Tak a jsme opět nejen u durových běhů, ale i u stupnic plagálních. Jejich vznik a obecné odvozování jsme si uvedli již v prvním díle, takže můžeme jen pro oživení paměti připomenout následné - vznik z autentických stupnic, užívaných již ve 4. století, tvůrcem plagálních stupnic je papež Řehoř Veliký v 6. století, užívání předpony hypo- ve století šestnáctém.
U tohoto typu stupnic je důležité uvědomit si úlohu finály. Tedy tónu, kdy by měla končit melodická témata, sóla či vyhrávky. V našem případě pak jde o tón e1 zde zahraný na 9. políčku struny g či jeho oktáva e2 na struně e1 (12. políčko).
Jak už jsme také uvedli, plagální stupnice vznikly tak, že se vrchní kvartová část přeloží pod spodní kvintovou. V našem případě je základem jónská řada tónů, tedy durová stupnice. Protože si veškeré příklad uvádíme od tónu a, tak v tomto případě ze základní řady, tvořené a, h, cchar11, d1, e1, fchar11, gchar11, a1 vznikne oním překlopením e, fchar1, gchar1, a, h, cchar11, d1, e1. A protože se pro lepší orientaci pohybujeme na základě sólových figur, je lepší, stejně jako u minulých příkladů, uvést tuto řadu tónů jako jónský modus a pátou figuru. A tak by to skutečně fungovalo, kdybychom končili melodické nápady na tónu a. Ovšem v případě hypo- stupnic jde právě o tu finálu, vzniklou ze stavby této stupnice.
Kdybychom si opět chtěli trochu pohrát se vzájemnými vztahy mezi stupnicemi jako takovými, tak pokud bychom vzali čistě a jenom tuto nově vzniklou řadu tónů, tak vzhledem k tónu a jde o obrat jónské stupnice - to jsme si říkali. Ale z hlediska tónu e by pak šlo o stupnici E dur mixolydickou. Ovšem zpátky do tónorodu A dur. Pro ulehčení orientace na hmatníku si můžeme uvést, že při stavbě této řady tónů se můžeme opřít o hraniční tóny 5. figury. Doplňme pak ještě, že půltóny jsou mezi třetím a čtvrtým stupněm a mezi šestým a sedmým. Z hlediska harmonie pak k základnímu akordu A můžeme přiřadit subdominantní D či adekvátní Fchar1mi či Hmi.
