Kytaroví velikáni - Scott Gorham

Vítězslav Štefl, 28. 3. 2007

Thin Lizzy patřili k nejlepším a nejvlivnějším hard rockovým skupinám vůbec. I když se po odchodu Erika Bella roku 1974 vystřídala na postu dalších kytaristů hezká řádka jmen, mnohdy i daleko slavnějších než Gorham, byl to právě a jedině on, kdo spolu s charismatickým Philem Lynottem a spolehlivým Brianem Downeym tvořil jádro kapely, výrazně se podílel na jejím image a spoluvytvářel její tolik ojedinělý, neopakovatelný, ale přesto, zejména v poslední době, tak často napodobovaný sound a styl.

V případě Scotta Gorhama tak ani není možné mluvit o něčem jiném než o Thin Lizzy. I když Scottova kariéra samozřejmě neskončila rozpadem této skupiny, je jasné, že své jméno si vytvořil právě během toho divokého období let 1974 až 1983, kdy byl kapele skutečnou oporou a kdy se vedle něj na postu dalšího kytaristy střídala taková jména jako Gary Moore, John Sykes, Brian Robertson, Snowy White a Midge Ure. Ti všichni nevydrželi, Scott Gorham ano. Proto je zřejmé, že se příběh Thin Lizzy stal vlastně příběhem Scotta Gorhama, a to od samého počátku jeho příjezdu do Anglie až po dnešek, kdy reformovaní Thin Lizzy, po několika vystoupeních na festivalech, obnovili jméno skupiny a v novém složení se vydali na turné a do studií. Ovšem to jsme příliš daleko, začněme příběh od začátku.

Tento vynikající, dodnes pořádně nedoceněný kytarista se narodil 17. března 1951 v Santa Monice v Kalifornii a vyrůstal v Glendale. Už od školního věku se zajímal o hudbu, zkoušel hrát na různé nástroje, nejvíce pak na klavír a kytaru. Kytara rychle převládla a Scott podle svých vzpomínek prošel v Los Angeles, kde se jeho rodina zabydlela, několika desítkami skupin. Co bylo ale zajímavé, už v těchto školních formacích Scott prosazoval svůj názor, aby se co nejvíce soustředili na vlastní tvorbu: "Prostě se mi zajídalo, když se rozhodovalo o tom, co zkopírujeme, a tak jsme jen sledovali Top 20 a podobné ankety."

Samozřejmě i on měl tehdy své velké vzory a zkoušel přebírat jejich látku. Mezi jeho největší idoly tedy patřili Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jeff Beck a spousta dalších: "A až na Hendrixe byli všichni z Anglie. Už jenom tento fakt mi ulehčil volbu, když jsem se rozhodoval, zda se přestěhovat do Londýna. Připadalo mi, že všechno důležité v muzice se odehrává tam." To byl první silný důvod ke změně bydliště.

Jak se ale dostat do Londýna?

V jedné z prvních skupin se Scott setkal se svým budoucím švagrem Bobem C. Benbergem, což byla ta druhá věc, která ho dostala z Ameriky do Anglie. Benberg tam totiž v roce 1971 odjel a vedle své činnosti v Bees Make Honey se stal bubeníkem Supertramp, takže Scottovi vylíčil poměry v Anglii v růžových barvách. Gorham ale pořád váhal. Na přelet do Londýna neměl koneckonců ani dostatek peněz. Tento problém ovšem vyřešil dost "originálně". Pracoval v té době ve skladu jednoho nakladatelství, kde vykonával různé práce, včetně úklidu a vynášení smetí. Tam vždycky během směny ukradl dvacet až třicet desek toho, co bylo zrovna populární a dal do velké krabice, kde se soustřeďoval veškerý odpad. Na album, jež bylo nahoře, položil kus lepenky, kterou potřel lepidlem. Navrch hodil smetené a sebrané smetí. Celou krabici či plechovku vynesl kolem správce ven na skládku, kde ji pohodil a počkal na noční směnu, kdy dělal hlídače pozemku: "To už tam žádný správce nebyl, protože budovy a sklady byly zamčené." Scott si tak v klidu při obchůzce došel na smetiště, vyndal LP, na konci směny je pronesl ven a v nejbližších obchodech s deskami je prodával dolar za kus: "Výplata mi stačila tak na poloviční letenku. Druhá půlka šla z těchto desek."

Londýn! A co dál?

Roku 1974 se nakonec přece jen rozhodl odjet, zejména poté, co mu Benberg zavolal, že Supertramp hledají dalšího kytaristu. A tak si Scott zabalil svou kytaru a letěl: "Bylo to celý takový podivný. Byl jsem najednou uprostřed Londýna s kytarou v ruce a neznal jsem tam, vyjma Boba, vůbec nikoho. Neměl jsem kde spát, žádné angažmá, nic." Hned po jeho příletu se totiž v Supertramp rozhodli, že dalšího kytaristu hledat nebudou a svoji sestavu obohatí spíše saxofonem. A tak Gorham začal hrát na různých sessionech po hospodách a usilovně se snažil dostat do nějaké kapely. Podařilo se mu i dát dohromady vlastní kapelu, Fast Buck, se kterou objížděl nejrůznější nálevny na periférii Londýna. Pořád to ovšem nebylo ono. Naštěstí se na jedné session setkal s Ruanem O`Lachlainnem, členem Bees Make Honey. Ten také věděl, že irská kapela Thin Lizzy shání kytaristu. A protože se mu Gorhamův styl hry zamlouval, nabídl mu, že ho na zkoušku kapely přivede: "Tehdy jsem si říkal: Co to je za kapelu? Vždyť je ani neznám, to bude jako přestup z bláta do louže..."

Thin Lizzy poprvé

Scott se sice na zkoušku dostavil, ale byl dost nervózní. Předně tam byla spousta dalších uchazečů a sama kapela toho měla už dost: "Přišel jsem tam a ozvalo se: Do prdele, co to zase je? No a teď do toho něco zahrajte...." Gorham tedy vystoupil na pódium a kapela ho začala učit jeden svůj kus: "Když jsme začali hrát, tak Lynott každou chvíli seskakoval z pódia a odbíhal kamsi dozadu. Říkal jsem si: No, tak tohle místo asi nedostanu, protože baskytaristu nebaví mě poslouchat. Ale nakonec jsem se dozvěděl, že celou zkoušku nahrávali v zadní místnosti, aby tak mohli v klidu lépe posoudit všechny uchazeče. Když zkouška skončila, Phil mi řekl, že mi když tak zatelefonují. A tak jsem šel tu noc domů s tím, že se mi už určitě neozvou. Ale dalšího dne mi Lynott zavolal a vyzval mě ke vstupu do Thin Lizzy."

Scott Gorham se tak ocitl v kapele, která nebyla sice nijak zvlášť rozjetá, ale přece jenom už měla určité zkušenosti jak z pódií, tak ze studií. Pro komplexnost celého pohledu bych vám teď doporučil podívat se na přílohu na CD, kde je v kostce vylíčena raná historie Thin Lizzy od počátku do nástupu Scotta Gorhama.

The Boys Are Back in Town

Do kapely sice nastoupili dva kytaristé, ale producenti desky Night Life ještě nebyli zcela přesvědčeni o jednoznačnosti jejich kytarového cítění. Na albu tedy najdeme i vklad Garyho Moora. Své později tak typické a vybroušené zvukové dokonalosti se kapela začíná výrazně přibližovat až na dalším LP Fighting, které přineslo nejen hit Rosalie, ale i precizní souhru obou kytaristů.

Ovšem ten opravdový první průlom přišel až s albem Jailbreak, kde kapela vyprodukovala i takové hity, jako jsou The Boys Are Back in Town, Jailbreak a Emerald. Skupina zní kompaktně a duo Robertson-Gorham je stále lepší: "Celé LP se totiž dělalo v pohodové atmosféře," vzpomíná Scott.

Následující deska Johnny the Fox pokračovala v koncepci předchozího alba a také se umístila vysoko v žebříčcích. Skupina sice vyjela na promotion turné po USA, ale hned v začátku narazila na potíže s Robertsonem, který se zranil při divoké rvačce v jedné nálevně. Turné se však muselo dojet. V té chvíli, jako obvykle, přišel do kapely Gary Moore, aby tak opět vypomohl. Ovšem hned po turné odešel, takže když se Thin Lizzy pustili do práce na následujícím albu Bad Reputation, muselo nahrávání základních tracků probíhat ještě bez účasti Robertsona: "Osobně jsem měl z téhle desky požitek, protože skoro všechny kytarové party jsem nahrál já," říká Scott.

Přes své nesporné kvality zůstala tato deska zcela ve stínu následujících dvou titulů.

Live? Live!

Live and Dangerous se dlouhá léta považovalo za jedno z deseti nejlepších živých alb rockové muziky vůbec, v oblasti hard rocku bylo často řazeno dokonce hned za Made in Japan Deep Purple. Při veškeré úctě k tvorbě Thin Lizzy ale musíme pár věcí uvést na pravou míru. Dnes už totiž není žádným tajemstvím, že brilantní Live and Dangerous je téměř studiovou deskou. Na albu jsou z původních nahrávek jejich koncertů ponechány pouze party bicích a reakce publika. "Při poslechu asi třiceti hodin různých záznamů mě Lynott požádal, jestli by se nemohly přetočit některé zpěvy," vzpomíná producent alba Tony Visconti. "Když viděl, že to šlo, chtěl nahradit komplet všechny zpěvy. Když při dalším poslechu zjistil, že občas mu utekl nějaký ten tón na baskytaře, požadoval přetočit veškeré své party. No a zanedlouho se do studia dostavili Scott s Brianem a zrekonstruovali jsme všechny kytarové stopy!"

I přes toto odhalení je nutné považovat Live and Dangerous za jednu z nejlepších live desek s tím přídavkem, že Thin Lizzy zde jako jedni z prvních využili na nahrvce tohoto typu studiové možnosti ke zvýraznění celého soundu kapely. Elektrizující náboj živého koncertu tam zůstává, a to je hlavní.

O to více si musí člověk vážit výkonu členů Deep Purple na jejich zde již jmenovaném, jako srovnávacího prvku použitém, live dvojalbu.

Rocková legenda dublinské růže

Neustálý pracovní nápor si ale začal vybírat svou daň. Po odchodu Robertsona, jehož obvyklá denní dávka alkoholu a drog už přesáhla všechny meze, nastoupil sice na jeho místo opět Gary Moore, ale před dalším turné, na podzim roku 1978, se rozhodl "dát si pauzu" i zakládající člen kapely Brian Downey. Jméno Thin Lizzy ovšem působilo tak magickým dojmem, že dočasná náhrada se našla velice rychle - byl jím Mark Nauseef.

Hned po skončení turné se ale Downey zase vrátil. Právě včas, aby se podílel na jednoznačně nejlepším studiovém albu skupiny, Black Rose: A Rock Legend. Toto LP je počítáno mezi padesát nejlepších rockových alb vůbec. Bezchybná produkce (Tony Visconti), promyšlená skladba, neotřelé nápady, obdivuhodná kompaktnost a brilantní výkony dueta Moore-Gorham. Víc se k tomu říct nedá, to se musí slyšet.

Během následného amerického turné Moore však zase odešel. Nahradil ho Midge Ure (z pozdějších Ultravox), který se celý koncertní blok musel naučit přes noc. Pro šňůru po Japonsku byl pak Ure oficiálně nahrazen Davem Flettem (od Manfreda Manna).

Roku 1980 se na chvíli zdálo, že divoké personální změny jsou minulostí. Na post kytaristy totiž přišel Snowy White (z koncertní sestavy Pink Floyd), který si s Gorhamem dobře rozuměl. Ovšem z kapely jako by se pomalu vytrácel ten pověstný oheň. Dalo se to vycítit už na dalším LP, Chinatown, a to i přes celkem silné skladby jako například Chinatown, Sweetheart či Killer on the Loose.

Ani koncerty neměly tehdy jednoznačně kladný ohlas. White bezesporu patřil mezi vynikající kytaristy, ale k divokému pódiovému projevu Thin Lizzy měl dost daleko, a tak byl často nesmyslně napadán pro vlažnost svého vystupování. Přesto se skupina dokopala k práci na dalším albu, Renegade, ovšem zde už v podstatě šlo o vnitřní rozklad kapely. Gorham se na desce jako obvykle prezentoval v tom nejlepším světle, ale Snowy již pomalu začal rezignovat. Lynott se navíc kvůli svému holdování alkoholu pomalu stával pro kapelu nepoužitelným...

Album se celkově neprosadilo v žádném důležitém žebříčku. Na samém pokraji rozpadu kapely a osobností členů skupiny došlo tedy k poslední velké výměně kytaristy, kdy místo Whitea přišel výrazný John Sykes, velká osobnost například Tygers of Pan Tang, Badlands a Whitesnake, která měla při svém pojetím kytary daleko větší šanci nekopnout stárnoucího dinosaura Thin Lizzy.

Labutí píseň

Následující LP Thunder and Lightning mělo hlavně jeden cíl - zachránit kapelu před rozpadem. Kupodivu, hlavně díky stále skvělé Gorhamově kytaře a jeho souhře s velmi energickým Johnem Sykesem, se deska dobře prodávala a i turné se setkalo s úspěchem. Skupina se tak znovu ocitla v popředí zájmu, ale byla to pouze labutí píseň. Okamžitě po skončení turné se kapela v podstatě rozpadla. Lynottovy pokusy o vlastní cestu (Three Musketters, Grand Slam...) nijak zvlášť nenadchly a pokud se věřilo, že se Thin Lizzy zase ze všeho otřepou a vrátí se na pódia, tak těmto spekulacím udělal rázný konec 25. srpen 1985, kdy byl Lynott nalezen ve svém domě v bezvědomí. 4. ledna následujícího roku pak zemřel.

"Deset let jsem jezdil a žil s Thin Lizzy..."

Když se Thin Lizzy rozpadli, byl Gorham, který ze všech kytaristů vydržel v kapele nejdelší dobu, úplně vyčerpaný: "Přemýšlel jsem o tom, že pověsím kytaru na hřebík. Byl jsem úplně nadranc. Ostatní kluci tam pobyli vždycky rok dva, ale já jsem jezdil a žil s Thin Lizzy deset let!" Nebyl by to ale on se svou příslovečnou pracovitostí, kdyby se mu nezačalo stýskat po týmové práci.

Už za dva roky se proto Gorham objevil na albech projektu Phenomena, v roce 1990 se dokonce zúčastnil několika frekvencí kapely Asia. Také se ve studiu sešel s Brianem Downeym, aby pomocí moderní studiové techniky přetočili a přitočili party na některých Philových nedokončených věcech. Sice se říkalo, že si tam zahrál i Gary Moore, ale veškeré dostupné informace mi potvrzují, že všechny kytarové party nahrál Gorham.

O rok později založil Scott svou skupinu 21 Guns, jejíž melodicky pojatý hard rock a la Foreigner či Journey začal sklízet úspěchy nejen v Evropě, ale hlavně v Japonsku a USA. Roku 1992 vydali svou první desku Salute, která představila Scotta Gorhama v jeho nejlepší formě.

Thin Lizzy podruhé

Roku 1993 si po Irsku udělalo pár koncertů seskupení, které tvořil Robertson, Downey a další. Opravdová obroda skladeb Thin Lizzy, když pomineme jednorázové vystoupení členů kapely s Bobem Geldofem v roce 1986, ale nastala až v roce 1994, kdy na světové turné vyjela pod názvem A Tribute to Phil Lynott sestava, ve které hrál Scott Gorham, John Sykes, Brian Downey, Darren Wharton (key, spolupráce s Thin Lizzy od roku 1980) a Marco Mendoza (bg, například od Blue Murder). Jako by Thin Lizzy znovu ožili, předháněla se v titulcích všechna významnější hudební periodika. Celou tuto akci, k jejímuž podnětu dal výrazný signál John Sykes, předznamenávalo vlastně i live LP Screaming Blue Murder-Dedication to Phil Lynott, které Blue Murder natočili a kde zazněly v jejich podání dvě věci Thin Lizzy. Roku 1996 se Gorham, Sykes, Downey, Wharton a Mendoza sešli znovu na řadě koncertů a často bývá až tento rok označován za rok zreformování Thin Lizzy.

Po řadě dalších kompilací se v roce 1998 vydala tato sestava na turné znovu, ale tentokrát už opravdu můžeme hovořit o nových Thin Lizzy. Roku 1999 nahradil Briana Downeyho vynikající Tommy Aldridge (například od Black Oak Arkansas, Whitesnake...). Reakce fanoušků byly tak velké a překypovaly nadšením (je to koneckonců slyšet na výborném One Night Only), že noví Thin Lizzy trvají dodnes a rozhodně popírají všechny pověsti o opětovném rozpadu kapely. Gorham totiž o životaschopnosti znovuobnovené kapely vůbec nepochybuje: "Je to neuvěřitelné, ale když jsme nedávno začali hrát Whiskey in the Jar, tak už při prvních akordech lidi úplně padali do transu, někteří z nich plakali a všechno to šílelo..."

Kytary

Na úplně první zkoušku s Thin Lizzy si Gorham vzal tehdy svou jedinou kytaru, japonskou kopii Les Paula: "Ani si nepamatuju, jaká firma to byla," komentuje Scott. "Když bylo po zkoušce, tak mi Phil řekl: Fajn, ale musíš si koupit jinou kytaru. A tak jsem v nejbližším obchodě koupil Gibsona Les Paula Customa." Do konce sedmdesátých let hrál Scott tedy na customy a potom přešel ke standardům: "To jsme zrovna hráli v Bostonu, za mnou přišel jeden chlápek a nabízel mi, abych si ozkoušel tři les pauly standardy. Jeden se mi moc líbil, doslova tál v mých rukou. Vzal jsem ho na jeviště, zahrál jsem a zeptal se našeho zvukaře, jak se mu líbí zvuk. A jak on, tak i kluci z kapely neřekli nic než: Kup to!" Tento nový nástroj, 1959 Gibson Les Paul Standard bez ochranného krytu na korpusu pod snímači, se stal ochrannou značkou Scottova image. V období nahrávání alba Black Rose hrál sice nějakou dobu na les pauly deluxe s mini humbuckery, ale poté zase přešel ke standardním modelům les paulů.

V době, kdy do Thin Lizzy nastoupil Snowy White, začal Gorham inklinovat ke stratům (s mechanikou Schecter), ale po příchodu Johna Sykese, v období nahrávání LP Thunder & Lightening, se opět vrátil k les paulům standardům. Tyto kytary zůstaly až dodnes jeho hlavními nástroji, byť se od konce osmdesátých let ukazoval nějakou dobu na pódiích i ve studiu s modifikovaným Fenderem Stratocasterem. Šlo ale v podstatě o hybrid, protože původní byl jenom korpus. Krk pochází od Schallera, koupil ho v Los Angeles, nástroj je osazen dvěma singly EMG (u krku a uprostřed) a humbuckerem Seymour Duncan u kobylky. Jednu kytaru má osazenu také dvěma singly EMG a singlem Seymour Duncan, model Jeff Beck.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se totiž snažil oprostit od zavedeného schématu hry a psaní skladeb tak, jak na to byl léta zvyklý u Thin Lizzy. Snažil se více experimentovat - proto ten celkem náhlý přestup ke stratům: "Například jsem najednou ´objevil´ páku. Celkově jsem vůbec nesnášel svůj styl hry, věděl jsem, že potřebuji něco změnit."

V současné době dělí svůj zájem mezi les pauly standardy, customy a fendery straty a kytary Hartung kopírující stratocastery (nechal si je postavit). Do jeho sbírky patří i chandlery a také černý custom strat s perleťovým ochranným krytem, mechanikou Floyd Rose a osazením SC/SC/HB.

Aparáty

Skoro po celou dobu své kariéry hraje Scott na sestavy Marshall. Občas sice zkouší i jiné značky, nejvíce asi Burman, Mesa/Boogie a také zesilovače Yamaha (jak lze vidět například ze záznamů z období Chinatown a Renegade), ale v posledních několika letech má na pódiu za sebou dvě hlavy Marshall SL-X na dvou marshallských bednách 4 x 12".

Efekty

V dobách Thin Lizzy to měl Gorham celé zorganizované tak, že řada jeho krabiček byla sice instalovaná na pódiu, ale měl je všechny propojené "párákem" ke svému technikovi, se kterým byl přesně domluven, kdy a ve kterém místě jaký efekt použít: "Bylo to daleko lepší než stále přemýšlet o tom, jaký efekt mám zapnout. Radši jsem udržoval kontakt s lidmi, hlavně jsem se chtěl oddat muzice a nechat se inspirovat děním na pódiu. Ne se starat o to, abych zrovna teď něco přepnul."

V jeho racku převládaly všechny možné reverby, chorusy a delaye, na které během své kariéry narazil. Z dalších efektů mu pak nejvíce utkvěly v paměti phaser a flanger Color Sound.

Diskografie

A) Scott Gorham + Thin Lizzy:

A.1) profilová, řadová alba (včetně live desek, počítaných do základního katalogu):

Night Life (1974, Vertigo/Polygram/Mercury)

Fighting (1975, Vertigo/Polygram/Mercury)

Jailbreak (1976, Vertigo/Polygram/Mercury)

Johnny the Fox (1976, Vertigo/Polygram/Mercury)

Bad Reputation (1977, Vertigo/Polygram/Mercury)

Live and Dangerous (1977, live 2LP, Vertigo/Polygram/Warner Brothers)

Black Rose: A Rock Legend (1979, Vertigo/Polygram/Warner Brothers)

Chinatown (1980, Vertigo/Polygram/Warner Brothers)

Renegade (1981, Vertigo/Polygram/Warner Brothers)