Doug Aldrich - Kytaroví velikáni

Pokud bychom hledali v záplavě současných kytaristů někoho výrazně osobitého, s velkým citem pro tón, souhru a feeling, a zároveň se nechtěli opírat o médii často propíraná jména, tak bychom nemohli neuvést jednoho z největších současných velikánů, Douga Aldricha. To je totiž přesně ten muzikant, u kterého se slovo kytarista může psát s velkým K.

Jeho jméno zcela určitě rozšiřuje všeobecné povědomí o současných kytarových velikánech ze světa hard & heavy - pokud pomineme ta nejprofláklejší jména, od Satrianiho, Vaie a Malmsteena po Gilberta, Murraye, Wyldeho, Hammetta, Morseho a další, tak právě Aldrich výrazně doplňuje tuto mozaiku velkých a důležitých jmen soudobé kytary (stejně jako, aniž bychom chtěli srovnávat hrušky a jablka, kupříkladu Timmons, Gorham, Sykes, Gers, Donegan, Vivian Campbell, Lukather...). A troufám si tvrdit, že řadu z těchto osobností svým vlivem na svět šesti strun velmi rychle dotahuje - už jenom z toho důvodu, že na rozdíl od některých velikánů se jeho styl a feeling neustále vyvíjí, a jsem přesvědčen, že o tomto kytaristovi budeme slýchávat čím dál více. Koneckonců, o čem se zde vůbec bavíme? Vždyť tento člověk hraje s Whitesnake! Navíc působil mj. u Dia, je vyhledávaným pedagogem, vyhlášeným studiovým muzikantem, častým účastníkem albových projektů (nejvíce tribute)... Že nenajdeme jeho jména na stránkách hudebních periodik tak často, jako je tomu u jiných kytaristů? To není v případě Aldricha tou hlavní demonstrací kvality. No a pokud to je pro někoho naprosto zásadním měřítkem, jak někoho posuzovat, tak ho mohu ubezpečit, že si stačí jen trochu počkat.

Douglas Laying Aldrich se narodil 19. února 1964 v Raleighu v Severní Karolíně. V jedenácti letech ho ke kytaře přitáhla jeho starší sestra Jennifer, obdivovatelka Jeffa Becka, která ho začala učit na klasickou kytaru. O rok později, když se rodina přestěhovala do Washingtonu, dostal Aldrich svou první elektrickou kytaru Sears, což byla kopie Gibsona Les Paula. V té době k jeho největším vzorům patřil Jimmy Page, takže volba typu nástroje nemohla být jiná.

Purple Haze

Netrvalo dlouho a s několika svými vrstevníky ze sousedství založil první kapelu, nazvanou Purple Haze. Zajímavostí pak bylo, že když došlo k prvním zkouškám, Aldrich chtěl hrát spíše na baskytaru. Kapela ho ale tlačila zpět ke kytaře, takže se vrátil ke svému původnímu nástroji. A jak už je to u těchto kapel klasické, začali se sehrávat na převzatých skladbách, nejvíce od Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, Van Halen, UFO a dalších. Vedle tvorby těchto skupin k Aldrichovým největším vzorům patřili kytaristé Jimi Hendrix, Eric Clapton a Jeff Beck, k nimž později přibyli další, zejména “Stevie” Ray Vaughan a Gary Moore.

Od Fighter k Gene Simmonsovi

Po dalším stěhování, tentokrát do Philadelphie, začal Aldrich navštěvovat střední školu. Tam potkal baskytaristu Jerryho Besta a jeho bratra, se kterými založil trio Fighter. Na rozdíl od předchozí formace začalo trio aktivně vystupovat a Aldrich tak získával své první zkušeností z pódií. Když střední školu vystudoval, kapela sice skončila, ale ne jeho spolupráce s Bestem. Oba dva zamířili do Los Angeles, kde zformovali další skupinu, Mansfeld. Ovšem, i když se snažili hrát, kde se dalo, i když posílali své nahrávky všude možně, nedařilo se jim sehnat kontrakt na vydání desky. Sice je to hned zezačátku nezlomilo, ale cítili, že tudy cesta nevede.

Začátkem osmdesátých let se přihodila i jedna z dalších událostí, které měly vliv na Aldrichovu osobnost. V LA se totiž ocitl na konkurzu na nového kytaristu Kiss! I když nakonec to místo nedostal, navázal přátelství s Genem Simmonsem, které ostatně trvá dodnes. Význam to ale mělo zejména ten, že Aldrich si konečně uvědomil sám sebe jako kytaristu, který může něco dokázat.

Lion

Kapele Mansfeld se ale pořád nevedlo tak, jak by si oba protagonisté představovali. Přesto ale neztráceli elán a stále věřili v úspěch. Postupem času ale začali přehodnocovat své snažení a rozhodli se udělat změnu. Shodou okolností dostali tehdy lano od další kapely, Lion, která tehdy na místních scénách působila a zaznamenala již na rozdíl od Mansfeld nějaké úspěchy. Lion založil zpěvák Kal Swan spolu s bubeníkem Markem Edwardsem již v létě 1983. Swan, který se z Británie přestěhoval do LA, působil předtím v kapele Tytan, Edwards hrál ve skupině Steeler, kde začínal Yngwie Malmsteen. Lion natočili soundtrack pro Friday the 13th: Part 4 a v listopadu 1984 nahráli Stranger in the City. Dál se ovšem již nic nevyvíjelo, neboli prakticky stejná situace, jako u Aldrichovy kapely. A tak se v říjnu 1985 obě dvojice spojily, a jak se velmi brzy ukázalo, bylo to šťastné rozhodnutí. V novém složení, tedy Kal Swan (voc), Doug Aldrich (g), Jerry Best (bg) a Mark Edwards (dr), natočili výborné demo Power Love. To jim otevřelo cestu k nahrávání debutového alba, které pod názvem Dangerous Attraction vyšlo roku 1987. Kapela začala hodně vystupovat, a to zejména v Japonsku. Americká pódia díky špatným manažerským praktikám labelu jim byla v době vydání desky uzavřena. Změna přišla až vydáním následné desky, Trouble in Angel City, která pro změnu vyšla jen pro americký trh. Kapela přes tyto potíže zaznamenala ale dobrý ohlas u fanoušků, jejich video na MTV v pořadu Headbangers Ball se vyšplhalo do Top 20.

Aldrichovo jméno začalo být tehdy hodně známé, stal se dokonce i učitelem na kytaru. A že byl o něj pořádně velký zájem - týdně měl až sedmdesát studentů. “... a bylo mezi nimi několik, kteří mne mohli suverénně sfouknout z pódia...”

Od Hurikánu přes Dům pánů k Východu špatného měsíce

Potíže s labelem, kdy jiné vymanění ze smlouvy než rozpad kapely neexistovalo, zranění Marka Edwardse po pádu ze skály při motocyklovém závodě a neúspěch při jednání o dalším albu - to vše přispělo k tomu, že 20. října 1989 kapela přestala existovat. Aldrich už měl ale příliš dobře našlápnuto, než aby ho tohle mohlo ohrozit. Právě díky své pověsti dostal lano (prakticky ihned po rozpadu Lion) od další dobře zajeté kapely, Hurricane. Ta vznikla roku 1984, když se sešli Tony Cavazo (bg, bratr Carlose Cavaza z Quiet Riot), Robert Sarzo (g, bratr Rudyho Sarza z Whitesnake), Kelly Hansen (voc) a bubeník Jay Shellen (od Lity Ford).

O rok později jim vyšlo EP a poté i první album Over the Edge. Roku 1988 hráli jako předkapela se Stryper a Garym Moorem, album se dobře prodávalo. Ovšem těsně před nahráváním dalšího alba je opustil kytarista. A právě tehdy se skupina obrátila na Aldricha. Ten nejdříve uvažoval o tom, že by Hurricane dělal jen bokem, jako studiový hráč, ale poté, když veškeré naděje na znovusestavení Lion padly, rozhodl se stát členem kapely. Ta ve složení Kelly Hansen (voc), Doug Aldrich (g), Tony Cavazo (bg) a Jay Shellen (dr) vyrazila na turné a na jaře 1990 opět do studia. Výsledkem bylo velmi tvrdé album Slave to the Thrill, na jehož agresivním zvuku měla Aldrichovo kytara největší podíl.

V té době se Aldrich dostal k další kapele, House of Lords, s nimiž se podílel na vzniku alba Sahara. I když se tím jeho věhlas ještě více zvětšil, uvědomil si, že vlastně pořád hrál a působil ve sdruženích, která už existovala dříve a kde musel svůj feeling přizpůsobit zavedeným již zvykům. Setrvání u House of Lords nenapomohla ani skutečnost, že ačkoli se podílel v devadesáti procentech na všech kytarových partech, na desce v původním vydání ani uveden není. A právě tehdy, v polovině roku 1990, se rozhodl zkusit to po vlastní ose.

Opět se zkontaktoval s Kalem Swanem, zpěvákem z Lion, přetáhl z House of Lords baskytaristu Chucka Wrighta a sestavu doplnil bubeníkem Kenem Marym, přicházejícím od Fifth Angel. Vzniklou skupinu pojmenoval Bad Moon Rising a kapela v tomto složení ihned podepsala kontrakt s labelem Pony Canyon. Roku 1991 jí vyšel debut Bad Moon Rising, který se velmi dobře ujal. Špatně si nevedla ani další deska, Blood, skupinu ale opustil Wright. Jeho nástupce Sean McNabb ho zastoupil na turné po Japonsku, ale poté také odešel (k House of Lords). Nakonec se baskytaristou stal Ian Mayo, za bicí usedl Jackie Ramons, který s Mayem přišel z předchozí skupiny. V tomto složení se Bad Moon Rising pustili do dalšího nahrávání, ale výsledná “trojka” Opium for the Masses zklamala fanoušky na všech frontách. Skupina sice chtěla zaujmout syrovějším a přirozenějším zvukem, ale šlo o tak velký rozdíl oproti předcházejícím dílům, že to fanoušci nemohli skousnout. A tak se v létě 1998 kapela rozpadla.

Sólová tvorba

Během působení s Bad Moon Rising se Aldrich uvedl dobře i jako sólový umělec. Roku 1994 vydal své první album Highcentered (1994, Pony Canyon), na jehož vzniku se podílel jeho kolega Mayo, dále Tony Franklin (bg) a Chris Frazier (dr). Na rozdíl od snahy řady z podobného hudebního prostředí vycházejících kytaristů se zde Aldrich nepustil cestou čím rychleji, tím lépe à la čím víc tónů za sekundu, tím větší hvězda, ale maximálně zúročil své muzikantské zkušenosti i z hlediska různých přístupů k tématu a využití zvukových možností nástroje. Stačí třeba srovnat úvodní Highcentered a Lemon Stick. Ve stejném duchu se nese i další deska, Electrovision, vydaná rok před rozpuštěním Bad Moon Rising. I z další desky, Alter Ego, která vyšla již během jeho působení v další sestavě, je cítit ta skutečnost, že Aldrich se neuzavírá do nějaké stylové škatulky. Jak sám uvádí, mezi sbírkou svých desek má třeba i Counta Basieho, Dukea Ellingtona, Milese Davise, k dalším patří třeba i Bob Dylan, Neil Young, Velvet Underground, Beach Boys atd.: “Stále poslouchám starou muziku, protože nechci zapomenout na své kořeny.”

Burning Rain

Prakticky ihned po rozpadu Bad Moon Rising vzniká na podzim roku 1998 další Aldrichova kapela. Přichází do ní se svým kolegou Ianem Mayo (bg), dalšími členy jsou Keith St. John (voc, od Big Trouble a Sun King) a bubeník Alexx Macarovich. V březnu 1999 jim vychází debut Burning Rain, kdy se produkce ujal Aldrich. Album zní velice vyzrále, totéž se dá říct i o následném opusu Pleasure to Burn, který vyšel v září 2000. Obě desky i neúnavná turné přinesly kapele rychle se rozšiřující fanouškovskou základnu. Následovala vystoupení na prestižních akcích a festivalech a přenesení hlavního působiště z Japonska do Evropy a do Spojených států. Tím se počet fanoušků ještě více rozšířil a tato hardrocková kapela se pevně usadila na mapě hard ‘n’ heavy music. Kapela působí dodnes (roku 2001 ji opustil Macarovich) a v tomto roce začala pracovat na dalším albu.

Dio

Po druhé desce se Aldrich znovu rozhlédl kolem sebe. Tentokrát měl své jisté zázemí, takže mohl opět reagovat na různé nabídky. Takže když roku 2001 dostal lano od kapely Dio, tentokrát nezaváhal (nabídku měl již roku 1989, když od Ronnieho Jamese Dia odcházel Craig Goldy - Aldrich ale tehdy působil s Lion a nechal nabídku plavat). Vzniklo tak album Killing the Dragon ve složení Ronnie James Dio, Doug Aldrich, Jimmy Bain (bg) a Simon Wright (dr) - v podstatě who is who v rockovém světě. Spolu se Scottem Warrenem (key) se kapela vydala na řadu turné, jejichž záznamy vyšly na dalších dvou live albech i DVD. Skupina hrála i společná turné se Scorpions či Deep Purple! Roku 2004 Aldrich od kapely odešel, když se do její sestavy vrátil Goldy, ale potom opět s Diem spolupracoval, a to až do roku 2006 (tehdy ho opět vystřídal Craig Goldy). Tehdy totiž dostal ještě lukrativnější nabídku.

Ve znamení Bílého hada

S Whitesnake Aldrich spolupracoval již v roce 2003 (respektive již 16. prosince 2002 bylo potvrzeno nové složení), kdy se s nimi vydal na turné po Japonsku. Tehdy do sestavy tohoto slavného hardrockového kolosu patřili David Coverdale (voc), Aldrich, Reb Beach (g), Marco Mendoza (bg), Tommy Alridge (dr) a Timothy Drury (key). Na japonské turné navázala další část, která vedla po Evropě a USA. Na koncertním albu Live: In the Shadow of the Blues je sestava již pozměněna, kdy Mendozu vystřídal Uriah Duffy, velmi zkušený a technicky vynikající baskytarista. Nebyla to ovšem poslední změna (jak je u Whitesnake ostatně obvyklé). Odešel i bubeník a nahradil ho Chris Frazier (spolupracoval i se Stevem Vaiem). V nové sestavě vzniklo dlouho očekávané album Good To Be Bad, které opravdu nezklamalo (vždyť poslední studiová záležitost, Restless Heart, vyšla roku 1997). Jsem z něj tak nadšený, že na rozdíl od ostatních dílů vám v ukázkách uvádím místo tří hned čtyři skladby. Další, pátá, je již z prozatím posledního sólového CD Aldricha (z osobního hlediska - album Good To Be Bad je návratem Whitesnake se vším všudy, takže vřele doporučuji, a nejen zarytým fanouškům Davida Coverdaleho). Album za tu krátkou dobu vystoupalo v Anglii na pátou příčku, v severských zemích, v současné době tradiční baště hard ‘n’ heavy muziky, obsadilo také páté pozice. Uvidíme, jak si povede dál.

Roku 2010 se řady Whitesnake opět změnily, baskytaristou se stal Michael Devin a za bicí usedl Brian Tichy, proslulý z předešlé činnosti např. s Velvet Revolver, Foreigner, Snakepit, s Ozzym Osbournem a dalšími.

Doug Aldrich se v této kapele jednoznačně chytil. Jeho jméno se stalo celosvětově známé, a jak jsem uvedl na začátku, tento kytarista nás určitě ještě překvapí...

Kytary

I když se Aldrich uvedl spíše jako hráč na Fendery či Jacksony, v současnosti je znám spíše pro svou oblibu Gibsonů Les Paulů. A vlastní jich opravdu hodně. K jeho nejvíce používaným nástrojům tak patří například Gibson Les Paul Pro z roku 1978 v úpravě Tobacco Sunburst, kterého zakoupil roku 1994, když hledal specifický zvuk snímačů P-90 pro nahrávání Opium for the Masses. Tento Les Paul je měl, Aldrichovi navíc vyhovuje ebenový hmatník a úzký krk. Patří sem bílý Gibson Les Paul Custom z roku 1978, který použil poprvé jak na nahrávkách s Bad Moon Rising, tak i během spolupráce s House of Lords. Dále je to černý Les Paul Custom, ročník 1981, na který hrál už v dobách Lion a jež ho doprovází až na dnešní pódia (můžeme jej slyšet i na Highcentered) . Seznam dále doplňují další klasické Gibsony, jako 1957 Les Paul Standard, 1958 Les Paul Standard, 1973 Les Paul Custom a další.

Jak už jsme uvedli, do jeho sbírky patří i řada Fenderů. Patří sem kupříkladu Fender Stratocaster z roku 1968, kde si nechal převinout snímače (můžeme ji slyšet jak na albech Bad Moon Rising, tak i na Burning Rain). Stratocaster ročník 1969, taktéž s převinutým snímačem Seymour Duncan u kobylky, použil třeba na Electrovision. Zajímavostí pak určitě je levoruký Stratocaster z roku 1973, na který Aldrich natahuje struny o síle .010 - .052 a využívá ho ve studiu zejména na doprovodné party. Aldrich ho jednoduše převrátil, nechal snímače, tak jak jsou, a jen, samozřejmě aby na něj mohl jako pravák hrát, vyměnil pozice strun. Jeho sbírku Fenderů pak doplňují kytary z roku 1966, dále model Relic, ročník 1999 s humbuckingem Duncan Holdsworth, patří sem Strat Eri s reverzní hlavou a snímačem Jeff Beck u kobylky, ’75 Stratocaster se strunami .011 - .056, se kterým nahrával i některé party na svých sólových albech a další.

Ze stáje Fender mu nechybí ani Telecastery. Na Highcentered použil světle modrý model z roku 1978, zajímavostí pak je Relic z roku 1999 s čtyřcestným přepínačem. Tři pozice jsou běžné, čtvrtá zapojuje oba snímače v sérii.

Aldrich v počátcích své kariéry proslul i jako hráč na Jacksony, kdy mu tato značka dokonce vyprodukovala signature model ve dvou základních modifikacích. V obou mají kytary mahagonový korpus, javorový krk (šroubovaný), reverzní hlavy a mechaniku Grover Jackson. Modely Custom mají hmatník z palisandru a snímače Grover Jackson S-6F (u krku) a J-DA (u kobylky), kdežto řada Professional má ebenový hmatník a snímače Seymour Dunan (jedna modifikace měla u krku snímač J-100S Grover Jackson)

Ve své sbírce má od roku 1981 i Charvel Strat-Style, kytaru, kterou už mnohokrát nejrůzněji upravoval. Můžeme také zmínit i signature Moolon Naricis CS Lotus a Zemaitis S22MT.

V Alsdrichově případě bychom neměli vynechat i další kytary, a to baskytary, na které si rád zajamuje či na ně hraje na některých albových tribute projektech. Jde o klasické modely Fender Telecaster Bass z roku 1968 a o deset let mladší Precission.

Akustických kytar má také několik. Jsou to Guildy ze sedmdesátých let, D-25 a dvanáctistrunný model, dále klasické kytary Aria (ročník 1983) a Takamine (1985), potom ’91 Alvarez Classical Electric, ’93 Takamine Electric Acoustic‚ ’95 Tacoma Dreadnought, ’95 Tacoma (s menším korpusem) a Gibson Hummingbird.

Aparáty

v této kapitole nemusíme nijak zvlášť vyjmenovávat. Aldrich a Marshall - jedno patří k druhému. A to jak stacky (zejména na pódiu), tak i komba (např. ve studiu). V současnosti je za ním nejvíce vidět hlavy Vintage Modern 2466 a klasické JMP.

Efekty

Zde už je toho trochu více. Vedle klasických krabic jako Boss DS-1 Distortion a MXR Smart Gate a rackových zařízení Furman Parametric EQ, Dunlop DCR-2SR rack wah, Boss SE-70 FX Processor a TC Electronis G-Major 2 obsahuje jeho efektový řetězec i Majik Box Doug Aldrich signature Rocket Fuel RF-1 a Moolon Vintage wah a chorus.