Před časem bylo tématem jednoho z dílů tohoto seriálu, jak vybírat první hardwarový syntezátor do studia a následně, jak vybírat další hardwarové syntezátory do studia. Mohlo by se zdát, že se téma opakuje, ale od nástroje (obecně syntezátoru) ve studiu obvykle očekáváme trochu něco jinéh než od nástroje, který budeme používat na živé hraní.
Ač by se to nemuselo zdát, zásadním rozdílem je charakter zvuku. Na rozdíl od studia, kde se spíš používají samostatné jednodušší zvuky, aby je bylo možné snadno umístit a oddělit v mixu, na pódiu se častěji používají mnohem bohatší zvukové vrstvy. Na pódiu obvykle není tolik hráčů najednou, jako se používá vrstev ve studiu. Aby se přesto zvukové spektrum zaplnilo, používají se bohatší zvuky. Právě pro použití na pódiu se hodí různé vrstvené zvuky, kombinace sestavené z většího počtu samostatných zvuků a podobně.
Pozoruhodné je, jak vnímají různé zvuky posluchači. Subjektivně výrazně lépe znějící nástroje mohou na pódiu být spíše ku škodě v případě, že posluchači nejsou na tento typ zvuku zvyklí. Spousta hráčů hraje na nástroje jedné firmy (nebo by se daly jmenovat dvě). Hrát na nástroje jiných firem může být trošku riskantní, protože zvuky prostě neznějí tak, jak posluchači očekávají. Zejména při živém hraní jsou tato očekávání posluchačů velice silná a lze je bohužel snadno zklamat. Naštěstí se ale už ledy pomalu hýbají a začínají se i na pódiu objevovat různé zvukové variace většího počtu výrobců.
Klávesoví hráči, kteří hrají živě, se dělí na dvě skupiny - jedni preferují menší počet zvuků, obvykle zaměřených především na klávesové zvuky, zejména pak klavír (obvykle ale mají představu spíše o pianinu), nějaká elektrifikovaná piana, případně nějaké elektrifikované varhany. Druhá skupina hráčů preferuje pokud možno co nejširší škálu zvuků, počínaje simulacemi klávesových akustických nástrojů přes simulace dalších akustických zvuků (smyčcové, strunné, dechové dřevěné, žesťové, bicí atd.) až po různé syntezátorové zvuky, a to jak sólové (leady), tak zvukové plochy (pady), třeba i různé zvukové efekty (FX). Podle toho, do které skupiny kdo patří, také volí nástroj. První skupina (která bývají zaměřená právě na klávesové zvuky) volí obvykle stage piano, druhá skupina volí spíše univerzální nástroje, samplery (ty mohou být problematické, pokud se používané zvukové banky načítají z nějakého externího zdroje, ať externího pevného disku, CD-ROM mechaniky nebo jiné paměťové karty, to může trvat déle, než je únosné pro pauzy mezi jednotlivými písněmi), ROMplery nebo i workstationy (hudební pracovní stanice), které lze využívat i pro vysílání MIDI dat, ať již událostí not, MIDI clicků a nebo třeba jen kontrolérů (ty mohou například řídit světla, mix a nebo efektové jednotky dalších spoluhráčů).
Kromě typu nástroje je důležitým rozhodovacím prvkem také hmotnost, a obecněji řečeno možnosti mobility. Řada klávesových hráčů vymění pohodlí na pódiu při hře na kladívkovou mechaniku za pohodlí na cestách s výrazně lehčí i menší polovyváženou klaviaturou. Muzikanty, kteří by také chtěli využít většího komfortu při cestování s menší klaviaturou, ale zároveň chtějí hrát na kladívkové mechaniky, bohužel nepotěším. Není téměř z čeho vybírat. Takových klaviatur, které mají 76 kláves s kladívkovou mechanikou, je jako šafránu.
Vzhledem k tomu, že daný nástroj nemusí být jediným, který se na pódiu bude objevovat, lze uvažovat také o tom, jestli i další nástroj bude mít klaviaturu, a nebo bude jednou klaviaturou řízený větší počet nástrojů. Pak je nutné, aby klaviatura nabízela i funkce MIDI kontroléru. Tedy alespoň možnost nastavení signálu do různých MIDI výstupů, případně i dělení klaviatury a vysílání každé vrstvy do jiného MIDI kanálu apod.
Hodí se také, pokud nástroj nabízí alespoň nějaké ovladače, pomocí kterých lze zvuk v reálném čase ovládat, výhodou je i větší počet vstupů pro nožní kontinuální pedály nebo přepínače. I přesto, že při živé hře obvykle není tolik času na nějaké extra velké a detailní úpravy zvuku. Na druhou stranu, když už je potřeba zvuk nějakým způsobem v reálném čase ovlivňovat, je obvykle nutné mít možnost to udělat okamžitě, tedy aby funkce byla přiřazená nějakému ovladači přímo na čelním panelu nástroje. V tomto případě lepší práci obvykle odvede větší počet pevně přiřazených ovladačů (pokud jsou přehledně rozmístěny a rozděleny) než menší počet přehledně rozmístěných ovladačů, které ale mají sdružené funkce na jeden ovladač. Přepínat na pódiu mezi funkcemi ovladačů je v podstatě nemožné.
