Po skončení předchozího miniseriálku nenecháme samozřejmě tento prostor ležet ladem. Navíc jsme se rozhodli udělat si trochu přestávku v přílivu všech možných informací a zkusíme se podívat na svět kytaristů trochu odlehčeněji. Každý z nás si více či méně pamatuje ten okamžik, kdy ho poslech nějaké nahrávky, nějaké desky doslova přibil k podlaze - a třeba si začal představovat sebe jako kytaristu nebo že zrovna tenhle styl je ten pravý, co se mu líbí... Proč ne? A možná, že se změní i řada názorů na určité kytaristy, na jejich vývoj a původ stylu hry.
Ještě poznámka - budeme putovat napříč styly, to za prvé a za druhé budeme střídat mladší dravce se staršími klasiky.
Dnes se tedy ke “své” desce vyjádří Frank Anthony Iero, rodák z New Jersey a od roku 2002 člen občas hodně svébytné, ale rozhodně nabroušené kapely My Chemical Romance.
“Když jsem byl hodně mladý, tak jsem dost poslouchal klasický bluesový desky, se kterými mě seznámil můj táta. Ovšem potom jsem slyšel In Utero (Nirvana, 1993, DGC Records) a to pro mne znamenalo něco jako prozření. Vlastně až díky tomu jsem se začal zajímat o tuhle muziku a poznal jsem tvorbu i dalších kapel jako Big Black (jejich frontman, Steve Albini, produkoval In Utero) stejně jako řadu dalších kytaristů, například Grega Ginna od Black Flag nebo Thorstona Moorea od Sonic Youth.
Navíc jsem si uvědomil krásu zkresleného tónu Kurta Cobaina. Úplně miluju to, že z desky je slyšet každé škrábnutí trsátkem, každý posun prstu.
Tahle deska úplně změnila moje nazírání na kytaru jako takovou. Uvědomil jsem si, že nemusím umět hrát třeba jako Van Halen. To prostě není důležité. Hlavní je vložit do toho srdce, zdůraznit svou osobnost a nebát se projevit emoce.”
