Od dřev se dostáváme k saxofonům. Aranžér popíše typy nástrojů, jejich notaci i využití v různých souborech, zvukař si všimne jakosti tónu a způsobu snímání.
Kříženec dřev a žesťů
Aranžér
Saxofon vynalezl belgický nástrojař Adolphe Sax - jeho záměrem bylo zkonstruovat nový dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a zároveň kombinoval rychlost dřevěných nástrojů s masivním a razantním tónem instrumentů žesťových. A to se mu vskutku podařilo! Přestože jej navrhl původně pro potřebu klasických symfonických orchestrů, saxofon se prosazoval zprvu jen u vojenských kapel a masově se rozšířil až mnohem později v jazzu. Svými zvukovými vlastnostmi se totiž ukázal daleko vhodnějším právě pro mladší žánr.
Nástroj podobně jako klarinety patří do rodiny jednoplátkových dřevěných nástrojů. Na rozdíl od klarinetu, který má trubici dřevěnou a válcovitého tvaru, disponuje trubicí kovovou a kónickou a díky tomu se spektrum jeho signálu blíží spíše dvojplátkům, a to konkrétně hoboji; (tedy pulsovému tvaru vlny). Zatímco klarinet přefukuje do doudecimy, saxofon jednoduše do oktávy, a proto byl na nástrojích zčásti využit tzv. Boehmův hmatový systém (stejný jako u příčné flétny).
Pozn.: Saxofony dokážou lehce vygenerovat velice ostrý a průrazný tón. Mnohem větším uměním pro saxofonistu je hrát na nástroji odstínem hebkým, průhledným. Mimochodem právě pro svůj hrubější a drsnější i hlasitý témbr nástroj zcela nezapadl do průhledných symfonických valérů. Mezi jemnými dřevy prostě nahatě vyčuhuje. Usadil v jazzu i rocku, kde se dokáže plnohodnotně postavit žesťům i kytarám.
Pro všechna “sága” platí stejná notace
Rodina nástrojů se dělí na řady orchestrální a vojenské, přičemž každá ze skupin zahrnuje nejméně sedm typů nástrojů. Ovšem v současnosti se v praxi používají takřka jen saxofon sopránový; (in b), altový (in es), tenorový (in B) a barytonový (in Es).
Tip: Výhodou je, že všechny saxofony se shodně notují v houslovém klíči. Pokud si zapamatujeme, že standardní rozsah (vycházející ze sopránového saxofonu) se rozpíná od malého b po f³ nebo fis³, transpozice pak budou platit pro další tři druhy níže položených saxofonů - viz Obr. 1: Notace a skutečné znění saxofonů.
Pozor: Zkušený hráč dokáže zahrát i tóny o mnoho vyšší, tj. nad běžný rozsah.
Vizuálně poznáme sopránový saxofon dle rovného korpusu (může být však i zahnutý) i přívodné trubice/krku, altový má již korpus zahnutý a rovně se klonící přívodnou trubici, tenorový vykazuje delší zahnuté tělo a tzv. labutí šíji - přívodnou trubici do tvaru jemného S, baryton vyniká násobně delším korpusem, a protože potřebuje ještě přesto nabrat délku, i “smyčkou na krku” - tzv. esovitým zauzlením přívodné trubice.
Jazyk a čelist ovlivňují jakost tónu
Pro saxofonistu patří práce s jazykem a čelistí ke stěžejním - pokud je nezapojí do hry a pouze do hubičky vydechuje na plátek vzduch (jakoby vyslovoval húú), ozývá se jemnější a rovný tón, tolik požadovaný v klasické hudbě. Pokud bude čelistí a jazykem simulovat vyslovení slabik “thúú, thúú”, vznikne tón s ostřejším nástupem. Vyslovováním hlásek “th, th, th” generuje hráč krátké úsečné noty blížící se svým charakterem staccatu. Pokud jazyk a čelisti napodobují slabiky “wa-wa-wa” nebo “taj-yai-yai”, zazní typické saxofonové vibrato.
Pozor: Pod pojmem saxofonové vibrato může být myšleno i tremolo - tón zůstává výškově stejný a přerušujeme pouze jeho dynamiku. Nástroj umí ovšem tón ohnout i výškově - vibrovat, děje se tak rovněž jazykem a silou nátisku. V takovém případě může dojít až k tzv. glissandu, kdy hráč plynule výškově sklouzne na vyšší či nižší tón.
Pozn.: Saxofonový tón disponuje zřetelnou, mírně perkusní fází attack - čitelně tak udává přesný nástup noty a je rytmický.
Do artikulačního zásobníku patří ještě technika growling, kdy saxofonista chrčí, bručí nebo vrčí za pomoci hlasivek. Tím je způsobena modulace zvuku a výsledkem je drsnost a chraplavost tónu. Mlasknutí slap songue vzniká přisátím celé plochy jazyka na plátek a následným prudkým odskočením. Pověstná je i řada poetických glissů: flare (vzplanutí) označuje krátké glissando směrem vzhůru, smear (šmouha) je vlastně glissandově střídaný horní či spodní tón, whip (bič) tvoří taktéž krátký gliss vzhůru, ale s co nejkratší poslední horní notou.
Průrazná barva
Zvukař
Podle velikosti (menzury) rozlišujeme čtyři základní druhy saxofonů: baryton, tenor, alt a soprán. Pro svou průraznou barvu, za niž vděčí zejména kovovému tělu, se saxofony umí prosadit i vůči ostrým a agresivním nástrojům (zkreslená kytara, lead). Zvukově připomínají lead zvuky svým ostrým pilovitým až pulzním průběhem signálu, který je ještě dokreslován šumovými složkami - viz Obr. 2: Průběh signálu tenor saxofonu.
Odkud to hraje?
I saxofony se stejně jako dřevěné dechové nástroje vyznačují “nejednotným” směrem vyzařování zvuku. Při zavřených klapkách se tóny řítí z roztrubu, zatím co při otevřených klapkách se zvuk vznáší nad mechanikou nástroje - viz Obr. 3: Šíření zvuku ze saxofonu.
Sólujeme
Aranžér
V rockové hudbě je velice oblíbený sopránový saxofon (např. Sting a Marsalis), barvou mezi hobojem a klarinetem. Protože zastává sopránovou polohu, čitelně ční a vyniká nad středními harmoniemi. Ve spodním rejstříku zní mírně jemněji, čím výše, tím ostřeji. Altový a, vůbec nejrozšířenější, tenorový saxofon se pohybují ve středních polohách, a přicházejí proto mnohem častěji do střetu s akordickými rovinami. Protože disponují ostrým až hrubým tónem, nezaniknou a prosadí se - vzpomeňme např. na hutná rock‘n’rollová saxofonová sóla.
Pozn.: I tak pamatujme na zásadu: Pokud požadujeme mixturu, ponořme alt či tenor do okolních harmonií. Pokud toužíme po čistějším signálu, s harmoniemi ustupme (použijme pauzy či přesuňme akordy do jiné oktávy).
Baryton se dotýká basových poloh, je proto využíván více figurativně.
Před mikrofonem
Zvukař
Ve studiu snímáme kontaktně sólový saxofon jedním kondenzátorovým mikrofonem umístěným asi 40 cm před mechanikou, mířícím mezi mechaniku a roztrub. Kulatého ambientního zvuku dosáhneme mikrofonem umístěným ve větší vzdálenosti, podle znělosti prostředí až několik metrů - viz Obr. 4: Snímání saxofonu.
Pravidlo: Pohybujeme-li se s mikrofonem směrem k nástroji, jdeme od ambientního snímání ke kontaktnímu - od kompaktního kulatého prostorového zvuku ke konkrétnímu.
Pozor! Umístěním kontaktního mikrofonu přímo k roztrubu dosáhneme vysoce nevyvážené dynamiky, kterou později nelze nijak srovnat.
Tip.: Chceme-li dosáhnout ambientního, ale zároveň konkrétního zvuku, snímáme saxofon dvěma mikrofony. Jedním kontaktně, druhým ambientně z větší vzdálenosti.
Pozor! Oba mikrofony nejsou ve fázi - vždy zpožďujeme kontaktní mikrofon.
Tip.: Zpoždění lze vypočítat podle vzorce: zpoždění (ms) = vzdálenost mikrofonů (m) * 0,33.
Při živém vystoupení v rockových sestavách se saxofon snímá co nejblíže nástroji. Jeden mikrofon je nad mechanikou a druhý z boku míří na roztrub nástroje. Ten je většinou nutné komprimovat.
Sekce v big bandu
Aranžér
Typická saxofonová sekce v big bandu se skládá ze dvou alt saxofonů, dvou tenor saxofonů a jednoho baryton saxofonu. Z pozice posluchače bývají nejčastěji rozesazeny ve středo-pravém bloku vepředu před pozouny a trubkami, a to v pořadí zleva doprava: T, A, A, T, B nebo B, T, T, A, A. Výhodou je, že se saxofonisté nacházejí blízko sebe, dokážou frázovat a ladit jednotněji, nevýhodou, že “sága” bývají částečně barevně rozmělněna (mixturována) žesti.
Jestliže skladba obsahuje hojné syté harmonie a aranžér žádá jejich přirozenou akustickou čitelnost, přichází k užitku široké rozsazení: saxofony na levoboku či pravoboku, na opačném pólu žestě a veprostřed, ať již vpředu či vzadu (výše na praktikáblech), rytmická skupina.
Tip: Díky svému sytému spektru a vlnícímu se vibratu zastírá saxofonová sekce úspěšně drobné intonační nepřesnosti.
Natáčí nás víc
Zvukař
U nesourodé sekce (trubka, flétna, saxofon, trombon) musíme snímat každý nástroj zvlášť a poměry nastavovat při mixu. Saxofonová sekce v big bandu se snímá poloambientně po skupinách nástrojů; docílí se tak kulaté kompaktní barvy. Navíc povstanuvší sólista je v pozici kontaktně snímaného nástroje a jeho sólový part se přirozeně prosazuje vůči zbytku sekce - viz Obr. 5: Snímání sekce saxofonů.
Pravidlo: Čím dále umístíme mikrofony od saxofonů, tím více se v nich prosazují ostatní nástroje (trombony, trubky, bicí).
Řešení: Ve studiu použijeme k odstínění paravány. Při živém snímání nastavíme na mikrofonech charakteristiku hyperledvina a mikrofony namíříme od nechtěných nástrojů k saxofonům.
Kdo si leze do zelí?
Měkkost nebo ostrost zvuku saxofonu závisí na hráči samém. Agresivní hra saxofonu může maskovat ostatní nástroje a naopak tiché hraní “na dechu” je snadno umlčitelné jinými zvuky (kytary, bicí, lead zvuky).
Tip: Velice dobře působí použití saxofonu v sazbě se sólovou kytarou nebo lead zvukem, kde dohromady tvoří nové zajímavé barvy.
Jaké zkušenosti mají muzikanti - Petr Kovařík
Hraje na saxofony, flétnu, basy, kytary a klávesové nástroje. Je členem B-Side Bandu, Jazz Friends L. Kerndla, F-dur Jazzbandu, cooljazzového Mulligangu, spolupracoval s AG-Flekem, Filharmonií Zlín a orchestrem Městského Divadla Brno.
Na které saxofony hraješ, které preferuješ a proč?
Tenor, soprán, baryton, alt pouze výjimečně.
Které druhy artikulace jsou pro saxofony typické?
Řekl bych, že v porovnání s ostatními plátkovými nástroji se víc používá frázování pod legátem, ale je to hlavně otázka stylu (například v klasice jsou běžnější méně obvyklé artikulace - frulata, staccatové pasáže, dvojité jazyky, apod.)
Jak postupuješ při aranžování více saxofonů (sekce), abys dosáhl určitých barev?
Saxofony zní dobře ve všech běžných sazbách (unisono, úzká, drop 2, i široká), jemné zvukové odstíny pak dost záleží na umění interpretů - saxofon je velmi individuální nástroj a každý hráč má jiný tón.
Dokáží se saxofony prosadit proti žesťům? Co proti zkreslené kytaře?
To zase závisí na umění aranžéra - v zásadě ano, ale třeba proti hradbě Marshallů zřejmě stěží.
Se kterými nástroji se saxofon nejlíp pojí a se kterými se nemá rád?
Já mám rád spojení sólového tenoru s kulatou jazzovou kytarou (Brecker/Metheny, Turner/Rosenwinkel), v bigbandu pak s trombóny, už proto, že se vzájemně doplňujeme ve stejném rozsahu. Nádhernou barvu vytváří unisono barytonsaxofonu s baskytarou. O žádném vyloženě antipatickém vztahu s jiným nástrojem nevím. Snad v kombinaci s pikolou a malým bubínkem dostává člověk chuď obsadit Polsko, abych parafrázoval Woodyho Allena?
Jak snímáš saxofon ve studiu a jak na koncertě?
Ve studiu dvěma kondenzátorovými mikrofony - “tužkou” cca půl metru od nástroje a velkomembránovým ambientem kvůli prostoru a “soundu” místnosti. Živě podle situace - sólové hraní “husím krkem” na nástroji, pokud hrozí přeslechy, například od bicích nebo kytary na malém prostoru, v big bandu preferujeme kondenzátorové mikrofony nad sekcí, po dvou hráčích, kvůli spojení barev.
Příště: Žestě
