U Sheryl Crow jsem musel nejlépe použít to, co umím - exkluzivní rozhovor s kytaristou Toddem Wolfem

Byl sólovým kytaristou Sheryl Crow, stál na pódiu s Bobem Dylanem, Eagles nebo Rolling Stones a Eric Clapton jej pozval na svůj prestižní kytarový festival Crossroads. Písničky, které napsal pak přezvali do svého repertoáru umělci jako například Faith Hill, Stevie Nicks nebo Deborah Coleman. Přesto se americký kytarista Todd Wolfe rozhodl, že všeho nechá a bude se věnovat své lásce - bluesové muzice. Se svým triem Todd Wolfe Band nedávno zavítal poprvé i do České republiky. Před koncertem v pražském klubu Mlejn se exkluzivně Muzikusu svěřil, jaké to je opustit jisté místo u zavedené zpěvačky, jejíž kariéru pomáhal nastartovart.  

Proslavil ses jako sólový kytarista Sheryl Crow. Jak ses k ní vůbec dostal?

S Sheryl jsem se seznámil koncem osmdesátých let díky společnému kamarádovi Scooterovi (pozn. Scooter Wintraub), který se tehdy stal mým i Sheryliným manažerem a má na starosti také festival Erika Claptona Crossroads. Sheryl byla v roce 1987 doprovodnou vokalistkou na turné Michaela Jacksona. Když přijela v letech 1988 a 1989 příležitostně do New Yorku, hostovala v mé kapele a nakonec mě požádala, abych s ní jel do LA psát písničky a natočit demo. A vůbec pomoct jí v cestě k nahrávací smlouvě. Tak jsme v listopadu 1989 projeli napříč Spojenými státy a napsali spolu pár věcí, odehráli několik předváděcích koncertů pro lidi z firem, ale nic se nestalo. Přesto jsem se v červnu 1990 rozhodl přestěhovat do LA natrvalo a stát se muzikantem na plný úvazek.

Jak se ti tehdy vedlo?

První rok jsem dal dohromady trio, se kterým jsme hráli v okolí LA. Dělal jsem hudbu pro televizní Playboy Channel a později začal hrát v kapele Carly Olson. Nahrál jsem jednu věc na album Sheryl, která nakonec nevyšla (pozn. SC ji zařadila až na nedávnou reedici svého debutu). Sheryl nakonec začala pracovat s jinými skladateli a muzikanty na její průlomové nahrávce Tuesday Night Music Club. Než tahle deska vyšla, rozhodla se postavit koncertní kapelu a oslovila i mě. Tak jsem s ní nakonec hrál až do roku 1998.

Můžeš říct něco ze zákulisí spolupráce s Sheryl Crow? Jak jste zkoušeli nebo kdo měl hlavní slovo u aranžování?

Hrát s Sheryl bylo náročné, protože jsme trávili hodně času na cestách. V podstatě se dá říct, že měla a stále má vždy jasnou představu o tom, jak by se její hudba měla hrát, a to včetně zvuku kytary. Já jsem nikdy nebyl nájemný hráč nebo jeden ze čtyřiceti nejlepších kytaristů v LA. Tak jsem musel přijít na to, jak v její hudbě nejlépe použít to, co umím. S Sheryl to bylo někdy i těžké, ale na druhou stranu musím říct, že je velmi pracovitá, talentovaná a zábavná. Rozhodně ví, jak vycházet s chlapama. Co se týká zkoušení, tak to bylo fajn a ani ne příliš únavné. Všichni jsme do hudby vnášeli něco svého, ale vždycky to byla Sheryl, kdo měl poslední slovo. Bylo jasné, že je šéfka.

Vzpomínáš si, jaké kytarové vybavení jsi tehdy používal?

Hm, dost těžko. Myslím, že jsem hrál na Vox AC30TB, což je jeden z mých nejoblíbenějších aparátů, a nejspíš taky na Fender Super Reverb Blackface. Z kytar jsem měl tuším ’50s Reissue Stratocaster s javorovým krkem, Gibson ES335 z roku 1964 a taky tehdy nového Fendera Telecastera Jr., což byl jakýsi hybrid Telecastera s Gibsonem. Tělo i krk byly z mahagonu a byly tam dva snímače P-90.

Vím, že ses účastnil i nahrávání nejúspěšnějšího alba téhle zpěvačky, nazvaného jednoduše Sheryl Crow. Jak vzpomínáš na natáčení?

Něco jsme točili ve studiu Electric Ladyland v NYC, které nechal postavit Jimi Hendrix. Zbytek někde v Los Angeles. Natáčení v Electric Ladylandu nešlo zrovna hladce. Jediné, co se nám tehdy povedlo, byla alternativní verze Hard To Make a Stand, kterou jsem se Sheryl napsal. Mám v ní sólo přes Leslie bednu. V LA už šlo natáčení mnohem líp.

V písní A Change hraješ skvělý slide. Vím, že když jsem album slyšel poprvé, jeho zvuk mě zaujal...

Opravdu? To je vtipná historka. Nahrál jsem to na svého Gibsona ES-335 a ten zvuk se mi moc líbil. Měl takový krásný harrisonovský nádech. Když jsem pak slyšel mix, málem jsem dostal infarkt. Zvukový inženýr Tchad Blake, který desku mixoval, na to sólo totiž použil navíc nějaký fuzz, takže ta kytara ve výsledku zní spíše jako kazoo. Tobě se fakt líbí?

Líbí. Ale pojďme zpátky v historii. Jak ses vůbec dostal ke hraní na kytaru?

Vyrůstal jsem obklopený hudbou. Co si pamatuju, moji rodiče poslouchali rádio a byli nadšení do popové hudby, hlavně do slaďáků typu Franka Sinatry nebo Deana Martina. Ale poslouchali taky rock ‘n’ roll. Když pak přišla do Ameriky britská invaze s The Beatles a já viděl v televizi Show Eda Sullivana, hned jsem si oblíbil George Harrisona a chtěl hrát na kytaru. Nejdřív jsem ale začal brnkat na tenisovou raketu. (smích)

Kdo tě tehdy ještě ovlivnil kromě Beatles?

Poslouchal jsem Rolling Stones, Dave Clark Five, The Animals nebo Yardbirds. Když mi bylo zhruba deset let, brácha přinesl domů album Fresh od kapely Cream. Dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé slyšel Claptonovo sólo v I Feel Free. To bylo něco. V tom samém roce jsem poprvé slyšel taky Hendrixe, Jeffa Becka a Jimmyho Page a další rok víc skvělých britských kytaristů, jako Petera Greena a Micka Taylora. K nim jsem přidal Američany Mika Bloomfielda, Leslieho Westa a Johnnyho Wintera.

A tenisovou raketu si pak za kytaru vyměnil kdy?

To mi bylo třináct. Naši mi koupili Fender Mustang z konce 60. let v barvě Dakota Red. Trochu jsem na ni hrál, ale moc času jsem tehdy kytaře nevěnoval. Začal jsem pořádně až o pár let později. Mezi třináctým a patnáctým rokem jsem spíš chodil na koncerty a poflakoval se po ulicích Queensu v New Yorku.

A co třeba první vystoupení pro publikum?

Poprvé jsem hrál před lidmi po sklepech a garážích mých kamarádů. Pozvali jsme pár lidí. Ale tyhle koncerty nebyly úplně veřejně přístupné. První vystoupení na veřejném pódiu bylo až na junior high v tělocvičně na akci nazvané souboj kapel. Název naší skupiny si už nevzpomínám. Co vím ale přesně je to, že jsme byli hrozní, zvlášť já, protože jsem přípravě nevěnoval dostatek času ani úsilí.

Kdy se to změnilo?

Řekl bych, že první slušné vystoupení bylo v posluchárně mé střední školy Forrest Hills High. Mezi absolventy téhle školy patří mimochodem například Simon & Garfunkel, Ronnie Earl, The Ramones nebo Leslie West s kapelou Aerbourne. Hráli jsme tehdy hodně nahlas. Ale vážně jsem kytaru začal brát až po prvním klubovém koncertě v New York City v místě jménem Snafu s kapelou Nite Train. To bylo v roce 1979. Pak jsem založil svou vlastní kapelu, se kterou začala v New Yorku o pár let později hostovat Sheryl Crow.

Přeskočme zase zpátky do poloviny devadesátých let. V době, kdy jste se Sheryl Crow připravovali další album Globe Sessions, jsi dostal nabídku od vydavatelství A & M Records. Chtěli podepsat tvůj sólový projekt. Řekni mi o tom něco víc.

To bylo v roce 1995, během volna mezi koncertováním s Sheryl. Nahrál jsem tehdy několik vlastních písní a doufal jsem, že možná někde dostanu smlouvu na desku. Přestěhoval jsem se zpět na východní pobřeží a příležitostně hrál v bluesové sestavě s basákem Erikem Massiminem, se kterým jsem hrával, ještě než jsem odjel do Los Angeles. Přidal se k nám i bubeník Mike Lawrence, kterého jsem potkal díky Sheryl. Začali jsme nahrávat v Showplace Studios v Doveru, ve státě New Jersey. Protože jsem si nebyl moc jistý jako zpěvák, oslovil jsem Scotta Bryana, svého spoluhráče od Sheryl, zda by nechtěl některé písně nazpívat a nahrát pár kytarových partů.

Skupinu jste pak pojmenovali Mojoson...

Ano. Ten název vymyslel manažer Scooter. Nahrávali jsme po další tři roky a marně se snažili vytvořit něco jako singl pro rádia. Společnost A & M Records, která nás podepsala, totiž pořád v nahrávkách neslyšela ten správný hit. Nakonec nás předali jinému ze svých labelů. Já jsem kvůli téhle kapele nakonec odešel i od Sheryl Crow a pokračoval v honbě za dokonalým singlem. Mojoson se však bohužel rozpadli, aniž by deska kdy vyšla. Z téhle doby mám nahraného matriálu, který by vystačil na dvě alba, a v budoucnu ho hodlám použít.

Po Mojoson si už začal hrát ve svém projektu nebo bylo něco mezi tím?

Ne, rovnou jsem naskočil do Todd Wolfe Blues Project. Tohle jméno jsme použili čistě z nedostatku lepšího pojmenování. Taky když se mě někdo ptal, co dělám, a já jsem mluvil o tom, že hraju koncerty, většinou následovala otázka, zda hraju s Mojoson a já odpovídal, že ne, že mám vlastní bluesový projekt. Prostě živou kapelu, která tíhne víc k blues, ale nakonec hraje stejně spíš rockově hudbu mnohem bližší tomu, co by hrál Mojoson, kdyby vydržel.

Ve tvém precizním stylu je cítit odkaz na kytaristy, jako jsou Peter Green nebo Eric Clapton. Jak často cvičíš na kytaru?

(Smích) No, já moc necvičím, což není dobré, ale často si brnkám na kytaru, když se koukám na televizi. V poslední době jsem se zaměřil více i na akustickou kytaru. Skládám s ní, stahuju covery nebo hraju vlastní skladby s jiným přístupem. Takže nemůžu doporučit nějaké konkrétní cvičení, ale když se teď koukám zpět, určitě bych věnoval cvičení a hraní víc času. Má smysl věnovat kytaře čas a úsilí, abyste pohodlně dokázali zahrát to, co chcete.

Používáš ve studiu a naživo stejné vybavení?

Je to různé. Někdy používám stejné vybavení, někdy zkouším různé věci. Poslední desku Stripped Down at the Bang Palace jsem točil na zesilovač Marvel. Je to asi desetiwattový aparát ze šedesátých let. Koupil jsem ho před pár lety za čtyřicet dolarů v garážovém výprodeji. Nahrál jsem na něj celé album. Někdy vytáhnu starou kytaru, kterou s sebou neberu na turné, jako například svůj 1964 Gibson ES-335; to je moje oblíbená kytara. Příliš často to ale nedělám. Bojím se poškození nebo krádeže. Ve studiu taky často používám svou akustiku 1964 Gibson J-50, ale tu s sebou taky nebrávám na cesty.

Vím, že máš slušnou sbírku kytar. Co jsou tvé oblíbené kousky?

Když koncertuji v USA, mám s sebou víc kytar kvůli různým laděním. Minulý rok jsem hrál na verzi sedmdesátkového Custom Telecastera od Billa Nashe. Je v podstatě postavená ze součástek, které používá Fender, povrch je upravený jako relic. Mám na ní kobylkový Seymour Duncan quarter pound tele snímač a Fender humbucker, který jsem si nechal převinout Seymourem Duncanem. V několika posledních letech s sebou brávám 1976 Gibson Bicentennial Reverse Firebird a ještě jeden novější SG z Gibson Custom Shopu, který je hodně podobný „esgéčkům“ z roku 1964, protože má tlustší krk i hmatník. Gibsony z roku 1964 mají často tlusté krky, pročežž je mám rád víc než jiné kytary z 60. a 70. let, ale na druhou stranu nejsou tak tlusté jako krky na kytarách z padesátých let.

Na tvém posledním turné jsem tě viděl s Les Paulem...

To je pravda. Nedávno jsem na radu svého patnáctiletého syna Willse vytáhl svého starého Les Paula, kterého jsem si pořídil ještě na střední škole. Hrál jsem na něm na svém posledním evropském turné a hraju na něj i teď po návratu do USA. Je to gold top pravděpodobně z roku 1956, a ještě než jsem ho koupil, mu někdo předělal lak na tobacco sunburst a snímače P-90 vyměnil za PAF humbuckery. Na Les Pauly moc nejsem zvyklý. Ten můj je navíc pěkně těžký, váží přes deset liber, ale po tak dlouhé době mě baví na něj hrát. Vážně bych si chtěl pořídit buď ’54 Gibson Black Beauty Les Paul VOS nebo stejnou kytaru z roku 1957. To jsou vážně nádherné kytary, obě jsem vyzkoušel a moc se mi líbily, hmm, líbily je slabé slovo, zamiloval jsem se!

A co pedály?

Moc jich nepoužívám. Mám kvákadlo - teď konkrétně variabilní Cry Baby, které znovu vyrábí Dunlop. Jinak ale preferuju kvákadla Vox. Myslím, že vyzkouším Arteffect Bonnie Classic Wah, protože jsem na něj slyšel hodně chvály. Ve Státech používám Diaz Texas Armadillo Tremolo a na evropském pedalboardu mám zase Demeter Tremulator. Někdy používám Seymour Ducan Twin Tube, což je skvělý lampový předzesilovač. Příležitostně si beru i Hughes & Kettner Rotosphere. V Evropě mívám starý analogový delay Ibanez AD9 a v USA Dunlop MXR Carbon Copy.

Hraješ téměř každý týden, často nahráváš i ve studiu. Co máš raději?

Koncerty. Protože tam jde o energii a mám okamžitou zpětnou vazbu od lidí, a to i v případě, kdybych hrál jen pro jediného posluchače. Ve studiu si člověk musí vytvořit vlastní energii a to mi dá více práce. Ve studiu hraješ něco, co bude zachycené, bude se to poslouchat opakovaně, prověří to čas a musí to ustát. Zatímco naživo jde jen o konkrétní okamžik. Ale myslím, že za ta léta si dovedu užít i to studio.

Sleduješ současnou hudební scénu? Líbí se ti nějaké nové kapely?

Co se týče novější hudby, poslouchám tu, která je orientovaná na kořeny americké hudby šedesátých a sedmdesátých let. Pořád je spousta kapel, které takový styl hrají, jako Continental Drifters, Subdudes, Wilco, Steve Earl, Jayhawks, Lucinda Williams, Grace Potter and the Nocturnals nebo Brandi Carlile. Taky se mi líbí jedna místní kapela, se kterou budu hrát nějaké koncerty. Jmenuje se Wiser Time. Můj mladší syn mi doporučil Wolfmother a ty jsem si oblíbil. Taky mám rád Los Lobos a Black Crowes. Samozřejmě miluju Claptona, Allman Brothers, Steva Winwooda. Z novějšího popu se mi líbí hlas a skladby Pata Mohanana z kapely Train. Rád poslouchám jeho sólovou desku Last of Seven. Na doporučení svého manažera jsem si poslechnul Citizen Copea a několik jeho věcí zbožňuju. Co se týče mladších kytaristů, mám hrozně rád Sonnyho Landretha a Dereka Truckse.

Na jakém koncertě si byl třeba naposledy?

Zrovna minulý týden mě pozvala Sheryl na vystoupení v rámci jejího turné k aktuálnímu albu. Taky jsem se byl podívat na koncert Winwooda s Claptonem.

Co bys doporučil těm, kteří začínají hrát na kytaru?

Když do toho dáte celé srdce a duši a budete hrát opravdově a upřímně, pak se vám to vrátí. Hrajte od srdce!

A tvé plány do budoucna?

Chci pořád hrát a skládat hudbu a pokud možno co nejvíc koncertovat. Letos bych se chtěl koncertně podívat znovu i k vám do České republiky.