Mixáž
Všechny předchozí díly byly věnovány vybraným tématům, týkajícím se samotného záznamu zvuku. Pro komplexnější náhled do problematiky doporučuji například publikaci Praxe zvukové techniky, jejímž autorem není nikdo jiný než Václav Vlachý, tedy člověk, který umožnil i vznik tohoto seriálu. Nyní se však přesuňme k další fázi vzniku nahrávky, tedy k mixáži. Je to proces pro kvalitní výsledek neméně důležitý než nahrávání a leccos se při něm dá zachránit, ale také (a to především) pokazit.
Ještě dříve, než se do míchání pustíme, musíme si dobře rozvrhnout čas. A to je těžší, než by se mohlo na první pohled zdát. Obzvláště u méně zkušených kapel je běžné, že očekávají zázraky. Mají hluboko do kapsy, podceňují časovou náročnost mixáže a přály by si mít celou desku smíchanou třeba za jediný den. A my, jako zvukaři, je musíme z takového omylu vyvést, jinak se dopouštíme zásadní chyby a zaděláváme sobě i interpretovi na velké potíže.
Špatnou zprávou je, že čas potřebný na mixáž se odhaduje velmi těžko. Jsou však faktory, které jej hodně ovlivní a napoví nám při těžkém rozhodování, kolik dní ve studiu rezervovat. Václav Vlachý k tomu říká: "Jde o to, co všechno se řeší. Pokud je nahrávka zpracovaná takovým způsobem, že se to takzvaně míchá samo, podepíše se to na čase a trvá to kratší dobu, než když se musejí provádět takové ty záchranné práce - například posunovat stopy, které jsou nepřesně zahrané či nazpívané. Kolik se stráví času při míchačce záleží na domluvě s kapelou - do jaké míry to chtějí mít v pořádku - když to bude demosnímek, kde na drobnostech nezáleží, čas se zkrátí. Pokud to chtějí mít dokonalé, ale nemají to dokonale nahrané a chtějí po zvukaři, aby to dával do pořádku, pak se míchačka hodně prodlužuje. Čas se dá v každém případě odhadnout až po tom, co to mám natočené. Je dobré se s kapelou na základě těchto věcí domluvit, určit si zhruba čas, který by měl stačit, a nechat si rezervu, aby nebyl stres - když se to nepodaří smíchat do daného termínu, abych tam měl rezervované třeba dva dny navíc, protože vracet se za měsíc za dva, to je hloupost. Spousta věcí se zapomene a všechno trvá déle. Ale odhaduje se to opravdu špatně, můžu mít smíchanou celou desku za den a můžu míchat čtrnáct dní a nemít to hotové."
Další běžná chyba také souvisí se špatně rozvrženým časem. Otázka zní, jak dlouho se můžeme bez přestávky věnovat mixu, aniž by se to výrazně podepsalo na kvalitě našeho poslechu, soustředění a úsudku. Pokud vám někdo bude tvrdit, že dokáže "míchat" více než pět hodin v kuse, aniž by to odnesla kvalita výsledku, nevěřte mu.
"V některých zemích zvukaři dělají čtyři až pět hodin a víc nesmějí. Uši jinak nejsou schopny odvést kvalitní práci. Opotřebovávají se od první vtěřiny. Když si nejsem jistý například přidávaným prostorem - to jsou nejčastější chyby, že se něco přežene - druhý den si to pustím a během prvních pěti vteřin vím, jak na tom jsem. Čerstvé ucho okamžitě řekne "ne, to je přehalený", nebo naopak "to zní dobře, je to v pořádku". Po nějaké době jsem schopen se regenerovat, ale v určitém momentu je ucho už příliš unavené. To je u každého smyslu - když budu celý den jíst feferonky, těžko večer posoudím, jestli je jídlo dost slané. Se sluchem je to stejné. Pak už to působí špatně i psychicky. Únava nadměrným poslechem není nic příjemného, podepisuje se to třeba i na dalším dni, člověk se nestačí zregenerovat ani přes noc."
Jistě jste již slyšeli termín studiová frekvence. Trvá většinou přibližně čtyři hodiny. "Není to vůbec špatný vynález, i když je to spojené se starými časy v rozhlase. Zvukař tehdy řekl: "Mám konec frekvence, nezajímá mě, že máš natočit ještě dva takty, jdu na oběd." To je sice přehnané, ale rozhodně je dobré frekvenci dodržet. Ať už je tříhodinová nebo pětihodinová. To záleží na každém, kolik vydrží. Je dobré si potom dát delší pauzu. A tu druhou frekvenci nedělat tak dlouhou, protože člověk je už opotřebovanější."
Teď, když jsme si správně rozvrhli čas, můžeme nakousnout problémy při samotné práci. Snad každý z nás zažil situaci, kdy jsme do nekonečna přidávali či ubírali hlasitost určitého nástroje, ale výsledku to ne a ne pomoct. Vyplývá to z naivní víry, že pokud je nástroj málo slyšet, stačí ho přidat a je vyhráno. Ne, tak jednoduché to není. A jako vždy je lepší problém řešit raději dříve než později - ideálně už při aranžování skladby. Václav Vlachý k tomu říká: "Každý zvuk má tendenci maskovat zvuky ve stejném frekvenčním pásmu. Až do extrému - ten druhý nemusí být ani slyšet. Nástroje se jednoduše vzájmeně "požírají", a to se musí zohlednit při aranžmá. Všimněte si, že dobrá nahrávka je vzdušná, se spoustou dynamických kontrastů. Jeden nástroj má špičku teď, druhý jindy. Barvy jsou vymyšleny tak, aby si nelezly do zelí. Pak se říká, že se to míchá samo. Pokud se nástroje nedají extrémně málo, nebo moc, vždycky to hraje dobře a všechno je slyšet. Když tam ale nahustím dvě řezavé kytary, které budou hrát pořád, a zároveň tam budu chtít mít nějaké jemné cinkavé zvuky, nemám šanci, musím tomu napřed udělat prostor. To je dynamický kontrast v hudbě, nesmírně důležitá věc v nahrávce. Často to u míchačky chodí: "Neslyším levou kytaru, přidej ji. Teď zas pravou, přidat. Á, teď je málo basy, přidej ji. No jo, ale teď neslyšíme dost bicí, přidej je." A zase dokola. Takhle se míchat nemá. Když už to nemám vymyšlené tak, aby to fungovalo samo, je lepší ubírat než přidávat."
