzavřít smlouvu. Smlouva vás ale sváže, firma si vás přivlastní a ovládne. Svobodu si musíte získat silou a tou je pro vás právě publikum. Jediné, o co jde velkým společnostem, je dostat vás do rádia. My jsme se tedy rozhodli od nich vypadnout. Přímo jsme umírali touhou založit si vlastní label. Jsem hrozně rád, že si teď všechno děláme sami. Myslím, že to je ta správná cesta. Není důležitá nahrávací společnost, jen distribuční síť.
Johne, na co budete zítra hrát?
Med: Uvidíme, co seženou. V Americe však mám celkem ustálenou sestavu. Používám Hammond B3, Hohner Clavinet, Wurlitzer piano, Wurlitzer Organ, což je něco jako Farfisa, Mellotron, Minimoog a piáno. Hraji také na melodiku.
Proč v dnešní době používáte tolik starých nástrojů? Používáte vlastně výhradně staré analogy.
Med: Simulace totiž stojí za hovno a mají zvuk jako z prdele. Já chci mít dobrý zvuk.
Domníváte se tedy, že není možné srovnávat simulaci s originálem?
Med: Ne, vážně to nezní dobře. Ty staré nástroje mají své chyby, ale zároveň mají i svoji osobnost. Nic nezní jako Hammondy. Nic takového prostě neexistuje. Nic se tomu ani nemůže přiblížit. Wurlitze se trochu napodobit dá, ale ke Clavinetu je opět velmi těžké se přiblížit kvůli tomu charakteristickému úderu strun. Ty struny tam prostě vibrují a vzniká i zpětná vazba. To samé platí pro Mellotron. Můžu si u něj hrát s páskami, a to u jiných nástrojů prostě není možné. Vím, že jsou tyto nástroje velké, těžké a nepraktické. Já je prostě používám.
Zajímá vás, jaké nástroje a efekty se Johnu Medeskimu podařilo na vystoupení získat od svých českých kolegů? Zde je tedy podrobný rozpis.
Hammond A-100
Leslie 825
Hohner Clavinet D6
Minimoog Voyager
Fender Rhodes Mark II
Koncertní křídlo Petrof
Moog Analog Delay MF-1042
Vox Wah
Analizer
Kromě Hammondů a klavíru bylo vše zapojeno do lampových komb Fender.
