Ihsahn - smyslnost černoty

Norská blackmetalová scéna je i dnes atraktivní, plná někdy až těžko uvěřitelných osudů, a dalo by se říct, i s nejtemnější formou hudby vůbec. Nepochybně jednou z nejvýznamnější postav této scény od jejích počátků je norský umělec Vegard Sverre Tveitan, známý též jako Ihsahn.

Jeho jméno je spojováno především s kapelou Emperor, kde byl kmenovým zakládajícím členem. Kapela již dnes stabilně nefunguje, ale mají na svém kontě téměř kultovní čtyři alba. Ihsahn se vrhl na sólový projekt, protože ho to na rozdíl od spoluhráčů táhlo do progresivních sfér. Pro své zkušenosti a talent je velmi respektován, a když se k tomu připočte výjimečná kvalita koncertů, byla přirozeně jeho účast na festivalu Brutal Assault, kde se mi dostalo té pocty si s ním povídat, velkou událostí.

Buď tak hodný a představ našim čtenářům vybavení, které nyní používáš.

Většinou používám kytaru Ibanez ze série RG, klasickou šestistrunnou. Moje první Ibanez byla Universe, sedmistrunná, což bylo v roce 1999... K tomu mám i vlastní modely. Hlavní kytarou v posledních letech je můj vlastní osmistrunný model. Dalo by se říct, že je velmi podobný modelům RG 8. Rovněž jsem hrál v posledních třech měsících na novou kytaru ze série RGD. Na vyzkoušení jsem měl nejrůznější druhy dřeva a snímačů, takže můžu upřímně říct, že v Ibanezu byli ke mně velmi velkorysí (smích). Na festivaly si vozím aparaturu s přihlédnutím k tomu, co je dostupné od pořadatelů. Mým hlavním záměrem je dosáhnout co nejširší palety zvuků.

Co tě ovlivňuje kromě metalu? Je něco takového?

Rozhodně. Především nyní, když koncertuji, metal neposlouchám. I obecně by se dalo říct, že se mu už tolik nevěnuji, protože jsem to tak dělal slušnou řádku let. Spíše si občas poslechnu to, co jsme všichni milovali v mládí. Mám rád pár kapel, ale jestli bych si měl vybrat svou nejoblíbenější kapelu mimo metal, rozhodně by to byli Radiohead. Je to něco fantastického. Líbí se mi i mnoho soundtracků k filmům a třeba i poslední deska Massive Attack. Osobně hudbu dělím pouze na dobrou a špatnou.

Co je pro tebe jako kytaristu důležitější, vzhled nástroje, či komfort při hraní?

Komfort! Ale rozhodně neublíží, když vypadá dobře. Třeba můj poslední vlastní model vypadá parádně. (smích)

Souhlasím. (smích) Kdo bychom mohli říct, že tě dovedl k hudbě?

Když mi bylo asi šest nebo sedm let, začal jsem hrát na klavír. V té době jsem začal hrát i na akustickou kytaru svých rodičů. Myslím, že jsem si ve věku deseti let koupil své první album, a to od skupiny Kiss. Do té doby jsem poslouchal pouze desky rodičů, jako Elvise Presleyho... Byl jsem i několik let velkým fandou Twisted Sister, ale zlomový okamžik přišel, když jsem viděl Iron Maiden, během Seventh Son turné. Když jsem viděl jejich show a to všechno, sotva jsem dýchal. Od té doby jsem nehodlal být ničím jiným než muzikantem.

Zmiňoval jsi hru na klavír. Věnuješ se tedy ještě kromě zpěvu a kytary ještě něčemu jinému?

Hrál jsem na několika deskách chvíli na basu. Přirozeně se občas věnuji klávesám a programování. Ale jiným nástrojům, typu foukací harmonikam se nevěnuji. Nemůžeš ovládat všechno. (smích)

Co děláš pro to, aby ses jako umělec neustále zdokonaloval a vyvíjel?

Nikdy jsem nebyl příliš dobrý ve strukturovaném trénování a nacvičování. Věnuji se tomu pouze do té míry, abych byl schopen vyjádřit to, co potřebuji a co cítím. Jsem více oddaný psaní, aranžování a produkci než záměru stát se instrumentalistou. Proto mám tolik rád práci ve studiu. Většinou si i sám produkuji své desky. Celá tvorba skladeb a desek je mým hlavním záměrem a dělám cokoliv je potřeba, aby vše znělo, jak si přeji.

Podle žánrových škatulek bychom tě mohli zařadit do progresivního black metalu. Do jaké míry s tím souhlasíš a jak se vůbec díváš na celý systém žánrových škatulek?

Upřímně, příliš mě to nezajímá. Je už dnes totiž tolik podskupin... Toto je progresivní black metal, retro black metal, death metal či black/death... Vše je metal. Je to vytvořeno jako jakási pomůcka pro orientaci, ale mně je jedno, jak je to označené. Nejsem při tomto zařazování nijak zvlášť specifický. Příští rok bude mé dvacáté výročí u Candlelight Records, a za tu dobu jsem byl definován mnoha termíny, takže jsem se o to přestal zajímat. (smích)

Dá se nějak popsat tvůj přístup k psaní skladeb?

Jsem sólový umělec, takže když dávám dohromady desku, tak ještě než mám napsanou jakoukoliv hudbu, mám pro sebe načrtnuté to, čeho bych chtěl docílit. Abstraktní představy ohledně zvuku a získat určitý směr, jak bych chtěl, aby se věci vyvinuly. K tomu určitá témata, o kterých bych chtěl psát. Má žena mi je velkou oporou a partnerkou ve studiu a společně vytvoříme strukturu a koncept, se kterým budeme pracovat. Následně začnu psát rify. Může to být cokoliv, jednoduché melodie na klávesy či kytarové rify. Na mé poslední desce After, mě hodně ovlivnila práce s osmistrunnou kytarou a experimentování s celkovým nabídnutým spektrem možností.

Přirozeně se tě musím zeptat, zda skládáš i během turné, nebo se koncentruješ pouze na vystupování?

V podstatě by se dalo říct, že nijak zvlášť nekoncertuji. A řekl bych, že jsem nikdy nic na turné nesložil. Myslím, že podmínky na turné jsou k tomuto procesu dosti nepříjemné. Musíš nalézt adekvátní komfort, abys toho byl schopný.

I když, jak říkáš, se tolik nekoncentruješ, když k tomu dojde, jak si užíváš pocit hrát před svými fanoušky?

Je to velmi příjemný pocit. Hlavní věc, co nemám rád ohledně turné, je samotné cestování. Turné samo o sobě je natolik neorganizované až chaotické, že se mi vůbec nelíbí. Nyní se věnuji festivalům a koncertům, o které mám sám zájem. Nemám dnes zapotřebí utužovat kapelu (smích) a v této chvíli mi tato intenzita koncertování vyhovuje. Nejdůležitější je podle mého názoru věnovat se tomu do té míry, dokud tě to baví. Dostalo se mi požehnání v tom, že se můžu hudbě věnovat od svých šestnácti a nerad bych to ničil tím, že budu dělat věci, co mě nebaví. Hlavní pro mě tedy je , dělat vše do té míry, dokud mě to baví, protože tak jsem schopen nabídnout maximum.

Co by byla tedy tvá rada pro začínající muzikanty, procházející si těžkými začátky?

Jediná věc, které můžeš věřit, je tvá bezúhonnost. Nenechej se kýmkoliv ovlivnit v tom, co by bylo správné udělat. Přijmi radu, vezmi si ji k srdci, ale na konec je to tvá originalita, která tě někam dostane. Pokud se necháváš ovlivňovat, vést vydavatelstvím a nejrůznějšími radami, jsi ztracen. Především v metalovém světě. Pokud nejsi k sobě stoprocentně upřímný, zapomeň na to. Najdi to, co bys chtěl vyjádřit, drž se toho a nesnaž se dělat ty „správné“ věci. Musí to jít od srdce.

Člověk by čekal, že po všech těch historkách, drbech, a celkově zvěrstev, obklopujících norskou black metalovou scénu, potká minimálně psychicky narušenou osobu. Místo toho se mi čtvrt hodinky věnoval nesmírně milý, tichý pán-muzikant, který to má v hlavě naprosto srovnané. Když však vylezl na pódium, stal se z něj toho večera na chvíli opět řádný, přestože až intelektuálně vzhlížející, hrobař.