1/2011

Editorial

  • Musím se s vámi podělit o zážitek z dnešního rána. Pravda, není to žádné terno, ale určitě se to tu a tam stává každému z vás. Přijdete ráno do práce, uzávěrka, vše běží, jak má, a najednou vám nevinná „smska“ rozhodí celý program. Abych to zbytečně neprotahoval, dostal jsme se do sporu o tom, co smíme zveřejnit, a co ne. Já si stál za svým, autor smsky taky. Pro mě to znamenalo začít s určitou (nemalou) prací znovu od začátku, pro něj zase osobní zklamání a újmu. Neříkám to snad ani proto, o co šlo, ale jde mi spíš o průběh. Oběma nám samozřejmě stoupl adrenalin v krvi a neobešlo se to bez střetu, několika málo pejorativních poznámek a zvýšeného hlasu - to už jsme spolu telefonovali. Pak následovalo asi hodinové trapné ticho v oboustranné náladě „dělej si, co chceš, mě to nezajímá...“ A jak to dopadlo? Zahrát nám znělka z Beverly Hills 90210, bylo by to dokonalý. Tak jako se Brenda usmířila s Dylanem, usmířili jsme se i my (jen Brenda byla holka, teda aspoň doufám). Řešení se našlo, vše se v klidu vysvětlilo a život jde dál.

    A tak mě napadá, kolikrát jste se takhle chytli v kapele, a pak zjistili, že se vlastně dohadujete úplně zbytečně? Nešlo by tu fázi rozhořčení přeskočit a jít prostě rovnou k věci? Asi ne. Přiznejme si, že kdyby se lidi někdy nepohádali, nevznikla by spousta dobrých věcí. Nevím, nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že takoví jako G ‘n’ R, Deep Purple a nebo kluci z Metallicy o tom vědí svoje :-) Ostatně když se ptal Milan Janeček v rozhovoru Joea Satrianiho, jestli nemá nějakou potíž s rockerským životem hallenovské divize v Chickenfoot, za jeho úsměvem si můžeme představit také ledacos. Výsledek je ale i tak stejný - dobrá muzika, dobrá parta lidí. Co vám budu povídat, podívejte se a udělejte si názor sami.

    O dobré muzice by toho jistě spoustu napovídal i Todd Wolfe... no, on to vlastně udělal. V tomto čísle si můžete přečíst rozhovor a vězte, že v těch dalších se na DVD objeví i Toddův workshop. Při natáčení sice víc mluvil, než hrál, ale ani tak nebudete o nic ochuzeni. Se zájmem jsem poslouchal jeho vyprávění o kytaře a o hraní vůbec. To je prostě něco, co si musíte odžít a odehrát, to vás nikde ani nikdo nenaučí. Pravda, kdo z nás má ale šanci zdokonalovat se zrovna u Sheryl Crow, že?

    Na závěr bych vám rád popřál novoroční vykročení tou správnou nohou, a abyste si v době nejrůznějších úsporných opatření a škrtů udrželi svůj životní nadhled a víru v to, co děláte. Věřím, že vám k tomu přispěje i Muzikus.

    Michal Snížek

    Elektronické vydání
Default User Picture
Michal Snížek, 21. 12. 2010

Články v tomto čísle